„To je teda pořádný lovecký příbyek,“ řekla Redguardka když procházeli branou.
Attrebus si všimnul jejího rýpavého podtónu. Vždyť není nijak obrovsý. Příbytek byl postaven podle plánů starého Nordského domu a tak každý sloup a římsu zdobili řezby draků, vlků, medvědů, divoce vyhlížejících mužů a tančících žen.
„Chápu, že po jednoduchosti Ione, to může trochu překvapit,“ uznal Attrebus. „Vybudoval to před patnácti lety můj strýček a často mě sem bral. Když pak zemřel, připadlo sídlo mě.“
„Nemyslela jsem to jako kritiku.“
I přesto Trebb cítil, že se jí na domě něco nezdá, ale rozhodl, se to dál nerozebírat, čekali je důležitější věci.
„Jsou zde všichni Gulane?“ Zeptal se, když došli do velké místnosti plné lidí.
„Měli by být všichni.“
„A zásoby?“
„Ve skladě je více zásob, než můžeme uvézt.“
„V tom případě nevím proč se zdržovat.“
Otočil se k ostatním, rozpřáhl ruce a hlasitě promluvil: „Jsem rád, že jste zde, mí bratři a sestry ve zbrani. Vzdejme čest císařstvý.“
„Za císařstvý.“ Rozlehl se zborový výkřik místností.
„Dnes vyrazíme do neznáma. Staneme proti nečemu co může být smrtelnější a nebezpečnější než brány Oblivionu. Nikdy jsme nestáli proti něčemu tak nebezpečnému, to vám říkám rovnou.“
„O co se jedná, Trebbe?“ Ozval se Juon, ork i na svou rasu obdivuhodné výšky.
Trebb se napřímil a řekl jim vše co věděl o ostrově.
Když skončil, rozhostilo se nepříjemné ticho.
„Vím, že nás je pouze 52, ale na tomto místě dávno před námi dokázal kapitán Ione zavřít bránu do Oblivionu s hrstkou mužů. Císařstvý po nás nechce nic menšího, než po něm, ale nás je víc a jsme mnohem lépe ozbrojeni. Navíc máme někoho uvnitř té zrůdnosti, kdo nám pomůže nalézt nejslabší místo, na které můžeme zaútočit. Mí přátelé, tohle dokážeme.“
„Stojíme za tebou Trebbe!“ Vykřikl Gulan a všichni ostatní se přidali. I přesto byl ve vzduchu cítit strach a odhodlání vojáků nebylo takové, v jaké Trebb doufal.
Budou ho následovat to věděl jistě.
„Máte hodinu na přípravu k cestě, pak vyrazíme.“
Když se začali pomalu rozcházet, bylo slyšelt až moc tichého šeptání
Rosa se ještě leskla v ranním slunci, když výprava došla k cestě Červeného Prstenu, široké cestě vedoucí kolem jezera Rumare. V zlatém světle slunce se na hladině jezera odráželo Imperial City. Z mohutné bíle hradby města vyčnívaly strážné věže, jejich monumentálnost ovšem zanikala pod vysokou věží z bílého zlata, která se tyčila vysoko do nebe.
Trebb si všiml, jak zaujatě věž pozoruje Radhasa.
„Ta věž tam stále dlouho před tím, než tam vyrostlo město. Pořád si nejsem jistý jaký význam má.“
„Co tím myslíš?“
„Někteří říkají, že tato věž a další podobné věže po celém Tamrielu pomáhají držet náš svět . Jiní si zase myslí, že nás dřív chránily před útokem z Oblivionu.“
„Co myslíš tím drží svět?“
„Nevyjádřil jsem se moc dobře. Mají pomáhat udržet náš svět, aby se nepropadl zpátky do Oblivionu, nebo něco v tom smyslu. Každopádně se všichni schodují, že má nějakou moc, nikdo ale neví jakou přesně.“
„Asi mají pravdu,“ odpověděla a pokrčila rameny. „No, jak se dostaneme do Black Marshe?“
„Za chvíli dorazíme k mostu přes Horní Niben, poté se napojíme na žlutou cestu a pujdeme na jihovýchod dokud napřejdeme řeku Silverfish, tam sejdeme z cesty a půjdeme divočinou.“ řekl a z jeho výrazu bylo vidět, že už se nemůže dočkat, až pujdou divočinou.
„Kéž bych věděla víc o Cyrodiilu.“
„No, teď máš možnost přiučit se spoustě věcem.“
Radhasa se na chvíli zamyslela a pak změnila téma. „Ta žena, ten špeh na tom ostrově, jak s ní mluvíš?“
„myslíš, že jsem si jí vymyslel?“
„Samozřejmě že ne, Trebbe. Jen jsem zvědavá. Máte něco jako pohádkovou křišťálovou kouli?“
„Něco na ten způsob,“
„To zní tajemně,“
„Musím udržovat nějaký tajmstvý, ne?“ odpověděl.
„Všichni musíme,“ řekla lehce flirtovacím tónem.
V poledne zastavili u potoka poblíž rozvalin Sardavar Lees, aby se mohli koně napít. Attrebus využil příležitosti, našel si tiché místo a vytáhl z batohu malého ptáčka.
Uvnitře spatřil ruce Annaïg, jak hňácá nějaké těsto. Za ní bylo pár do ruda rozpálených ploten, kolem kterých se hemžilo několik pekelně vypadajcích bytostí. Věděl že přes den spolu nemohou mluvit, ale potřeboval alespoň vidět, že je naživu. Jeho otec měl pravdu, celá tahle výprava je mimo jiné i kvůli Annaïg. Poslala mu Vrčku, protože mu věřila. Věděla, že odpoví a něco udělá a on jí nehodlal zklamat, i když kvůli tomu musel vystoupit proti svému otci. Dnes večer pro ní bude mít dobrou zprávu.
O hodinu později Trebb stále přemýšlel nad Annaïg, když se ozvalo podivné zadunění a polovina jeho mužů vzplanula. Chvíli se nebyl schopen pohnout a jen vyjeveně zíral na Erese a Klau jak zuřivě mávají kolem sebe ve snaze uhasit plameny, které je zachvátily. Viděl Gulana, který nehořel a snažil se pomoct uhasit Pashe. Krajinou se rozléhal nelidský řev hořících vojáků.
Když se Trebb konečně vzpamatoval a došlo mu, že byli přepadeni, vzduchem již létaly mraky šípů. Tasil meč a rozhlédl se po nepřátelích. Radhasa stále stála vedle něj s vytaseným mečem a zvláštně radostným výrazem.
Poslední co Trebb viděl, byla její čepel letící na jeho hlavu.
Atrebbus se potácel v nekonečné černotě bezvědomí a snažil se probudit, chvílema si myslel, že je již vzhůru, ale vždy se ukázalo, že to byl pouze sen, sen ve kterém nebylo nic než krutá bolest.
Konečně se probral, z těžka otevřel oči a oslnilo ho jasné slunce. Hlava mu začala pulzovat ostrou bolestí a v úsetch cítil kovovou chuť krve. Ležel v bahně tváří k zemi a jedno oko měl převázáno nějakou látkou.
Chtěl se zvednout, ale zjistil, že má ruce svázané za zády. Chtěl vykřiknout, ale místo toho vydal jen tiché zachraplání.
"Konečně vzhůru?" Zaslechl vedle sebe ženský hlas. Otočil hlavu a spatřil Radhasu, seděla kousek od něj opřená o strom a pomalu kousala jablko. Za stromem stál její i jeho kůň a vedle nich se potichu bavil Khajiit s Bosmerem. Ani jednoho z nich Trebb nikdy neviděl.
"Pokusila si se mne zabít," dostal ze sebe konečně.
"Ne, nepokusila. Praštila jsem tě plochou, kdybych tě chtěla zabít, byla by to hrana." Usmála se na něj. "I když je pravda, že jsem tě původně měla zabít."
"Proč?"
"Když bych ti to řekla, tak bych tě opravdu musela zabít, ale tím nezatěžuj tu tvojí krásnou hlavu Trebbe."
"Kde- co se stalo s ostatními?"
"No, víš, hodně dobrejch lidí pro tebe zemřelo."
"Kolik, zrádče? Kolik lidí jste zabili?"
"No abych ti řekla pravdu, za předpokladu, že nepočítáš mě, což už asi nepočítáš, jsme zabili všechny."
"Všechny?"
"Jop, i malýho Daria." Řekla bez náznaku emocí a olizovala si jablečnou šťávu z prstů.
"Vždyť je to ještě chapec!"
"Byl to chlapec."
"Proč?" Řekl a hlas se mu podlomil.
"Jak jsem řekla, nemůžu ti to říct, všichni si musíme udržovat nějaké tajemství, pamatuješ? Stejně jako ty máš támhletoho ptáčka. Jak vůbec funguje?"
"Zabiju tě, rozumíš." Tentokrát se mu už povedlo vykřiknout nahlas. Zvedl hlavu směrem k cizincům u koní a zařval. "Řekla vám kdo jsem? Víte vůbec co jste udělali?"
Oba cizinci se na něj překvapeně podívali a pak se rozesmáli hlasitým a krutým smíchem.
"To by zatím stačilo," přerušila je. "Dejte ho na koně a vyrazíme."
Pokusil se bránit, ale byl zesláblí, hlava mu stále pulzovala ostrou bolestí a navíc se nemohl vůbec soustředit ani zorientovat. Nevěděl pořádně co se stalo a pořád nemohl uvěřit, že jsou všichni jeho přátelé mrtví.
Přehodili ho přes koně a vyrazili.
Lhala, určitě musela lhát. Gulan a zbytek už je musejí sledovat. Někteří asi budou opravdu mrtví, ale většina to určitě zvládla. Ještě nikdy v bitvě neztratil víc jak tři lidi z jeho gardy.
Určitě lhala a jeho přátelé se už blíží, jen musí vydržet dostatečně dlouho na živu. Snažil se vybavit si jak dlouho mohl být v bezvědomí a hledal něco, co by mu napovědělo jejich polohu.
Zatím viděl, že jsou na nějaké lovecké cestě obklopeni letitými duby. Terén byl lehce zvlněný, takže už nemohli být v Nibenském údolí, z čehož vyplívá, že musel být v bezvědomí několik dnů při nejmenším. Tipoval, že by mohli být v západním Wealdu a podle slunce směřovali na jih.
Přemýšlel kam mohou mít namířeno, pak zvedl hlavu a podíval se na Radhasu, jedoucí kus před ním.
"Řikala jsi, že jsi mě měla zabít, proč jsi to neudělala?"
"Protože tě chci prodat, vím o jednom Khajiitovi, který sbírá lidi jako jsi ty. Zaplatí mi mnohem víc, než bych dostala, kdybych tě zabila. Takže míříme do Elsweyru, můžeš to brát jako prázdniny. Hodně, opravdu hodně dlouhé prázdniny, které navíc nebudou vůbec zábavné"
"Radhaso, to je šílenství. Lidi vědí jak vypadám, cestou mě určitě někdo pozná."
"Víš, ještě jsi se od toho incidentu neviděl v zrcadle. Řekněme že ty různé rány a obvazy udělali své a rozhodně tě zatím nechceme dávat nějak dopořádku. A až dorazáme na místo, budou tam jen lidi, kterým bude upřímně jedno kdo jsi."
"Můj otec. Určitě by za mě zaplatil mnohem víc."
"To ja asi pravda, ale bojím, se že bych ten obchod nepřežila. Má hodně dobrých lidí a hodně možností, jak by nás mohl chytit do pasti."
"Všichni ti lidé už po tobě stejně jdou."
"Nemyslím si, ještě to nějakou dobu potrvá."
"Až najdou těla..."
"O to se neboj, jsou dobře ukryta." Radhasa se uchechtla.
"Co je na tom k smíchu?"
"Dobrá zpráva pro tebe je, že už tě nebude otravovat oslovení 'Princi', protože to už nikdy neuslyšíš."
Když Radhasa dořekla poslední větu, pobídla koně ostruhami do slabin a zrychlyla do klusu, Trebbův kůň následoval.
Kapitola čtvrtá
Den po rozmluvě s Attrebusem se Annaïg i přes nedostatek spánku, cítila plná energie. Brzy ráno šla zase třídit, popisovat a archivovat nové suroviny, které se každé ráno objevovali na jejím stole. Nejprve prozkoumala věci co leželi na stole a pak vzhlédla k nekonečnému množství schránek, které byly zasazeny ve stěnách všude kolem.
"Luci," potichu řekla do prázdna a za chvíli příšerka vyskočila z jedné schránky, ve které přebývala.
"Luci, ty víš co je ve všech těch schránkách?"
"Luc ví."
"Dokázal bys tam něco najít."
"Když bude Luc vědět název."
"A když nebudeš vědět název?"
"Potom potřebuje popis. Barvu, chuť, vůni."
Annaïg se na chvíli zamyslela a vytáhla kus eukalyptu, který před tím používala na vaření.
"Čuchni si k tomuhle."
Příšerka eucakalypt rozemlela v prstech a přiložila ho k nozdrám.
"Nevim, jak se přesně jmenuje, to co potřebuji najít, ale je to černé a voní to podobně jako tohle. Chce aby jsi prohledal schránky a přinesl mi postupně vše co bude odpovídat popisu."
"Ano, Luc najde."
Luc se otočil a zmizel v bludišti schránek. Annaïg se zhluboka nadechla, měla mu přikázat aby mu odpovídající přísady nosil, jen když bude sama. Pokud by to viděla Qijne, mohla by se vyptávat.
Glim měl v jedné věci pravdu, musela namíchat další lektvar levitace. Až bude Attrebus nablízku, bude se k němu potřebovat nějak dostat a lektvar levitace by to mohl umožnit.
Pomalu se pustila do práce, na stole ležel kořen maranty, hedvábná pijavice a jehličí cypřiše. Luc jí přinesl lahev, otevřela jí a ucítila intensivní vůni bylinek a máty.
"To není ono," řekla a vrátila lahev Lucovi, který ji vzal a odešel hledat dál.
V hlavě měla pořád princův hlas. Věřil jí a mluvil s ní jako s důležitou osobou.
"Vypadáš nějak moc spokojeně na mrtvou ženu," ozvala se za jímu zády Slyr.
Annaïg leknutím poskočila a srdce se jí divoce rozbušilo. "To je tím nedostatkem spánku, otupuje mě to." Zalhala a poznamenala si do archu několik poznámek o vrbové kůře.
"Potřebuji tě."
"To ráda slyším, ale teď musím třídit suroviny," odpověděla Annaïg.
"To sice ano, ale to bylo před tím, než jsme začali vařit pro Lorda Ghola.
Annaïg pokrčila rameny. "Pokud myslíš, že dokážeš přemluvit Qijne, aby mě pustila, tak se nebudu hádat."
"To říkáš jen protože víš, že k něčemu takovému se neodvážím."
"To máš pravdu, na druhou stranu, Lord Ghol je už znuděný, že? Potřebujeme něco nového, a to pravděpodobně najdeme v těhle věcech."
"No, Oorol používal ty suroviny, co jsi popsala a moc mu to nepomohlo."
"To protože jim nerozuměl, stejně jako ty."
Slyr se napřímila a na chvíli se Annaïg lekla, že zašla příliš daleko, hned se ale uvilnila. "Máš pravdu, proto tě potřebujeme. Kolikrát ještě chceš abych to zopakovala?"
"Jsme v tom obě stejně."
"Tebe ale nezabije, protože tě potřebuje."
"Je šílená, v jejím případě se nemůžeš řídit logikou," ohradila se Annaïg.
Slyr se hořce zasmála. "Máš moc prořízlou hubu, možná máš pravdu, ale ve všem nepředvídatelná není, kdyby tě někdy syšela takhle mluvit..."
"Neuslyší," jednoduše odpověděla Annaïg.
Slyr o trošku ustoupila a změnila téma. "Včera jsi opravdu vypadala jako by jsi vylezla z jímky a teď jako by jsi překypovala energií. Co se včera v noci stalo? Byla jsi snad s někým? Třeba s Pafrexem?"
"Pafrexem? S tím opeřeným hrbáčem?"
"Nebo jsi snad tu tvoji příšerku naučila nějaké další zajímavé triky?"
"Tohle už je ale vážně odporný."
"Odpor," vykoukl Luc. "Co je to odpor?"
Annaïg na chvíli zruhla. Luc držel v ruce malou lahvičku černé tekutiny.
"Polož to sem Luci, pak mi podej támhletoho hada:"
"Luc!" Odpověděla kreatura a vydala se na druhý konec dlouhého stolu, pro zmiji.
Slyr se na ní zamračila, Annaïg si netroufla odhadnout, jestli to je kvůli té lahvičce.
"Teď mě něco napadlo, možná ti můžu pomoct," řekla Annaïg.
"A co je to za úžasný nápad?"
Upravil/a Scarcz dne 21.01.2012 17:56
Annaïg chytla hada za hlavou a i když byl ztuhlej a nehybnej, postupovala s nejvyšší opatrností. Většina zvířat přicházela v takovémhle stavu, nebyla mrtvá, byla jen paralizovaná, jakoby zmražená. Jejich srdce nebila a nepodléhali času, kdykoliv mohli být zase oživeni za pomocí tyče, kterou Qijne nosila.
"Argoniani jí říkají měsíční zmije, když kousne, vypustí do těla jed, který ve většině případů způsobuje smrt. Argoniani jsou proti němu ale odolní a dokonce ho někteří vyhledávají."
"Proč by to dělali?"
"Navozuje to u nich jisté stavy podobné extázy"
"Aha, drogy, těch tu máme taky dost, jen tu nejsou moc v módě. Nenaznačuješ, že chceš otrávit Lorda Ghola?"
"Ne, ne to určitě ne. Ten jed je jenom jedna složka. Z toho co mi Glim řekl, droga dokáže zmást všechny smysly, začneš vidět zvuky, slyšet chutě, cítit světlo a tak."
"Ano to znám, máme tu takové drogy."
"Tu dorgu dokázala z jedu vydestilovat určitá složka argonianské krve..."
"Jestli je to jen další pokus zjistit, kde je ten tvůj přítel, mužu tí říct, že ani Qijne to neví, dokonce ani nemá jak to zjistit."
"Ja vím," řekla Annaïg a ztěžka polkla. "Nepotřebuji přímo argonianskou krev. Jen se ti snažím vysvětlit, že bych možná dokázala vytvořit metagastrologikum."
"Co to je?"
"No, je to něco o čem jsem kdysi četla. Ayleidi, prastarý národ z mého světa, to prý používal na hostinách."
"Nějaká droga?"
"Ano, ale ovlivňuje pouze chuť, nic jiného. Žádné halucinace, nebo otupění pozornosti. Podívej, základní chutě jsou kyselost, sladkost, slanost a pálivost."
"Samozřejmě, ale u nižších lordů jako je Ghol mužeš přidat ještě rychlost, smrt a éteriku."
"Opravdu? To je zajímavé," Ananïg by se o tom ráda dozvěděla víc, ale chtěla udržet svojí původní myšlenku. "Každopádně, dobrý kuchař musí všechny tyhle chutě vyvážit, že?"
"Nebo mezi nimi udělat kontrast."
"A u metagastrologika to funguje tak, že se tyto chutě pořád mění. Jídlo, co se zpočátku zdálo slané, za chvíli chutná sladce, éterické jídlo je za chvilku pálivé a takto se chutě mění pořád."
Slyr na Annaïg upřela dlouhý pohled.
"A ty něco takového dokážeš vyrobit?"
"Ano."
"Něco takového by mohlo být, to co hledáme. Navíc by bylo úplně jedno, co bysme uvařili, chutě by se pořád měnily."
"Bude zapotřebí hodně zkušeného kuchaře."
"Každopádně, to jídlo nebude nudné. Začnu s přípravama."
Annaïg se snažila nedívat, jak odchází, ale když si konečně byla jistá, že je sama, zavřela oči a poděkovala bohům. Opatrně otevřela lahvičku, kterou jí Luc přinesl a přičuchla si k obsahu.
"To také není uno, Luci. Hledej dál. A příště tě zavolám, až tě budu chtít vidět, zatím to nechávej ve své schránce."
"Luc rozumí," řekla příšerka a chystala se odejít.
"A ještě před tím zajdi za šéfkou a řekni jí, že potřebujeme rozmrazit toho hada."
"Luc udělá," řekl a odešel.
Za pár chvilek se vrátil zpět a vedl sebou Qijninu příšerku, která držela její hůlku. Annaïg položila zmiji na stůl, přiložila mu na krk sekáček na maso a lehce se ho dotkla hůlkou.
Had sebou začal prudce cukat a málem jí vyklouzl, tak radši vší silou zatlačila na sekáček. Když odělila hlavu od těla, had sebou ještě chvíli posmrtně škubal. Poté vymačkala z hada jed do sklenice.
Uplynulo několik hodin a Annaïg byla tolik zabraná do práce, že si ani nevšimla, že jí pozoruje Qijne.
"Paní?"
"Proč se tvůj otrok prohrabuje těma schránkama? Všechno co v nich je, už znám."
"Já to ale neznám a pokud mám dobře vařít pro Lorda Ghola, musím, vědět co všechno tu máme."
Qijnin výraz se nezměnil, ale její pohled se zarazil, na pracovním stole.
"Nepřijde mi, že by jsi dělala to co máš."
"Tohle ju kvůli jídlu. Jedna přisada."
"Vysvětli mi to."
Annaïg jí ve zkratce vysvětliva celou věc s metagastrologikem.
Qijne pomalu naklonila hlavu. "Takže mi chceš říct, že vaříš. Vaříš v době, kdy máš třídit."
"Musím, jsem šéfkuchař."
"Ale právě teď jím být nemáš."
"To ne, paní, ale Slyr si dělala starosti s..."
"Slyr? Tohle ti poradila Slyr?"
"Ne, paní, to byl můj nápad. Minulou noc jsme zklamali a nechceme zklamat znovu."
"Ne, samozřejmě, že ne. Můžeš pokračovat, ale pokud to ani dnes večer nevyjde, tak zabiju Slyr a tobě uříznu nohu. Rozumíš?"
"Rozumím, paní."
"A myslím to vážně. Jen pro případ, že by jsi to považovala za vtip."
"Nepovažuji to za vtip, paní."
Slyr se vypařila hned poté, co dovařili, tvář měla pobledlou strachem. Annaïg odešla chvíli po ní, stavila se ve své skříňce, ale našla tam jen prázdnotu, tak se vydala do noclehárny, kde počkala na jídlo.
Chvilku poté přišla do místnosti Slyr.
"Pojď se mnou," řekla tiše Annaïg.
Annaïg poslechla a následovala Slyr spletitými chodbami a rozlehlými spižírnami.
"Tudy, za mnou," řekla slyr potichu a zašla do úzké škvíry ve zdi. Vedla do malé místnosti, osvětlené světlem, ketré sem přicházelo vysokou šachtou z venku. Slyr vyndala lahev a krabici něčeho, co vonělo skvěle.
"Byl potěšen. Ve skutečnosti poslal i svého sluhu, aby mě pochvílil. Nás pochválil."
"Tak to je skvělé."
"To je, zaslouží si to malou oslavu. Vyzkoušej to víno."
Víno bylo suché a výborné, vonělo po něčem, co Annaïg připomínalo anýz. Krabice byla plná podivných zámotků, plněných nějakým masem.
"Co to je?" zeptala se Annïg mezi sousty.
"Orchidejové krevety, žijou v jímce."
"Jsou skvělé."
"Měli jít služebníkům do Prixonského paláce, pár jsem jich sehnala."
"Děkuju."
"Nemáš zač. Jez a pij co hrdlo ráčí."
"Co Qijne?"
"Lord Ghol už chtěl změnit kuchyni a když kuchyně ztratí svého patrona, většinou to vede k výměně šefa kuchyně. My jsme tomu dnes zabránili a tak, řekněme, že se Qijne dívá zrovna jinam a my si mužem dovolit některé věci."
"Jaké věci máš přesně na mysli?"
"No, mužem si dopřát pár dobrých věcí, nebudem v noci tak sledovani a tak podobně."
Annaïg cítila jak se červená "Ah Slyr-"
"Tolik si nelichoť, prostě mě napadlo, že by se ti tohle místo mohlo líbit. Je tu vidět na nebe a není tu ten všudepřítomný puch a hluk. Já tu jsem ráda. Sama, nemyslím si, že by ještě někdo o tomhle místě věděl."
"No v tom případě jsem polichocena."
Slyr po první lahvi vína ztratila opatrnost.
"Zaslechla jsem něco o tom tvém kamarádovi."
Annaïg se málem zadusila pitím. "Vážně? O Glimovi? Je v pořádku?"
"Je v jímce."
Annaïg na chvíli ztuhla.
Slyr se usmála. "Neboj se, pracuje tam. Ten co mi přinesl ty krevety se o něm zmínil. Prý umí dýchat pod vodou. Všichni ostatní jsou z něho celý pryč."
"Samozřejmě že umí dýchat pod vodou, je to Argonian."
"To je nějaké tvoje další nesmyslné slovo? Nebo je takových jako je on víc?"
Annaïg si vzpoměla na masakr v Lilmothu. "Doufám že jo."
"Oh, jsou dole," konstatovala tiše Slyr.
"Nepřemýšlela jsi někdy..." Annaïg se ale zastavila v půlce věty. Nemohla věřit nikomu ohledně jejího plánu zastavit Umbriel.
Slyr ale stále čekala až dokončí otázku.
"Byla jsi někdy nahoře?"
"Na povrchu? Ne, ale hrozně ráda bych se tam podívala," řekla Slyr a zasněně se podívala k nebi. "Co to je?" Zeptala se a ukázala na nebe.
Annaïg se podívala kam Slyr ukazuje. "To jsou hvězdy. Nikdy předtím jsi neviděla hvězdy?"
"Ne, co jsou zač?"
"To záleží na tom, koho se zeptáš. Někteří je považují za malé díry v Mundusu, našem světě a to světlo prosvítá ze světů za tím naším. Jiní zase věří, že to jsou kousky Magnuse, který stvořil náš svět."
"Jsou krásné."
A tak pily, jedli, hovořili a Annaïg se po prvé cítila jako normální člověk. Když Slyr usnula, Annaïg vytáhla opatrně svůj medajlonek a podívala se dovnitř. Viděla ale jen tmu, to znamenalo, že Vrčka nebyla s Attrebusem. Annaïg ještě chvíli čekala v naději, že spatří Attrebuse, ale pak jí přemohla únava.
kapitola pátá
Colinovi ta těla připomínala hadrové panenky, které nějaké dítě v afektu zahodilo. Nedokázal si je ani představit živé, jak dýchají, chodí a mluví, necítil žádný soucit ani se mu ze spálených těl nedělalo špatně. Věděl, že by se mu to mělo hnusit, nebo by se měl alespoň bát, ale on necítil nic.
No Princi, to jsi to dopracoval. Pomyslel si jen.
"Držte se dál od těch těl," nařídil královským strážím, jeho muži už ani takové rozkazy nepotřebovali. Byli to profesionálové a věděli co mají dělat. "Postavte hlídky na cestu a do okolí, zastavte všechny vozy i pěší, nikdo se sem nesmí dostat. Říkejte, že se tu utábořila parta ogrů."
"Gerringu, ty se pokus najít nějaké svědky. Prohledej každý dům a chatu v okolí. Hande, ty jdi do Ione a Pell's Gate. Guilliame, ty si vezmeš Sweetwater a Eastbridge. Buďte diskrétní, zjistěte co se povídá v hospodách, však víte co máte dělat."
"Ano pane inspektore," ozvalo se jen mnohohlasně z davu a zmiňovaní se rozešli za svými povinostmi.
Většina obětí byla zabita šípy, nebo měla podříznutá hrdla. Značná část těl pak byla spálená, pravděpodobně kouzlem. Utočníci překvapivě neměli žádné ztráty, nebo nenechali své mrtvé na místě.
Z šípů Colin identifikoval povstaleckou skupinu z okolí Skingradu, která si říkala "Domorodci". Většina těl neměla hlavu, což byla také oblíbená praktika Domorodců.
Colin se zastavil u jednoho těla, které nebylo spáleno úplně na uhel. Byl to muž a na ruce měl honosný prsten. Hlava chyběla.
"Zvláštní," zamumlal, když si blíže prohlédl prsten. Byl to pečetní prsten prince Attrebuse.
Domorodci by si jistě vzali princovu hlavu jako trofej. Proč by ale nevzali prsten?
"Bohové," někdo tiše vydechl. "To je princ."
Colin se otočil na kapitána Punduse, který stál kousek od něj.
"Kapitáne, říkal jsem vám, ať se držíte dál od těl."
"Obávám se, že to já tady velím. Kdo si myslíte, že jste, když mě a mým mužům rozkazujete."
"Velel jste tu do chvíle, než jsme našli tohle. Nyní tu velím já."
"A kdo vám předal velení?"
Colin podal kapitánovi listinu, kterou vyndal z tašvice. "Císařův podpis snad ještě poznáte."
Kapitán jen vyvalil oči a překvapeně přikývl.
"Dobrá, teď pošlete své muže odklonit dopravu, jak jsem vás žádal před chvílí."
"Ano pane," odvětil kapitán.
Až tu zkončím, budeme potřebovat kryté vozy na odvoz těl, podívejte se po nečem v blízkých městech a znovu připomínám, nikomu ani muk."
"Pane," přikývl kapitán a odešel.
Colin se na chvíli zastavil, pak se hluboce nadechl a začal se soustředit. Měl štěstí, kdyby musel vyčarovat oheň, nebo chodit po vodě, měl by s tím větší problémy, ale ke spatření duchů mu stačilo dávat pozor a hledat na místech, kde nikdo jiný nehledal.
Za chvíli se mu před očima trochu zatmělo a obraz se mu rozostřil, pak zahlédl dva duchy. Ženu, která zírala na své znetvořené tělo na zemi a muže, který se choulil u kořenů velkého stromu.
Muž byl blíž a Colin cítil jak začíná slábnout. Věděl že si musí pospíšit.
"Ty, poslouchej mě chvíli," promluvil k mrtvému muži.
Muž na něj upřel prázdné oči. "Pomoz mi. Jsem zraněn,"
"Pomoc je už na cestě," zalhal Colin. "Musíš mi říct, co se tady stalo."
"Ta bolest... Prosím pomoz mi."
"Poslouchej mě, přišel jsi sem s princem Attrebusem," začal Colin, ale už tušil, že se odpovědi nedočká.
"Já chci jen zpátky domů. Jenom mi pomoz dostat se domů.!
"Řekni mi kdo ti to udělal!"
"Bohové!" Duch začal rychle dýchat a začal se rozplývat. Pak ale zase nabyl ostrých tvarů a znovu začal naříkat.
Colin začínal ztrácet svůj obvyklý klid. "Jsi mrtvý i tak by jsi mohl mít nějakou důstojnost."
Jako odpověď dostal opětovné kvílení a naříkání. Usoudil, že to nemá cenu a otočil se k mrtvé ženě.
"A co ty? Zbylo z tebe něco?"
"Jen to co vidíš," zamumlala. "Podle přízvuku jsi Colovian, jako já."
"To jsem, odkud pocházíš?"
"Narodila jsem se kousek od Mortalu, dole u řeky."
"To je pěkné místo," odpověděl již znovu klidný Colin. "Je tam klid a všude rostou vrby."
"Ano, vrby rostly všude kolem mého domu. Škoda že ho již neuvidím."
"Je mi to líto, ale máš pravdu."
Žena přikývla.
"Poslouchej, potřebuji tvojí pomoc."
"Udělám co budu moci."
"Pamatuješ si, co se tady stalo? Kdo vás napadl?"
Žena přivřela oči. "Něco si pamatuju. Byli jsme s princem a mířili jsme do Black Marshe. Pak nás přepadli." Žena vzdychla "Věděla jsem, že mě Attrebus jednou přivede do hrobu. On také nepřežil?"
"To nevím, doufal jsem, že ty by jsí to mohla vědět."
"Nemám tušení, jediné co si pamatuju je oheň a pak mě něco tvrdě udeřilo. Ani jsem se nedostala k boji."
"Proč jste mířili do Black Marshe?"
"Bylo to něco s létajícím městem a armádou nemrtvých. Víc o tom nevím. Většina našich předchozích výprav byla poměrně bezpečná, pořád nechápu jak k tomu mohlo dojít."
"Císař Attrebusovi tu výpravu zakázal a on neposlechl, že?"
"Tím si nejsem jistá, nevěděli jsme, čemu máme věřit. Mohla to být součást nějaké špinavé hry. To se nám taky už několikrát stalo. Ráda bych pomohla víc, ale obávám se, že již víc nevím."
"I tak jsi mi pomohla hodně. Ty tady teď zůstaneš?"
"Nevím. V tom, být mrtvá se moc nevyznám. Nejspíš ale zmizím, již cítím takové škubání a pořád to sílí." Usmála se. "Možná jsem tu zůstala jen proto, abych ti pomohla."
"Máš strach?"
"Ani ne, zatím to není tak špatné, ale ty nevypadáš moc dobře, jsi v pořádku?"
"Jo, nic mi není."
"Nevypadáš tak. Radši na sebe dávej pozor."
"Budu."
Colin se přestal soustředit a okolí zase zalilo světlo, před ním leželi jen mrtvá těla a v dálce slyšel zpívat ptáky. Umíral hlady a tak se vydal sehnat něco k snědku a poslechnout si hlášení.
Upravil/a Scarcz dne 07.02.2012 17:58
Copyright
PHP-Fusion 2002-2012 Nick Jones. Released as free software without warranties GNU Affero GPL v3.
Grafika: Zarath, Kod:
SkyrimAdmin, Puvodni
theme: Stryker &
WhoCare, nahled puvodniho designu zde. Bez souhlasu autora je prisne zakazano z webu kopirovat text a obrazky.