The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Adriho povídky V

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Strana 4 z 10: 1 2 345 6 7...10

Adriho povídky V - Osvobození
Adrian_S	#61 Přidané 02.07.2015 19:06
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	Milí čtenáři, omlouvám se, že musíte stále čekat, než vyjde další část mé povídky. Bohužel v posl. době nemám moc času, kvůli (domácí) práci. Mám toho trochu moc, proto se omlouvám, že jsem nedodržel termín, který jsem vám slíbil. Pokud by mi to vyšlo, možná by se další část mohla objevit během soboty či neděle, ale není to jisté (jo, i o víkendu jdu do práce)... Na své povídky jsem nezapomněl, proto nezoufejte! AP-čka budou pokračovat! "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej



MightRider	#62 Přidané 13.07.2015 23:03
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Chtěl bych poprosit čtenáře AP V, aby mi pomohli s přemluvením autora. Jelikož mají příspěvky dané limity, nemůže Adri napsat všechno a tím o hodně přicházíme. Bohužel, on je zásadový a nechce 12. část rozpůlit, aby se tam toho víc vešlo. Proto žádám čtenáře, aby mi pomohli ho přemluvit, ať ty části rozdělí, když je toho textu nad limit příspěvku. Kini, Pavoučku a případně Arthisi, žádám vás o pomoc. Je to něco jako petice. Doufám, že se připojíte na mou stranu, tedy na stranu, která chce, aby Adri dopsal to, co ho napadlo a nezahazoval to. Neplatilo by to jen zde, snad by jsme ho přemluvili, aby tak činil i v příštích povídkách.


Adrian_S	#63 Přidané 13.07.2015 23:56
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	Část 12. - Rozpaky a pravda V okolí menšího tábora Krváků se rozléhal klid… až příliš tichý klid, který se ve snech nezdál spící Ingun Černošípkové. I když byla odpočatá a dopřávala si ještě chvíle spánku, vzpomenula si na Jee-zru, kdy ho měla střídat z hlídky. Otevřela své oči a velice se divila, když mezi stromy svítilo slunce. Protáhla si končetiny a porozhlédla se kolem sebe, však ani jednoho společníka neměla po svém boku, „D-dobré… ráno?“ začínala mít obavy, zvolala jejich jména, ale nikdo se neozval. Napadlo ji, že jeden z nich určitě drží hlídku a druhý vyrazil někam na lov. Proto se naklonila ze spící plošiny k jezírku a než stačila seskočit, spatřila ležícího zraněného bosmera přímo pod ní, jak se hlavou opíral o kus zeminy. Se strachem se k němu vrhla, několikrát s ním zalomcovala, aby věděla, zda je živý či nikoli. Jeho oči se probudily unaveně. „Jé… ahoj, Ingun.“ linulo se z jeho úst poté, co si zívnul, „Přišel jsem o něco?“ „Kde je Jee-zra?“ elf se zadíval směrem ke spadlému kmeni a ukázal rukou. Tam se ještěrák opíral hlavou o kus dřeva ve stejné poloze jako předešlé noci. Žena ani na moment neváhala a rozeběhla se k němu. Když viděla, v jakém je stavu, pustila se do kurýrování, přičemž se ho snažila probudit. Napadlo ji, že byli oba společníci nejspíše přepadeni. Erutan se mezitím zvedl ze země a sledoval její počin. Až po téměř minutě se ozval slabé hlubší nadechnutí… Jee-zra se probral k životu. „Už je to dobrý, Jee-zro!! Budeš v pořádku!“ probudila ho slovy žena a opatrně ho zvedala z kmenu. Ještěrák se zakrvácenou hlavou a ženou pod ramenem se otočil k jezírku, kde uviděl nejen příjemnou vodu, která se mu momentálně hodila, ale i elfa, se kterým se bil. „Co se stalo, Jee-zro? Přepadl nás někdo? Áh, já husa jsem spala jak dřevo!“ „Nikdo nás… nepřepadl… au…“ pronášel cestou k vodě argonián, „Jen jsem… zjistil…“ „Jee-zra měl tušení, že jsem Thalmorák a nenechal si to vysvětlit!“ ozval se Erutan, když se dvojice přiblížila do jeho blízkosti, „A ujišťuji vás, že NEJSEM s nima! Kdybych byl, už byste byli mrtví!“ zlostně pak hodil tvář na zraněného, který jen souhlasně kývnul hlavou, padl na kolena a omýval si ránu ve vodě. Mezitím Ingun přišla k elfovi a prohlédla si ho, zda i on nemá nějaká zranění, z brašny vytáhla již před chvílí otevřenou lahev a potírala mu lehce místa, kde již zaschla krev. „Co se to s vámi chlapi děje? To jste se museli zabít, nebo…?“ nechápala jejich počínání. „Huh, Jee-zra je mi velice nedůvěřivý. A nenechal si nic ode mne vysvětlit.“ uchopil její ruku lehkým stiskem, „Pak na mě zaútočil, když jsi spala, Ingun…“ „Můžu být ráda, že jsme to včera všichni přežili… Ale teď tohle?!“ rychle se obrátila k ještěrákovi s hlavou ve vodě, kterou pak vynořil, „Chci vás poprosit, OBA DVA, abyste se až do návratu zpět uklidnili a pokusili se NEZABÍT! Snad na vás moc nenaléhám, ale…“ „Rozumím, Jedovatko!“ mávl na ní rukou argonián a stále si omýval ránu vodou, i Erutan jí ujistil, že už nic takového neudělají, „Fajn, dobrá…“ Ingun počkala, až ještěrák opět vytáhne hlavu z vody, „Musíme sbalit tábor a vyrazit, vůdce bude mít jistě o nás obavy.“ Jen, co Ingun sdělila svůj názor na situaci a prohlédla si znovu šupinaté tělo, Erutan se pustil do likvidace tábora. Jakmile nezůstaly po táboře památky, vyrazili na zpáteční cestu, tentokrát již v poklidném tempu. Několik dní po odjezdu velkého muže konečně město opět oživlo a davy lidí se tlačily na tržišti. Řvoucí obchodníci a ženy, toužící po jisté pozornosti, byli tak hlasití, že je bylo slyšet až na druhý konec města, kde zrovna kráčeli dva příslušníci legie. Vedle nich stály dveře do chrámu bohyně Dibelly, jež dominovala v předměstí Anvilu. Elf s úsměvem hleděl na krásu místa a neustále si přemítal setkání s císařem, jeho společník se naopak podivně mračil… „Tebe ten odjezd císaře moc nevzal, Demitre.“ ozval se po chvíli kráčení a prohlídce města Erutan, „Měl jsem za to, že jsi do legie vstoupil kvůli němu.“ „Pche, vážně? Ne, ne… Kvůli němu to rozhodně nebylo.“ vysmál se mu redguard, „Já šel do legie, protože jsem vlastně neměl ani na výběr.“ „Jak to myslíš, žes „neměl na výběr“? To… mi chceš říct, že ti vyhrožovali nebo ti snad dali nůž na krk?“ „No, řekněme, že máš částečně pravdu. Ale JEN částečně.“ usmál se na něj Demitr a elf znejistěl, poté pokračoval ve vysvětlování, že před vstupem provedl moc špatných věcí, o některých detailech se nechtěl zmiňovat, „A proč tu jseš ty? Kvůli němu? Už jak jsi mu mával při vyplutí, jsem si říkal, že ho musíš obdivovat… Že jsi tady kvůli němu!“ „Já, no… Já ho nikdy neznal a tohle byly první chvíle, kdy jsem ho uviděl. Je prostě… mocný!“ obdivoval císaře a nenacházel slova pro další popis. „Měl bys tenhle obdiv mírnit, nehodí se k tobě. Navíc, mnoho těch, co jsou nějak oslavováni či moc známí, nikdy nežijí dlouho.“ „Chceš tím snad říct…?!“ „Ne, ne…“ zasmál se Demitr, „Nehodlal jsem ho zabít a ani na něj někoho poslat. Jen ti říkám, že císař může být silný a mocný jak chce, ale stejně jednou umře. A obávám se, že již brzy.“ „Máš teda divný řeči, Demitre.“ zakroutil hlavou a doufal, že už s těmito řečmi přestane. Za pár chvil, kdy se za jejich zády ocitla kaple, z jedné uličky vyběhla silná postava v rudé zbroji a zastavila dvojici zvědů, kteří byli z příchozího překvapeni. „Kde jste vy dva?! Copak jste neviděli tudy utíkat zločince?!“ spustil na ně hrubým hlasem. „Éééh… ne, pane?“ s nechápavostí a opatrností na jazyku spustil Erutan, „Stalo se něco, tribune?“ „To bych se vás jinak neptal!“ trochu zuřil důstojník, „Jak to, že jste nedorazili na tržiště?“ „Co se stalo, tribune Trebunie? Došlo k nějakému zločinu?“ zeptal se redguard odvážně. „Někdo na tržišti zavraždil služebnou knížete! TO SE STALO!“ „Cože?“ divili se oba zvědi, „U Devítky! Byl zabit ještě někdo?“ „Naštěstí ne, ale i tak je to velká ztráta. Kníže Trebio nebude nadšen z této události.“ náhle se tribun přiznal, což bylo nezvyklé, „Nejsou žádní svědci činu a nikdo tedy nezná vrahovu tvář. Dokonce si ani stráže ničeho nevšimly!“ Oba zvědi se připojili k tribunovi a odebrali se prohledat místo činu. Za pár chvil došli na liduprázdné tržiště, kde začali ohledávat místo. Demitr se stačil vyptat, jak k vraždě došlo, kdo si toho všiml a dalších okolností, Erutan mezitím prohlížel stánky a blízké objekty, zda u nich něco nenajde. Během několika chvil přiběhli další strážci města poskytnout pomoc. Šestice mužů zkoumala okolí tržiště a kromě stále vystaveného zboží, mincí na pultu a kaluže krve na zemi, kde ležela oběť, nic nenašli. Už to chtěli vzdát, nakonec tribun rozhodl, aby se někdo podíval do blízkých uliček a za domy, zda i tam něco nenajdou. Každý hledač si vzal jistou část města a hledali vše podezřelé. Po pár chvílích, kdy Erutan hledal za domem místního kováře a už si nevěděl rady, zlostí kopnul do sudu, který se opíral o zeď. Jaké překvapení na něj čekalo, když pod odkopnutým sudem ležel kus temné látky. Sebral jí do rukou a přemýšlel, co s ní udělá… Žena, vedoucí dva muže za zády, se probila skrze vysokou horskou houštinu a mířila severně od Riftenu. Zdálo se, že bylo veškerým potížím konec, leč ve vzduchu bylo stále cítit napětí a náznak strachu. Jee-zra se po několika hodinách konečně uklidnil a uvědomil si, že není radno si zahrávat s elfem, kterého podezříval, byť o něm skoro nic nevěděl. Erutan si v duchu připravoval slova, které by sdělil vůdci Krváků… Leneri, milované elfce, jež neviděl celých deset let. Na rozdíl od včerejšího dne se jejich cesta nesla poklidně, avšak v tiché atmosféře. Ani jeden z nich neměl na srdci něco sdělovat, stále se nemohli vzpamatovat z minulých hodin, plných nečekaných překvapení a zvratů. Za jedním pohořím se argonián zastavil, Erutan s Ingun si až po několika vteřinách všimli, že jejich zvířecí společník není za zády. Samozřejmě, že se zeptali, co se děje, že nepokračuje v cestě, leč jeho pozdvižení rukou vzhůru bylo jasným znamením, že něco slyší. O vteřinu později uslyšeli všichni jemné rohové troubení… „To je thalmorský roh! Jsou nám v patách!!“ křikla Ingun a chtěla přidat do kroku, ale Erutan jí zastavil. „Počkej! Je to někde před námi… a vzdaluje se to!“ zamyslel se, „To je divné, nemyslíte? Jestliže mají naší stopu, měli by se přibližovat, ne?“ ještěrák s jeho domněnkou souhlasil a navrhl, aby pokračovali dál. Trojice se opět rozeběhla svým směrem, a opět zaslechli ono volání odkudsi před nimi. Všichni pochopili, že se před nimi ocitá nevyhnutelné nebezpečí. Žena rozhodla schovat se do skal a vyčkat, až přejdou, což také provedli… jenže její plán neprobíhal podle představ. Doufala, že thalmorská hlídka projde kolem a nevšimnou si jich, ale troubení před nimi se zastavilo a po chvíli i utlumilo. Tentokrát místo rohu zaslechli jakési až příliš lehké volání o pomoc. „Co to zatraceně je?“ ozval se Erutan. „Měli bychom to prověřit. Třeba je někdo v nesná…“ „Chceš se nechat zabít, Jedovatko? Už zase?! Nestačilo ti to včera?“ vyjel po ní Jee-zra s nepřátelským výrazem. „Neříkám, abychom je napadli, ale jen zjistit, co se to děje…“ odvětila mu, „Jestliže někdo potřebuje pomoct…“ Erutan jí nesměle přikývl hlavou, taktéž byl zvědav na onen poplach, argonián jen rukama rezignoval. „To tvé samaritánství nás jednou zabije, Jedovatko!“ Pomalu a opatrně se blížili kupředu, míjeli velká skaliska, stromy v oranžovém nádechu halily širší okolí lesa. Když opět zaslechli jemný pokřik a o něco málo tlumený hlas, vylezli na rovinu mezi skalisky a konečně mohli spatřit místo, odkud se ony zvuky ozývaly. Před nimi se rozléhala oranžová pastvina, obklopena stromy a menšími kameny. Uprostřed onoho místa postávala neznámá ozbrojená postava, okolí však hlídala skupina nepřátelských thalmorských elfů. Krváci se schovali za skály a pozorovali je, však z oné dálky nic neslyšeli. Rozhodli se o kousek přiblížit, všichni si vytáhli zbraně a připlížili se blíže… teď už viděli a slyšeli lépe. „…opravdu sis myslel, že nám utečeš?“ spustil na něj elf v temném hábitu, stojící čelem k obklopenému, „Tos opravdu musel porušit přísahu „Pěti Drápů“? Kde je tvá loajalita ke královně, huh?“ „Sloužit královně je jedna věc, ale zabíjet nevinné, když se vzdávají nebo mučit ty, co opravdu nic neví, se khajiitovi protiví! Nic takového už khajiit nechce dělat!!“ křičel ozbrojený kočičák, jenž v ruce třímal meč a štít proti elfům. „ZAPŘÍSÁHL SES SLOUŽIT, NE ROZHODOVAT O SVÝCH POCITECH!“ rozkřikl se opět elf, khajiit se na něj nepřátelsky zatvářil a připravil se na boj. „Pět Drápů?!“ překvapeně se ozvala Ingun a už se chtěla vrhnout do elfího hloučku, však jí Jee-zra zastavil. „Zbláznila ses?! Nemůžeš tam jít!“ „Jee-zro, musíme ho zachránit! Má jistě cenné informace!“ „Jseš blbá nebo se chceš nechat opravdu zabít? Ten už je mrtvej!“ křikl tiše Jee-zra, aby je elfové neslyšeli. Ingun se otočila na zbývajícího mlčícího, který nechápal jejich počínání, „Erutane, prosím! Pomoz mi ho přesvědčit!“ Jee-zra ho naopak žádal, aby jí zastavil a nenechal ji udělat něco špatného. Zvěd byl na holičkách, chtěl oběma pomoct, ale byl si moc dobře vědom, že jakékoli rozhodnutí může být špatné. Zamýšlel se i nad myšlenkou utéct z tohoto místa a nezdržovat se v okolí, protože thalmorských elfů tu mohlo být víc. Než se rozhodl, elf v temném hábitu rozkázal zneškodnit khajiita, jeden voják ve zlatém brnění vytasil palcát a vrhl se po obklopeném, který se snadno bránil. Bojoval velice zuřivě a odhodlaně, však onoho elfa nezabil, pouze odzbrojil. Další voják se na něj vrhl a kruh se kolem kočičího bojovníka zmenšoval. Z dálky bylo vidět, že nemá kam utéct… „Je mi líto, Ingun. Nejlepší bude, když tu zůstaneme…“ ozvalo se z elfích úst. „CO?!“ vyjekla naštvaně, ještěří ruka ji silně zadržela a hodila zpátky za skálu. Jen, co tak argonián učinil, uviděli muži nehezkou podívanou. Khajiit se sice bránil úspěšně čepelím zbraní a ostrým výstupkům z palcátů, leč proti silným kouzlům neměl šanci. Marně se snažil bránit štítem proti letícímu blesku, který ho nejen odzbrojil, ale i odhodil o několik sáhů do zad. A nepadl jen jeden blesk, ale hned tucty. Ohlušující rány byly mocné, elfí pomstychtivý smích se ozýval v kraji a zvuk dopadajících zbraní na brnění zněl jak zvon na katedrále. Vše po chvíli ustalo, Ingun vylezla ze skály a smutným zrakem se dívala na pastvinu, která byla na některých místech obarvena krví… Ležící khajiit nevypadal již živ. Výstroj ležela v jeho okolí a dvojice elfů k němu kráčela lehkým krokem. „Spokojení?!“ zeptala se ironicky žena obou mužů, Erutan jí rukou ukázal, aby zklidnila hlas, zaslechl cosi podivného z hloučku. „Ještě dejchá… Dorazíme ho!“ zvolal jeden z vojáků u bývalého společníka. „NE!“ rozkázal černo-hábitník, „Jen ho nechte, ať trpí! Pro něj by to byl jistě dar, odejít ze světa co nejdříve…“ všichni zandali zbraně, pár z nich plivlo na umírajícího kočičáka, „Vrátíme se zpátky, tady už nejsme nic platní.“ elfové vyrazili severně, tedy směrem k cíli Krváků. Trojice chvíli vyčkávala, až se zcela ztratí z dohledu, jakmile se nikdo z nich nenacházel v okolí, vylezli ze skrýše a přemístili se opatrně k umírajícímu. Jeho hlas se vytrácel… Sotva dorazili na pastvinu, Ingun se k němu rozeběhla, Jee-zra se jen zadíval do okolí a mířil oči mezi stromy, Erutan pomalu kráčel k ženě, zjišťující stav zraněného. Už chtěla říct, že přišli pozdě, ale khajiit se náhle probral k životu, jeho oči se rychle rozostřily a uviděly stojící dvojici neznámých lidí. „Zachráníš ho?“ zeptal se opatrně elf, leč Jedovatka jen zakroutila nesouhlasně hlavou. Náhle khajiit chytl svou krvavou paží silně ženu a přitáhl si jí k tlamě, Erutan vytáhl dýku a připravoval se jí bránit, jenže nebylo třeba. Do jejích uší umírající cosi pronášel, a kromě slabého dechu, okořeněným dávením vlastní krve v hrdle, zaslechli oba slova, které nemohli pochopit… „S-s-s-sa-mota! Zaa’f-ryi-is! Čty-čty-ři-ři-dny!!“ „Cože?!“ zeptala se znova Ingun, leč kočičí hlava padla na zem a již se nepohnula. Oči strnuly, dech se zastavil a do okolí se vloudilo ticho. Náhle přiběhl Jee-zra, „Tak co? Je v pořádku? Žije?“ „Už ne…“ pustila hlavu k mrtvému tělu, oblečeného do kožešinové zbroje, „Huh, je pozdě.“ „Ale stačil nám něco sdělit.“ Erutan se otočil na Jedovatku, „Ty ses divila, když říkali něco o „Pěti Drápech“. Co to je?“ Žena se na něj otočila s nejasným výrazem, „Nemám tušení, co to je, ale jestliže říkali, že patřili královně…“ poté jen pronesla, že nechápala, proč se od nich tento odloučil a jak to, že na něj narazili, Jee-zrovi ještě stačila sdělit, co zaslechla z jeho úst. „Musíme se vrátit k vůdkyni! Ona bude vědět, co to znamená!“ rozhodl ještěrák a pomohl vstát ženě ze země. V jejich okolí se rozléhalo ticho, i po tomto nehezkém zážitku si mohli oddychnout, že je již po všem. Konečně zase vyrazili na cestu do tábora, tentokrát se domluvili, že ať už narazí na kohokoli, vyhnou se mu a budou ignorovat veškeré volání o pomoc. Jee-zra se ujal vedení skupinky a nechal je vést hustými křovinami a porostem, aby za sebou nenechali žádné stopy… Ohromná šlechtická síň vítala skupinku císařských, kteří právě vstoupili do honosných míst. Na trůnu posedával postarší altmeří muž ve velice bohatém oblečení a s mírným úsměvem usrkával ze stříbrného pohárku. Kolem něj stálo několik dalších osob, dvě elfské služebné v obyčejných šatech, dunmer v modro-fialovém oděvu, jehož tvář zářila štěstím a radostí a hned po jeho boku další dunmerka, její pleť se lehce barvila v zeleném nádechu. „Můj pane, tribun Trebunius a jeho vojáci! Smím je pustit?“ spustil elf u dveří na svého pána, než se však ozval hlas knížete, vojáci takřka vtrhli do místnosti, rovnou před knížete. „Áh, nečekaná návštěva…“ usmál se kníže Trebio, „Čeho si žádáte, pánové?“ Tribun jen mírně pokynul hlavou, jako na znamení pozdravu, „Velevážený kníže Trebie, mám pro vás bohužel špatnou zprávu. Na tržišti dneska došlo k vraždě.“ kníže se zarazil v popíjení moku, služky se okamžitě ozvaly a dunmerský pár si přestal hledět vlastních věcí a zaposlouchali se do slov vojáka, „Obětí byla jedna z vašich služek. Je mi to líto.“ „MÝCH SLUŽEK?!“ křikl nahlas kníže, pohárek mu málem vyletěl z rukou, „Která? Darvana nebo Milchara?“ protože tribun neměl tušení, jak která vypadala a jak se která jmenovala, prozradil jen, že se jednalo o altmerku, „DARVANA! Zatraceně!!“ bouchnul zlostí do opěradla trůnu, „A kdo mi teď bude dělat skvělý čaj z řešetice a levandulové buchty?“ chytl se za hlavu, po pár vteřinách se otočil zpátky, „Víte, kdo to provedl?“ „Bohužel jsme vraha nechytli, pane. Nechal jsem své nejlepší lidi prohledat okolí a začali jsme s vyšetřováním. Máme takové podezření…“ „Jste velice rychlý, tribune. To musím ocenit…“ přiznal kníže a rychle se napil, „Ale, pokud vím, není ve vaší kompetenci vyšetřovat vraždy, ne?“ tribun i ostatní vojáci se divili, jak může říkat taková slova po takovém činu, „Pokud vás mohu požádat, předejte veškeré důkazy, teorie a vůbec… výsledky pátrání mým strážím. Oni se toho již ujmou…“ „PANE?“ zvážnil tribun, Demitr a Erutan si během jejich rozhovoru prohlíželi okolí sálu a občas zamířili okem i na přítomné. Redguard se neustále usmíval a představoval si, jak fajnový musí být šlechticem, za to bosmer hleděl zcela vážně, „Mí lidé na tom již pracují. Ujišťuji vás …“ Tribunovu řeč však přerušil postávající dunmer, „Byli nějací svědci? Viděl přímo někdo tu vraždu?“ po nesouhlasných slovech tleskl rukou, „Bude to znít divně, ale aspoň něco dobrého…“ všichni jeho slova nechápali, „Víte, kdyby se to dozvěděli lidé, byl by z toho poprask, chaos a šířil by se strach! TOMU musíme zabránit. A i když vám věříme, že byste dokázali vraha brzo najít, musíme však předpokládat, že VY byste dělali kolem toho jen humbuk! Naše stráže však nikoliv!“ Tribun vycenil zuby a několika silnými kroky přistoupil k drzému elfu, „JAK SE OPOVAŽUJETE TAKHLE MLUVIT! NEPOCHYBUJTE O CÍSAŘSKÉ LEGII!“ „Uklidněte se, tribune.“ zastavil řeč kníže, „Můj bratranec Savius to tak jistě nemyslel. Nechtěl nikoho urazit!“ „Mí muži již začali s pátráním! Pokud dovolíte, kníže Trebie, rádi bychom si chtěli vyslechnout některé osoby.“ s takovýmto argumentem kníže zásadně nesouhlasil, ale po chvíli přesvědčování se nechal přemluvit, aby jim toto dovolil. V místnosti zhoustla atmosféra, služky se rozklepaly strachy, protože neměly tušení, co je čeká na výslechu. Kníže se neustále mračil a i přes ujištění, že vyšetřování nebude dlouho trvat, pochyboval o tribunově schopnosti najít vraha. Vojákům v místnosti se zase nelíbila ochota knížete, neustále se chtěl z něčeho vykroutit a snažil se zabránit volnému průběhu řešení. Nakonec se dunmerský pár, na pohled velice mladý, objal a žena popřála svému muži, aby byl opatrný na výslechu. Jen co se dunmer otočil, aby objal ženu, Erutanovo oko zbystřilo. Na jeho oděvu chyběl kus látky stejné velikosti, kterou našel pod sudem za kovářskou dílnou. Chtěl se ozvat, avšak tribun Trebunius požádal všechny přítomné, aby se přemístili do vedlejší místnosti, kde započal výslech. Nad Skyrimem se halila hustá obloha, Slunce se schovalo za šedivé moře a trojice průzkumníků se blížila konečně k domovu. Již dávno se dostali ze zelených stepí a naoranžovělých kamenů do bílé navátiny, jež je studila u nohou. Po krátkých chvílích se dostali do průsmyku, odkud před několika dny vyšli na svou trasu, jaká radost pro ženu a ještěráka, že vidí opět známé rozpadlé dveře, jež nevypadaly nijak podezřele. Než se Jee-zra opřel do vrzajícího dřeva, pronesl si Erutan v duchu slova, která řekne své milované. Tak dlouho se s ní neviděl a tolik si s ní chtěl promluvit o samotě, ovšem obával se, zda budou mít v současné chvíli na sebe čas. Aspoň trochu… Nikým nehlídaný vchod se probudil k životu, dva muži a žena již pomalu sestupovali do útrob mrazivé jeskyně. Hned za první zatáčkou za studenými vysokými kameny se objevil ork se zbraní v ruce a připravoval se zaútočit, leč jakmile spatřil známé tváře, uklidnil se a seběhl níže do jeskyně, kde volal na svého vůdce. Trojice dorazila k ohništi v obklopení několika dalších osob, které elf neznal. Velice ho překvapilo, že jsou i v této skupině „Krváků“ děti. Od pohledu mohl poznat, který z nich je sirotek a který naopak má rodinu. Za pár vteřin vyšla ze schodiště Leneri v doprovodu Gregora, jenž vrhal na elfa nepřátelský výraz, zato ona se na něj usmála. „Konečně jste dorazili! Uff, to se mi ulevilo!“ pronesla a na uvítanou se objala s Ingun, „Tak, jak to šlo s matkou? Viděli jste se?“ „Nechci o tom, vůdce.“ promluvila smutně Ingun a zakroutila hlavou, Víte, mám ještě… nějakou práci. A musím si něco přečíst… Promiňte.“ odtrhla se od přicházejících se žalem v očích a Leneri nechápala. „Co se ti stalo, Jee-zro?“ ozval se Gregor, hledíc na svého přítele. „Pro příště, vůdce…“ přistoupil ještěrák blíž k elfce, svůj ukazováček namířil na její hruď, „UŽ-MĚ-NIKAM-NEPOŠLEŠ!“ velice hlasitě a rozzlobeně pronesl, pak hlavu otočil na bledého velikána, „Co se stalo? Tady, pan skrytej Thalmorák mě napadl!“ „U Kynareth, Jee-zro! Kolikrát mám říkat, že nejsem s Thalmorem?!“ vykřikl Erutan, až se ještěří hlava na něj otočila, „Kdybych byl s nima, už bys žral kytky zespod!“ „DOST, VY DVA!“ křikla Leneri, „Zklidněte své hlasy a řekněte mi, co se stalo?!“ „Měli jsme menší nesrovnalosti…“ Erutan začal s vysvětlováním, „Huh, Ingun udělala něco moc… špatného. Jee-zra nám zachránil životy a mě neustále podezíral, že na vás tohle jen hraju!“ ještěrák se chtěl bránit, ale byl opět přerušen, „A cestou zpátky jsme narazili na skupinku Thalmoráků, kteří zabili nějakého khajiita…“ Chvíli v jeskyni nastal klid, ani oheň neplápolal, všichni napjatě poslouchali podivná slova, „No, a?“ ozval se náhle Gregor. „No, než ten khajiit umřel, říkal cosi podivného… prý „Samota, Zaa’fryis, čtyři dny“! Ale, co to znamená…“ „A než ho Thalmoráci zabili, zmínili se o něm a „Pěti Drápech“, vůdce!“ pokračoval ve vyprávění ještěrák. „Pět Drápů? COŽE? A říkáte „Zaa’fryis“?!“ zpozorněla elfka, oba příchozí muži se jí hned zeptali, co to má znamenat, leč jim vysvětlila, že ono jméno už jednou zaslechla, ale nemohla si vzpomenout, „Asi jste toho dost zažili, viďte? Odpočiňte si, ale moc daleko neodcházejte.“ Jee-zra cestou narazil do vůdce a ani se neohlédl za sebe. Zařadil se k boku statného Gregora, jenž si to zamířil kamsi do nitra jeskyně. Leneri stála na místě a hleděla na Erutana, který byl pořád překvapen z její přítomnosti mezi živými. „Můžem si promluvit, Leneri? Mám ti toho tolik co říct…“ „Náš rozhovor bude muset ještě chvíli počkat, Erutane.“ přiznala se mu a přiblížila se o kousek k němu, „Prvně chci zjistit něco o tom Zaa’fryisovi. Pak, až to zjistím, tak si promluvíme, ano?“ její ruka se položila na rameno a oči si měnily místa, „Jdi si odpočinout, ano?“ „Jak tedy říkáš, má paní.“ uklonil se jí, vůdkyně se na něj usmála a odešla do hlubin jeskyně. Ačkoli neměl tušení, zda udělal správně, že se svěřil o tom, co spatřil a co se stalo mezi ním a Jee-zrou, si mohl konečně oddychnout, že se vrátil zase do bezpečí… aspoň na chvíli. Protože bylo u ohně již obsazeno a z hlubin se ozýval nepříjemný zvuk řetězů a neznámého volání o pomoc, přemístil se k chladné skále. Zaseknutou sekeru vytáhl ze špalku a opřel o stěnu, z brašny si pak vytáhl deník. Než se pustil do četby, zaběhl si rychle k ohni pro kus masa a vína na zahřátí. „23. mrazivec, 4V 201 Já měl kdysi za to, že když se dostanu do císařské armády, bude život a služba jednodušší, ale jak se zdá, není tomu tak. Po několika dnech, kdy odplul náš císař Titus Mede II. do Skyrimu, protože se tam prý objevily nějaké potíže, se stala v Anvilu vražda! Služebná knížete Flarina Trebia se stala obětí hrůzného zločinu a můj tribun mě, Demitra a pár dalších vojáků a strážců zaúkoloval najít jisté stopy a důkazy, se kterými bychom mohli dopadnout vraha. Při vší smůle, na tržišti si nikdo ničeho nevšiml, podle všeho vrah musel mít nějakou… skrytou čepel nebo něco, co se by se mohlo vytáhnout v blízkosti oběti. Nebo… že by kouzlo? Nevím… Hledali jsme všude, ale na nic ostatní nenarazili, já však ano! Pod jedním sudem jsem našel kus tmavé látky… ale z čeho to může být? A vůbec, má to nějaký význam? Co když to nesouvisí s vraždou a je to jen kus látky, roztrhán krysami? Prozatím neřeknu nic svému veliteli a ani nikomu jinému…“ Erutan se marně snažil vyvolat vzpomínku, ani další útržky z onoho dne si nevybavoval, své oči zamířil opět do textu, ze stejného dne… byl tam ještě dodatek. „23. mrazivec, 4V 201 - večer, dodatek Hned potom, co jsme sesbírali veškeré možné informace, jsme šli ohlásit knížeti tuto nešťastnou událost. Čekal jsem, že bude ochotný nám pomoct ve vyšetřování, místo toho se spíš snažil zdržet naše úsilí a chtěl, abychom všechno přenechali jeho strážím. Docela podivné chování… být já šlechticem, asi bych bral jakoukoli pomoc… Předtím, než došlo k výslechu, jsem si všiml, že bratranec knížete, Savius Baratheo, dunmer, který má tady v Anvilu pod palcem přístav a obchody k nim náležité, měl roztrhlý oděv na zadní části. Nepatrný detail? Kdo ví, ale byl přesně té velikosti, kterou jsem našel pod sudem ve městě! Možná je on tím vrahem! Mám důkaz! Teď už to půjde snadno, až dojde k výslechu, zeptám se ho na to rovnou a pokusím se ho zlomit. Jsem přeci zvěd, ne? Tak tohle by nemělo dělat potíže… A pokud ano, Demitr mi bude na blízku.“ Erutan se usmál nad textem a věřil, že učinil něco správného a nečekaného, co by ani on sám do sebe neřekl. Leč, když ruka otočila na další stránku, kde se text lehce ztrácel díky vodě z minulých dob, jeho zrak klesl… „24. mrazivec, 4V 201 Savius Baratheo a není vrahem?! To snad není možný! Jak to? Vždyť jsem měl důkaz! JASNÝ důkaz!! A místo klidného výslechu jsem se dopustil tak ostrého lámání slov, že to ten dunmer bral jako urážku. Kus cáru látky ještě neznamená, že tam byl a prý jsem překročil jakési „šlechtické konexe“ nebo cosi… U Kynareth, co si to o sobě myslí, zatraceně?! Tribun Trebunius mě s okamžitou platností zbavil vyšetřovací povinnosti (no, nakonec jsem se dozvěděl, že se díky mému incidentu nikdo z vojska nesmí touto záležitostí zabývat) a opět jsem se musel přihlásit na hlídku řeky Strid. Ach, jo…“ Slova v knize ho trochu ranila, chtěl se ohlédnout na další stránku, leč v oné chvíli ze schodiště vyběhla podivná postava v zelené kroužkové zbroji a se štítem v ruce. „Pojď se mnou, vůdce si tě žádá!“ ozvalo se ze zavřené helmice, Erutan poklidně vstal od špalku, deník si schoval do brašny a s lahví vína se dal kupředu v doprovodu. „Tebe jsem tady ještě neviděl…“ spustil elf, když scházeli schody, „Připomínáš mi stráž z Bílého Průsmyku… před dvanácti lety!“ z helmice se ozval smích. „Kdepak, kamaráde. Já nejsem z Bílého Průsmyku, ale Markarthu! Znáš to město?“ Erutan nesouhlasně zabručel, „Jo, velké dwemerské kamenné město. Býval jsem tam kdysi městskou stráží, než přišel Thalmor a zcela jej obsadil. Pak jsem se dal do ústraní a našel útočiště tady, u Krváků.“ rychle si poplácal po zbroji, „Nosím ji hrdě, na znamení mého opovržení proti těm „Letňákům“!“ V rychlosti se mu elf představil, ale než stačil říct muž pod helmou své jméno, došli do jídelny, která se vcelku změnila. Když se tu poprvé elf ocitl, posedával pouze u jedné lavice, nyní byly spojené dvě velké, u nichž sedělo několik členů… Gregor, Jee-zra, Ingun, ale i další neznámí muži. Hned v čele této spojené lavice postávala nad mapkou Leneri, netrpělivě vyčkávala na příchod poslední dvojice. Jen, co se usadili ke stolu, dorazili i další členové spolku, vedle Erutana se posadil podivně pomalovaný orsimer a naproti ozbrojenému doprovodu další mladá žena s černým vlasem a postarším obličejem, která jako poslední zavřela dveře do místnosti. „Tak jste všichni přišli… Výborně!“ spustila Leneri, „Prvně chci poděkovat trojici,“ ukázala na lidi, kteří se vydali do Černošípkovy usedlosti, „že zjistila informace o Zaa’fryisovi.“ Leneri se velice usmála, „Jaké štěstí. Pro ty z vás, kdo toto jméno slyší poprvé. V minulých dobách, kdy se nám podařilo zajmout některé důležité Thalmorské spojky, se zmínili o jistém khajiitovi, který se spřáhl s altmeří královnou.“ „Co je na něm zvláštní, vůdce?“ zeptal se Jee-zra. „Zaa’fryis je khajiitský král z Elsweyru, který velice významně pomohl královně během dobývání Tamrielu.“ v místnosti se ozval úctyhodný pískot, „Jako vděk mu nechala na starost jižní provincie a takřka celé námořní zásobování.“ nadechla se pořádně, „Podle všeho, co se aspoň trojice dozvěděla z úst umírajícího elitního zabijáka, se má podle všeho dostavit za ČTYŘI dny na Samotu. Nevíme proč, nevíme za kým…“ „To by chtělo možná vymyslet nějaký plán, ne?“ ozval se náhle Gregor, který vzhlížel na elfku. „Samozřejmě!“ tleskla a ukázala prstem na mapku, „Proto bude nejlepší, když se začneme připravovat…“ ze zadní lavice se tiše ozval Erutan, co má na mysli, „Na atentát!“ odpověděla mu s úsměvem žena, naopak Erutan byl plný obav. „Leneri, promiň, že tě přerušuji, ale není dobré mít tady v místnosti někoho, kdo předstírá, že je s námi a přitom je s Tha…“ promlouval Jee-zra, avšak byl zadržen Ingun, která seděla vedle něj. „Nech už toho, Jee-zro! Není s nima! Kdyby byl, už bych byla dávno mrtvá. A ty nejspíš taky!“ Bosmer ji poděkoval za obranu. „Příjezd Zaa’fryise bude velice honosná a důležitá událost. Nemáme moc času.“ opřela se o stůl elfka, „Proto chci jednoho z vás, aby se vydal do Větrného Žlebu za Tharinou a zjistil něco o tom. Hlásí se někdo?“ jen, co dořekla svá slova, nejbližší muž se přihlásil a elfka mu poděkovala. „Ještě mi řekni, prosím tě, kdo nebo co je těch „Pět Drápů“?“ ozval se Erutan. „Huh, aspoň, co si pamatuji ze záznamů z výslechů…“ narovnala se Leneri, „Pět Drápů. To jsou jedinečné osoby, které si sama královna altmerů vybrala, aby jí plnily veškeré důležité či osobní rozkazy. Co jsem se dočetla, jsou natolik loajální, že jim královna naplno důvěřuje. Ale kdo do této skupinky patří, to nevím.“ zespod uzavřené helmice se ozvalo, proč zrovna pět, „Původně tyto „Drápy“ fungovaly po boku elsweyrských panovníků, Bjarni. A khajiité mají pět drápů, proto ten název.“ vůdce zakroutila hlavou, „Nejspíš se to té altmerce také zalíbilo.“ „Dobrá tedy,“ ozvala se Ingun, „když mezitím Raddrok půjde za Tharinou, co máme dělat?“ Leneri se narovnala, čekala onu otázku a taky spustila jednoduše. Do doby, než se vrátí z Větrného Žlebu, si všichni budou připravovat na akci. Protože zatím nikdo z nich nevěděl, do čeho se půjde, nařídila všem, aby se mezitím procvičovali ve schopnostech a dovednostech, které dokonale zvládali. Ingun požádala, aby dál četla v deníku své matky, chtěla o jejích plánech vědět co nejvíce. Než se všichni rozešli, požádala, aby prozatím nikomu nic neříkali. V místnosti zůstala neznámá žena a Bjarni, zbytek odešel pryč. Leneri mávla na svého bývalého muže a přitakala mu, aby ho následovala. V onu chvíli se oba dostali do jejích komnat, zdobena prostým nábytkem a suchou výzdobou. Na jedné stěně se opírala podivně hnědá rakev. Elfka nabídla muži židli, aby se posadil, což také učinil, než se ona posadila, ze skříně vytáhla korbele a láhev vína, kterou položila na stůl. Zavřela dveře a usadila se ke stolu. Konečně si oba hleděli do očí… „Konečně jsme tu sami, Leneri! Ani… nevíš, jak jsem na tuhle chvíli čekal!“ začal Erutan. „Moc ráda si s tebou promluvím, Erutane! Musíme si toho spoustu povědět…“ usmála se na něj a nalila oběma do korbele, „Pověz mi, dozvěděl ses něco ze svého deníku?“ Bosmer se jen lehce zahleděl na zapnutou brašnu, kterou nechal v klidu odpočívat a vysvětlil ženě, že prozatím si vybavuje některé věci z Cyrodiilu. Usmál se nad myšlenkou, že se stal „zvědem“, tato zpráva jí potěšila. „Spíš… mi řekni, co se stalo s tebou, za těch několik let.“ nahodil smutný zrak, „Kdes přišla k tomu malování na tváři?“ Leneri se pořádně nadechnula, požádala, aby se i on napil zhluboka, pochopil, že její vyprávění bude vcelku emoční… „Stalo se toho hodně a… nebyly to krásné chvíle, Erutane. Od té doby, co jsi odešel do Cyrodillu, jsme zažívali doma trápení. Tvá matka… se stále topila ve vlastním žalu a my mohli jen hledět.“ napila se z korbele, „Několik měsíců před spálením Helgenu vtrhla k nám do lesa banda pobudů. Prvně jsem si myslela, že to jsou bandité, kteří chtějí jen zlato a kořist, ale když jsem jim nabídla vše, co jsme měli…“ zastavila řeč a jen zakývala nesouhlasně hlavou, Erutan nechápal její počínání, „Byli to vojáci z legie.“ „Cože?!“ vyjekl Erutan, „A… co se stalo?“ Smutný zrak na něj hodila, „Oni… zaútočili na nás! Neváhali po nás střílet z luků, ba i házeli zapálené pochodně! Zabarikádovali jsme se uvnitř, ale nakonec mi tvůj otec dal nejdůležitější věci a přinutil mě, abych utekla.“ její hlas se zvyšoval, „Snažila jsem se mu zabránit v takovém… zoufalství…“ „Leneri?“ zeptal se naléhavě, „Co se stalo?“ V jejích očí se objevila rosa, „Ti vojáci nám vypálili domov!!“ pěst položila na stůl, „Utíkala jsem dlouho a daleko a myslela, že šli jen po našem domě. Ale mýlila jsem se… Oni šli po mně! Nevím proč, ani kdo je na mě poslal, ale …“ Erutan se chytl za hlavu, v duchu mu došlo, že oni vojáci museli být nejspíše nějací pobudové a kamarádíčci od Rychle-Vrženého-Kamene či jiného ze Samoty. Okamžitě chytl elfku za ruku a hladil jí. „Tví rodiče tam zahynuli!“ spustila pár slz na stůl, „Odpusť mi! Nedokázala jsem je zachránit!“ Erutan si opřel jednou rukou tvář a snažil se zamaskovat tichý pláč, což se dařilo, „Když jsem se vrátila na místo, z domova nezbylo nic. Ani ty základy, sklep… Prostě nic!“ napila se pořádně z korbele, až tam nezbyla ani kapka, „Jenže to nejhorší začalo… Ti vojáci nebo „pobudové“ se nevzdali a jen, co jsem se objevila v bývalé domovině, mě začali sledovat… Ještě teď si pamatuji, jak halekali… jak to znělo? „Bosmerská coura“??“ Erutanovy oči se začaly plnit také slanou vodou, „Několik měsíců jsem se před nima schovávala, různě po Skyrimu a vždycky mě našli… s jistým odstupem.“ „Proč jsem odcházel do armády?“ chytl se za hlavu, pár kapek spadlo na stůl, „Tohle… jsem nechtěl, Leneri!!“ „Neomlouvej se… Ty za to nemůžeš!“ snažila se ho s rudým zrakem přesvědčit, ale nešlo jí to, „V té době to bylo velice nebezpečné, přemisťovat se mezi frontami Císařských a Bouřnými Hávy.“ „Kde ses schovala?“ „Nikde…“ zakroutila hlavou, „Musela jsem měnit každou chvíli místo. Na západě Skyrimu jsem se necítila bezpečně a při každých chvílích jsem se snažila zůstat na východě. Dokonce se mi podařilo na chvíli připojit k Bouřným Hávům a podporovat je…“ „Tys… podporovala rebely?“ s otevřenými ústy jí poslouchal, „To… nemyslíš vážně, že ne?“ „A CO JSEM MĚLA TAK DĚLAT?! Nechat se zabít?!“ křikla hlasitě, až musel zavřít oči, aby neviděl její hněv, „Od té doby, co jsi mi odešel, co ti… zpropadení parchanti z legie ZNIČILI náš domov! Já… nesnášela jsem je! A nesnáším dodnes! Oni mi tě sebrali!!“ „Leneri… ale, já…“ Náhle její ruka zastavila řeč a vše rázem utichlo, „Víš, co se stalo po válce? Když Ulfrik vyhrál?“ Erutan zakroutil nesouhlasně hlavou, „Jen, co se začalo slavit na „nový Skyrim“, mě našli ti zpropadení legionáři. Nevím, jak se jim to povedlo, ale chytli mě a odvedli do Cidhenského dolu v Markarthu!!“ chytla jeho ruku a velice silně jí svírala, až se Erutan musel držet a nedat najevo, že její stisk bolí, „Trčela jsem tam snad dva roky! DVA ROKY! Dřina, špína, trest…“ Erutan se opatrně zeptal, „Znásilnili tě tam?“ na jeho otázku kývla… Z jeho očí se spustil vodopád slz, „Odpusť mi, ale nemohla jsem nic jiného dělat. Umřela bych tam!“ I když si to nechtěl přiznat, pouštěl ze sebe slova, kterých si vážil, „Dělala‘s jen, co bylo zapotřebí k přežití… Já ti nic vyčítat nebudu.“ Její tvář se otočila a usmála se na něj, „Po dvou letech jsem… odtamtud utekla. Neptej se mě, jak. Ale podařilo se mi dostat z toho hnusného vězení a bloudila po Skyrimu. Neměla jsem kam jít, bála se s lidmi mluvit. Ale… jednou, když jsem tábořila pod jednou skalou, přišel za mnou jakýsi tajemný muž, který mě dovedl do bezpečí.“ „Kdo to byl?“ „Heh, jestli si vzpomenu na jméno…“ začala pátrat v hlavě, „Nějak… Sildis… Sigdis, nebo tak nějak… Byl to člověk, který patřil k Zeleným Stínům.“ Erutanovi rázem naskočila husí kůže, „Chvíli jsem s nima pobývala a snažila se pomoct, kde se dalo. Byl to takový spolek „vše-umělců“, jenže… Pak si jednoho dne řekli, že budou dobývat Skyrim a vystrnadí odtud všechny nepřátele, což bylo absurdní. Mě se snažili zneužít, tak jsem od nich utekla a dál putovala krajem… Až jsem narazila na dalšího člověka, na kterého… jen tak nezapomenu!“ „O kom teď mluvíš, Leneri?“ „Jmenoval se Hadvur Godfreyson…“ pustila hlavu ke stolu, „Byl to původní vůdce Krváků, který mě naučil se o sebe postarat. Bojoval nejen kvůli vyhnání Thalmoru, který se sem dostal poté, co začínali vyhrávat válku, ale snažil se také zajistit bezpečí v provincii…“ Erutan jí plně naslouchal, „Víš… původně jsme se nejmenovali „Krváci“, tenkrát jsme neměli jméno a brali jsme k sobě každého, kdo chtěl svobodu. „Krváci“ se z nás stali až poté, co nás tak nepřátelé, i lidé z držav začali oslovovat, kvůli našim „praktikám“. Přepadení, únosy a podobné akce končili pro protistranu velmi rudě.“ nalila si do korbele víno a napila se, „Hadvur byl úžasný člověk. Měl pochopení, byl inteligentní a šarmantní. Od něj jsem se naučila spoustu věcí, třeba jak využít svůj talent krásy, abych získala informace.“ hnedka ho zabrzdila, že ne přes postel, „Jenže, před pár lety umřel na stáří… Byla to hluboká rána pro mne…“ „Mi-milovalas ho?“ „Milovala?“ zakroutila hlavou, „Spíš obdivovala…“ přiznala se mu, „Rok po jeho smrti jsem během jedné akce našla se svou skupinkou Gregora. Bez něj… Bych byla již dávno mrtvá…“ Erutan chtěl vysvětlení, „Byly chvíle, kdy se nám vůbec nedařilo a Thalmor sílil. Na několika misích jsem mohla zemřít, ale nebýt Gregora… Silný válečník, chladná hlava a úžasný temperament…“ usmála se, Erutan jí chytil za ruku. „A teď je chvíle, kdy jsem se vrátil k tobě!“ její obočí se pokřivilo a nechápalo význam, „Nehodlám nikam odcházet! Budeme zase spolu jako před lety!“ Elfka se hluboce nadechla, „Erutane, já vím, že ke mně stále něco cítíš, a i já k tobě. Víš, nikdy bych nevěřila, že tě najdu v popravčí místnosti této kobky… po deseti letech!“ i Erutan se jí přiznal, že nic takového nečekal, „Ale… huh, změnilo se toho hodně. A jednou z těch změn je mé srdce.“ sáhla si na hruď, „Já… miluji Gregora.“ jeho zrak se zastavil a tělo zcela strnulo, „Promiň mi to…“ „Ale, Leneri… Vždyť… to né!!“ upadlo jí pár kapek z očí a tajně si přála, aby na ní nenaléhal, „Vždyť jsme manželé!!“ „Byli jsme, než jsme umřeli…“ odvětila smutně s chladným nádechem a přemístila jeho ruku na stůl, pak se zvedla od stolu, „Promiň. Nechtěla jsem ti takhle ublížit… Vím, je to těžké se takhle cítit, ale nechci, abys to bral ve zlém. Podívej… vím, je toho teďka na tebe moc. A i když ti to moc neuleví, můžeš nám pomoct v plánech.“ snažila se usmát, ale moc to nešlo, „Pořád budeš „můj elf“.“ Protože neměl slova na toto hrozné zjištění, elfka odešla z místnosti a požádala ho, aby s ní zůstal ve skupině, že je v bezpečí. Jakmile se zabouchly dveře, v Erutanově hlavě se rozbouřily moře smutků a strachu. Nikdy si nechtěl připustit, že by ztratil svou lásku navždy… a ono se stalo skutečností. Nemohl s tím nic dělat, nebo aspoň v té chvíli tak předpokládal, jeho ruka popadla načatou lahev a všechno na ex vypil. Lahev se roztříštila o kamennou zeď a oči padly do temnoty. Chvíli takto tiše brečel a naříkal, dokud si neuvědomil, že svůj smutek může zahnat i jinačím způsobem. Vytáhl si deník a přečetl si další text, který se tam nacházel. „30. mrazivec, 4V 201 - večer Ten šmejd dunmerskej si každý den chodí po ulici a vysmívá se žebrákům a ubohým lidem do tváří. Vím, že je vrahem, ale jak to mám dokázat… Nezbyde mi nic jiného, než se k němu nějak vloupat… Ale… vyjde mi to? Budu muset požádat Demitra, aby když tak nedával na mě pozor, během hlídky, popřípadě, aby mě kryl. Jo, udělám to! Vloupám se do hradu a uvidím, co najdu!“ Náhle se smuteční oči překvapivě zavřely, Erutanovo tělo spadlo na zem a jeho duch byl překvapen, jak ho mocný žal natolik unavil. Ani nestihl zavřít svůj deník, spadl vedle něj, rozevřen na některé starší stránce. Myšlenky létaly snovou sférou a na chvíli se zastavily u vzpomínky, jak právě kráčel podél anvilského břehu u řeky Strid, se svým redguardským přítelem. Neslyšel hlasy, nýbrž viděl jen pohybující se obrázky, jak Demitr kýve hlavou a podle pohybu úst pronáší, „Buď opatrný!“. Chtěl se zasnít dále, kdosi však vtrhl do místnosti a probudil ho. Byla to Leneri, velice rozrušeně vykřikla jeho jméno, předpokládala, že si něco nehezkého udělal. Sotva se ho dotknula, aby zjistila, jak je na tom zdravotně, oči se probudily a rázem vstal ze země. „JSI V POŘÁDKU? ŽIJEŠ?“ Erutan jí ujistil, že z ničeho nic usnul, „To se mi ulevilo… Ještě jednou, se ti omlouvám, co jsem ti řekla,“ chytla ho za ruce, „ale teď pojď prosím se mnou! Zjistili jsme více ohledně Zaa’fryise!“ Bosmer se nechal elfkou vést do vedlejší místnosti, kde opět posedávalo mnoho členů spolku a vyčkávalo na slova svého vůdce. Prvně se ozval argonián Jee-zra, aby Erutan odešel z místnosti, stále mu nevěřil, leč její mocné slovo ho umlčelo. „Takže… Nebudu to opakovat dvakrát,“ spustila Leneri, „Díky Raddrokovi jsme se od Thariny dozvěděli, že Zaa’fryis bude za tři dny na Samotě, žádat u samotné královny audienci. A my u toho budem taky! Je to historická událost nejen města, ale celé provincie, takže tam budou ti nejhonosnější účastníci, šlechtici, Thalmoři, a samozřejmě i královna! Budou tam jistě stráže, kam jen oko dohlédne.“ nadechla se, „Dostat se do města nebude snadné, nemůžeme tam jít ve skupině. A navíc, se zbraněmi.“ „Uděláme to takhle,“ přerušil jí Gregor a ukázal na mapku, „Protože nejjistější způsob, jak propašovat zbraně do města, je v sudech na víno, pojede z Větrného Žlebu povoz s vínem.“ kouknul se na Leneri, „To už je zařízené, díky Bjarnimu.“ a pokračoval ve výkladu, „Všichni si dáme potřebné věci do těch sudů. Jakmile se dostaví povoz do města a sudy se přemístí do hostince, každý z nás dojde samostatně do krčmy a vyzvednem si zbraně.“ „CÍLEM JE ZAA’FRYIS! NIKDO JINÝ!“ ozvala se nahlas Leneri, všichni kývli hlavou, poté vzala brk s kalamářem a naklonila se nad mapku města a rozmisťovala, kde kdo bude stát, „Jee-zro, po tobě chci, abys zastřelil krále! Nejlepší bude, když budeš pod Větrnou věží!“ Jee-zra souhlasil, „Gregore, buď u krčmy. Hlídej povoz, kdybychom potřebovali rychle zmizet… Já si vezmu na starost Bardskou univerzitu… Budu jim zpívat a dám vědět Jee-zrovi, kdy má střílet!“ Náhle se ozval tiše Erutan, „A… kde mám být já? Chci taky pomoct!“ I když pár lidí s jeho horlivostí nesouhlasilo, vůdce věděl, že i on se někam hodí. Ale stále váhala, kam by ho umístila… ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Kam Leneri umístí Erutana? 1) k bráně nádvoří, odkud by mohly přicházet posily v případě útoku 2) ke kovárně, bude mít dobrý výhled na předměstí 3) k bráně pod věží, vedoucí k přístavu, bude hlídat únikový východ Upravil/a Adrian_S dne 14.02.2021 18:18 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


MightRider	#64 Přidané 14.07.2015 11:25
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	2) ke kovárně No, tak vidíte. Kdyby jste hlasovali pro pomoc tomu cizinci, mohli teď mít khajiita z královské gardy. Tak Erutan se stíny zachrání nějakou bezvýznamnou orčici před popravou s tím, že je to uprostřed města, ale khajiita proti několika Thalmorákům ne.. Trochu odvahy. Přece nechceme pohádku. Taky trochu toho worry endu. Ať je to trochu drama. Jinak, skvělá práce.


KinimodLP	#65 Přidané 14.07.2015 12:46
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	2)


KinimodLP	#66 Přidané 14.07.2015 21:58
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	MightRider napsal: Chtěl bych poprosit čtenáře AP V, aby mi pomohli s přemluvením autora. Jelikož mají příspěvky dané limity, nemůže Adri napsat všechno a tím o hodně přicházíme. Bohužel, on je zásadový a nechce 12. část rozpůlit, aby se tam toho víc vešlo. Proto žádám čtenáře, aby mi pomohli ho přemluvit, ať ty části rozdělí, když je toho textu nad limit příspěvku. Kini, Pavoučku a případně Arthisi, žádám vás o pomoc. Je to něco jako petice. Doufám, že se připojíte na mou stranu, tedy na stranu, která chce, aby Adri dopsal to, co ho napadlo a nezahazoval to. Neplatilo by to jen zde, snad by jsme ho přemluvili, aby tak činil i v příštích povídkách. Hmmm... Zase musíme vzít v potaz, že se jedná o povídku, tudíž ne nějaké zdlouhavé texty třeba o tom jestli byla Erutanova postel měkká jako čerstvě posekaná tráva a voněla jako pampelišky z paloučků na Pandoře Ale zase Adriho povídky se čtou skvěle, takže odstavec navíc by neuškodil No ale také vím, že ono napsat taaaakhle dlouhej text asi nebude sranda na pět minut Ať se Adri rozhodne sám... EDIT: Sorry za double-post Upravil/a KinimodLP dne 14.07.2015 22:02


MightRider	#67 Přidané 14.07.2015 22:11
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Kini, Adri tu povídku má předem připravenou. A to, co tam nedá, je psané ve stejném stylu jako to, co čteme.. Tudíž dialogy a rozšíření příběhu. Je to, jako kdyby si v nějakém filmu utnul posledních 10 nebo 20 minut. A ne ostříhal detaily, chápeš? Otázka zněla jasně. Zastavit Adriho v tom, aby nedokončil to, co vymyslel a ustřihl to podle svého principu.


sirPavoucek456	#68 Přidané 18.07.2015 17:17
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	2) a co se týče tohoto: Chtěl bych poprosit čtenáře AP V, aby mi pomohli s přemluvením autora. Jelikož mají příspěvky dané limity, nemůže Adri napsat všechno a tím o hodně přicházíme. Bohužel, on je zásadový a nechce 12. část rozpůlit, aby se tam toho víc vešlo. Proto žádám čtenáře, aby mi pomohli ho přemluvit, ať ty části rozdělí, když je toho textu nad limit příspěvku. Kini, Pavoučku a případně Arthisi, žádám vás o pomoc. Je to něco jako petice. Doufám, že se připojíte na mou stranu, tedy na stranu, která chce, aby Adri dopsal to, co ho napadlo a nezahazoval to. Neplatilo by to jen zde, snad by jsme ho přemluvili, aby tak činil i v příštích povídkách. tak já si myslím, že zdržení nevadí i když Adri podá termín, nejdůležitější je, že ho baví to psát a že to píše mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0 Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití...


Adrian_S	#69 Přidané 20.07.2015 22:11
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	Část 13. - Síla legie Leneri hleděla na mapku, i přes neustálé rozhořčení některých přítomných. Letmo se zahleděla na zvěda, sedícího s kamennou tváří a vyčkávající na její ortel. Znova spustila oči do plánku města a zamyslela se, jak by mohla akce probíhat. Když si dávala všechno dohromady, napadlo jí snad jediné místo, které bylo pro Erutana vhodné… „Tvá pozice bude zde!“ ukázala prstem do mapky, „Kovárna je skvělé místo pro sledování situace na předměstí! Někdo musí hlídat pochod stráží a dávat pozor, aby král nezměnil nějak plány… třeba kdyby chtěl jít jinou cestou nebo se ještě někde zdržet.“ Erutan jen malinkatou chvilku váhal, ale pak kývl, „Budu tam!“ „A kde mám být já, vůdce?“ ozvala se Ingun hlasitě, načež její horlivost byla rychle zchlazena. „Zůstaneš zde, Ingun. Potřebujeme zjistit informace z deníku tvé matky a jediný, kdo tvé matce rozuměl, jsi byla ty!“ Jedovatka odporovala a chtěla mít menší podíl na atentátu, leč Leneri jí to nedovolila. Smutně se zahleděla do stolu, tiše vzdychla, že tedy zůstane v jeskyni. Elfka dále rozmístila lidi na další důležité pozici, kteří se už nemohli dočkat, až celá akce vypukne. Než se do toho pustili, bylo pro ně prioritou sehnat povoz se sudy. Raddrok drze skočil do řeči a pustil se do vysvětlování, v povozu mohli jet maximálně čtyři lidé… dva thalmorští strážci, jeden kočí a jeden nakládce. Bjarni se přihlásil, že pojede s Raddrokem v povozu a pomůže mu naložit sud se zbraněmi, který nebude čekat ve Větrném Žlebu, ale v nedaleké krčmě od města… v krčmě U Noční brány. „Pánové, nesmíte zabít oba elfy, co pojedou s vámi!“ připomenula jim vůdce, „Ať vás budou podezírat z čehokoli či mít nějaké námitky, nemluvte a neútočte! Jistě na ně bude na Samotě čekat hlídka, a kdyby viděli, že nejsou v povozu, bylo by po všem!“ „Bez obav, vůdce! My to zvládnem!“ ozval se Raddrok a pohlédl na svého společníka, který jen kýval hlavou. „Já hnedka vyrazím k Noční bráně a připravím sud. Zbraně si pak vyzvednete v krčmě.“ ozval se Bjarni a požádal všechny přítomné, aby mu dali vše, co by potřebovali. Většina účastníků schůze položila na stůl samé menší zbraně… dýky či krátké meče. I Erutan položil na stůl dýku, která se mu ještě do chvíle houpala na opasku. Nakonec Bosmerka zdůraznila, jak je závažná tato událost. Mít na sobě během průvodu zbroj bylo stejné jako třímat zbraň. Proto všem nařídila, aby se převlékli do civilních šatů, někteří jedinci jen hrubě zabručeli. Raddrok s Bjarnim sebrali zbraně a pronesli, že vyrážejí na svá pozice, Leneri jejich přípravu schválila a popřála jim hodně štěstí. Když odešli, prohlásila, že se každý musí dostat na Samotu samostatně a nikoho nesmí zabít. Jen v rámci možností, pokud by se museli bránit nějakému útoku z přírody. Po těchto slovech již neměl nikdo žádný dotaz, všem oznámila, kde se nachází oblečení k převlečení a ještě jednou připomenula, za jak dlouho se musí dostat do města. Poté už jen popřála hodně štěstí. Celá schůze se zvedla od stolu a rozpustila se s rozporuplnými pocity. Erutan kráčel k vůdci, jež šla do svých komnat. Už se chtěla převlékat do překrásné róby, ale zpozorovala svého bývalého muže ve dveřích. „Doufám, že tenhle plán vyjde. Budu se snažit, abych vám co nejvíce pomohl.“ spustil svou řeč zvěd, „Někteří mě tu stále neradi vidí.“ „Huh, to já taky… Hlavně musíme být nenápadní a rychlí. To je klíč k úspěchu.“ v místnosti se ozvalo trapné ticho, jako by si oba dva merové neměli co říct, po chvíli hledění do země se Erutan odvážil pronést další slova. „Heleď, já vím, že se to teď nehodí, ale…“ „Já to nechci dál rozebírat, Erutane.“ zakroutila hlavou, „Poslyš, vím, že tě to trápí. Ale teďka to nezměníme. Hlavně se mě prosím tě neptej, co máš udělat, aby se to dalo napravit. Prostě…“ zvedla ruce do vzduchu, „Smiř se s tím.“ Elfovi padla hlava k zemi, jeho smutné „dobře“ vyšlo z úst s doprovodem slov, „Pak tedy půjdu na Samotu hned. Uvidíme se tam!“ Žena jen těžce vydechla a věnovala mu dlouhý pohled do očí, „To, že tě už nemiluji, neznamená, že si tě nevážím. Přesto… buď opatrný, můj elfe!“ Erutan odešel z místnosti a namířil si to do komnat se zásobami a obyčejnými šaty. Než je však stačil otevřít, kdosi ho zarazil, „Všiml jsem si, že neustále hledíš na Leneri…“ ozvalo se temně z Gregorových úst, „Nelíbí se mi, jak na ní zíráš a už vůbec ne, jak s ní mluvíš!“ „Máš nějaký pro…?“ do elfova těla tvrdě narazil ukazováček. „Choď kolem ní nebo se jí jen dotkni… a zabiju tě!“ výhružné oči přinutily Erutana se stáhnout do ústraní a bez řečí odešel pryč od ohrožovatele. Nad anvilským zálivem zapadalo slunce, dvojice císařských zvědů kráčela po břehu řeky Strid a hlídkovala vodu mezi Cyrodiilem a Valenským Lesem. Jeden z nich, Demitr Khozir, byl v mírném rozpoložení a snažil se, aby mu hlídka uběhla co nejrychleji. Za to jeho společník, Erutan, na něj neustále naléhal, aby si ho chvíli nevšímal. Hodlal se vloupat do anvilského hradu. „To je šílený, Erutane! Víš, co se stane, když tě najdou? Vykopnou tě z armády a půjdeš bručet do žaláře! Už se nikdy z vězení nedostaneš!“ „Ten risk za to stojí!“ hlásil sebevědomě elf, „Vím jistě, že je Savius Baratheo vrah! A důkaz je někde v hradu!“ „Říkám to nerad, ale jsi šílený!“ zamračil se na něj redguard a nechtěl ho pustit na tak odvážnou činnost. Kousek poodešli od anvilského hradu, který se vzdaloval od jejich zad, Erutan zastavil svého přítele a dlouze se mu podíval do očí, „DEJ MI ASPOŇ PATNÁCT MINUT! Já se vrátím, nikdo si mě nevšimne!“ Demitr mu nechtěl věřit, avšak když přidal fakt, že se ve stínech dobře schová, povolil. „Tak tedy dobrá… Máš patnáct minut. Nikam nepůjdu, kdyby šla hlídka, šels… no… ty víš…“ položil mu ruku na rameno, „Buď opatrný!“ Erutan opětoval gesto a usmál se. Věděl, že jeho plán vyjde. Zbraně nechal u přítele, rozeběhl se k vodnímu příkopu, který obtékal kolem hradu. Měl štěstí, že zrovna na moři probíhal odliv a přechod přes příkop bylo stejné snadné jako šlápnout do malé kaluže. Rychle překonal téměř suchý tok a vyškrábal se na vršek, kde na něj koukala mohutná kamenná zeď hradiska. Světlo se chýlilo ke konci, Erutan si všiml, jak se na určitém místě nacházejí nepatrné výstupky, které mohly posloužit jako slabý a neúčelný žebřík… „Náhoda? Nebo mě ta zeď očekávala?“ zeptal se sám sebe, když našel možnou cestu vzhůru. Už se k ní přiblížil, poplival si ruce a začal šplhat po kameni. Prsty se zakusovaly do kusů žuly a pískovce, chvílemi se zdálo, že cesta bude snadná. Však na posledním sáhu se uvolnil kus horniny a Erutan měl co dělat, aby nesletěl na zem a nezabil se. Rychle se chytnul dalšího výstupku, zachoval chladnou hlavu a vylezl poslední kus, který byl před ním. Jaké překvapení, když vylezl na prázdném balkónku, přelezl cimbuří a oddechl si. „Fajn… musím najít jeho komnatu. Určitě k němu bude patřit i tenhle balkón…“ zamyslel se a přikrčeně se přemístil ke dveřím, které vedly na chodbu. Sotva je otevřel, kdesi za rohem uslyšel kroky a lehké pokašlávání. Na nic nečekal, ohlédl se kolem sebe a viděl další otevřené dveře do místnosti. Zaběhl dovnitř a než si uvědomil, že by uvnitř mohl někdo být, zabouchl dveře a rozhlédl se kolem. Však nebyla to pracovna, ale komnata některého důležitého člena anvilského šlechtictva. Bohatě zdobený interiér, pracovní stůl z nejdražšího dřeva, stříbrné vázy, pohárky a další dekorace, ze kterých nemohl spustit oči. Nejvíce ho fascinovala mohutná postel s výškou až do nebes… takovou ozdobu ještě nikdy neviděl. Našel i skříň, do které si vlezl a zavřel se. Jaké štěstí, že to byl šatník. „Zatraceně, kdo zas nechal otevřené dveře?“ ozvalo se z chodby, kdosi zavřel dveře, „Huh… zatracenej průvan!“ hlas se odmlčel a kroky se vydaly jiným směrem, než byl zvěd. Oddechl si, vylezl ze skříně a lehce se lekl, když na zdi uviděl namalovaný portrét usmívajícího se Dunmera v bohatých šatech. Teď už si byl jistý, že je na správném místě a začal prohledávat komnatu. Pracovní stolek, výkladní skříně, ve kterých byly uloženy šperky, truhlice i sudy s jídlem… do všech těchto míst nakouknul, ale nic nenašel. Naposled zkusil noční skříň, ve které ležel nespočet velice temně-nachových karnevalových masek. Ve stejné barvě našel i cár látky z dunmerových šatů. „A mám tě, ty parchante!“ pronesl slavnostně Erutan, vzal jednu z masek a uložil si jí do kapsy uniformy. Však stačil zasunout šuplík zpátky, z chodby se ozval blížící se hlasitý mužský a ženský naříkající hlas, „A safra!“ protože nemohl utéct dveřmi, opět se schoval do šatníku. Zámek zacvakl, nasoukaný elf tiše seděl a snažil se nedýchat, neboť někdo vstoupil do místnosti. „… jak mám být nadšen, když ta redguardská čubka z „Mísy hojnosti“ zase nezaplatila nájemné, huh? Já jí ještě ukážu!“ „Nerozčiluj se, můj milý.“ uklidňovala ho žena, „Podívej, já si s ní zítra promluvím a postarám se o to! Když jí pohrozím, že nikdo nevkročí do hospody, ve které jsou krysy pod postelí, říkám ti, že zaručeně ti zaplatí!“ „Ne, o to se musím postarat sám, Arveno. Já si jí zítra vyhledám na tržišti a udělám, co je třeba…“ po chvíli ticha se ozvalo žuchnutí do postele, dunmerský hlas se divil, co se děje, ale pod rouškou smíchu a lehkého štěbetání bylo jasné, k čemu dojde. „Napij se, můj muži!“ číše se plnila až po okraj, srkot náhle ustal a mužský hlas se ptal, kam žena jde, „Jen si chci ještě něco napsat…“ ze stolu vytáhla kus pergamenu a brk s kalamářem a cosi psala. Jakmile brk přestal kreslit, kroky se přesunuly do blízkosti šatny, Erutanovi se spustil pot z čela. Však štěstí stálo na jeho straně, šuplík nočního stolku zavrzal, „Ó, hohoho! Takže si dneska budeš hrát na maskovanou dunmerku? Ó! To se mi líbí!“ kroky se přemístily k posteli, opět se ozvalo šustění šatů a laskání, které nebralo konce, nakonec se muž zeptal, jestli tak zůstane až do konce, však se od ženy nic nedozvěděl. Za malinkatou chvilku se v místnosti ozval ženské milostné vzdychání, ke kterému se přidal muž a liboval si v činnosti, zvěd v šatní skříni jen protočil očima… Při pomyšlení nad mileneckou pozorností, napadlo ho tiše se proplížit pryč z komnaty. Nepředpokládal, že by si ho všimli. „Pojď na mě! Rychle!!“ ozval se dunmer, libující si hrátky s ženou. „Fajn! Teď, nebo nikdy!“ pronesl si zvěd pro sebe a naposled se pomodlil ke Kynareth, aby se mu útěk podařil. Zlehka otevřel dveře skříně, ani panty nevrzly, rychle vyšel ze skrýše a zahleděl se na postel, kde právě dunmerka poskakovala na dunmerovi, on jí mezitím osahával všude, kde se jen dalo. Chvílemi si neuvědomil, že je na nepravém místě a měl by zmizet, ale zarazil se uprostřed místnosti, tvářil se velice nechápavě a přímé oči mířily na šedé pozadí ženy, které se mu velice… VELICE líbilo. V duchu pronesl, „No, pááni!“, ale po chvíli se vzpamatoval a tiše kráčel ke stolku, odkud stáhnul pergamen k sobě a tiše vyrazil ke dveřím. Náhle žena velice hlasitě zakřičela slastí, až se zvěd lekl, myslel, že se prozradil, naštěstí postel stále vrzala. Jak myška otevřel dveře, vstoupil do chodby, kde se už vzpřímil a vyběhl na balkón, chtěl zmizet stejnou trasou, jakou se dostal do hradu. Než stačil opřít ruce o kameny cimbuří, přečetl si zprávu, která ho velice znepokojila. „Ariana Korinus - Mísa hojnosti - krysy se na ní těší!“ Jakmile se dostal na zem pod hradiště, zamířil si to k Demitrovi, který kráčel kdesi daleko před ním. Cestou ale pořád nemohl uvěřit, že se mu povedlo vloupat do střeženého hradu a ještě si užít pěknou podívanou… Z jeskyně v mrazivém pohoří vyběhlo mnoho Krváků, většina zamířila na severozápad a jen dva nordi na sever k velkému městu. Ti, co mířili na Samotu, se drželi od sebe v dostatečné vzdálenosti a jen v lehkém oblečení. Každý měl jasné instrukce, co má dělat a bylo jen na nich, za jak dlouho se dostanou na místo. Erutan kráčel lehkým tempem po cestě, došlo mu, že když je beze zbraně a v civilu, žádná thalmorská hlídka ho nebude obtěžovat. Mezitím se před stáje Větrného Žlebu dovalil poslední ze dvou obrovských sudů s vínem, Raddrok dorazil na místo a pomohl krčmářovi naložit náklad. To vše za dohledu dvou thalmorských vojáků ve zlatých zbrojích, kteří se domlouvali na rozkazech a plánech trasy. Raddrok po naložení sudů pronesl k jednomu elfu, že se ještě staví pro speciální várku, která se nacházela nedaleko, elfové to brali na vědomí. Krčmář vyplatil předem norda za odvoz a popřál mu šťastnou cestu. Stačilo už jen naskočit na povoz a vzít si bič do rukou, vedle norda se posadil jeden z elfů, druhý naskočil na sud a čekal, až se dají do pohybu. Rázem se ozvalo šlehnutí, kůň vyrazil kupředu do mrazivé krajiny. V krčmě „U Noční brány“ se mezitím Bjarni připravoval s již naloženým sudem s vínem, ve kterém se topily skryté zbraně. Hospodský neměl tušení, co má další nord v plánu s oním sudem, ale když dostal bohatý měšec na stůl, už ho další starosti nezajímaly. Za pár hodin dorazil k hospodě povoz z města, Raddrok se setkal s Bjarnim a společně naložili zbývající sud, který byl prvně elfy zkontrolován. Protože nenašli nic jiného, než rudé víno, nechali jej naložit a konečně celá čtveřice zamířila na cestu, vedoucí na západ… Krváci putovali přírodou rychle a doufali, že se dostanou na místo včas. Někteří to brali svými stezkami a zkratkami skrze močál, jiní lehce pochodovali po cestě a nechali se prohledat hlídkou elfů, střežící cesty. I na Erutana se dostalo, však s ním bylo lehce naloženo, běžná prohlídka, pár otázek ohledně nějaké podezřelé aktivity v okolí a poté následné popřání zdaru na cestě. Zvěd si oddechl, doufal, že jeho další kroky budou probíhat stejně lehce jako doposud. Cestou přemýšlel nejen o Leneri, ale i o své minulosti, kterou stále neznal. Něco mu říkalo, že udělal mnohem větší zlo, než jeho bývalá žena doposud. Trápil se a doufal, že se v minulosti nijak závažně neprovinil. Když nastala noc a došel sotva do poloviny své trasy kdesi v močálech, ustlal si u pařezu a prospal se pár hodin, dokud si neodpočal. Ocitl se opět ve snovém světě, kde se mu nezobrazila Leneri nebo jiná krásná vzpomínka, ale spatřil před sebou neznámou bosmerku s krátkým blonďatým vlasem a v kožené zbroji, která ho velice náruživě uvítala… „Opět jsme se na sebe narazili!“ políbila ho, Erutan nechápal, „Říkala jsem ti, až se budeš zase trápit, já přijdu!“ „Vím, pamatuji si na to,“ chytl jí za ruku a hladil, „ale pořád jsi mi neřekla, kdo jsi?“ „Neboj. Dozvíš se to… Nalistuj si pak pár stránek kupředu v deníku a dozvíš se mé jméno!“ políbila ho, elf se bránil, ale ona byla kupodivu silnější, „No, tak! Vím, že to chceš! NETRAP SE!“ „Já mám ale Leneri!“ bránil se záplavě polibků, které nechtěl opětovat. „Už ale není tvoje! Už od té doby, co jsme se poznali, Erutane!“ „Proč mi odešla?“ odstrčil elfku kousek od sebe a chytl se za tvář, „Já ji miloval! Ne, byla to moje vina. Neměl jsem nikdy odejít do armády! Neztratil bych jí…“ „Ale umřeli byste spolu!“ ozvala se náhle, elf zvedl oči na ní, ona se k němu přitiskla, „A to je mnohem horší. Můžeš si aspoň říct, že jste si teď na blízku! Co by za to dali jiní vojáci?“ usmála se na něj a pohladila po tváři, „Neboj se, můj vojáku! Čeká tě mnoho důležitých rozhodnutí a důležitých událostí, ale musíš se soustředit…“ náhle se chvíli odmlčela, „Až si přečteš zápisky, řekni jí o nás a dozvíš se její tajemství!“ „Jak „o nás“?“ zahleděl se na ní, „To snad…“ „Uklidni se!“ políbila ho a rázem i odtrhla, „Měl by ses probudit, Erutane. Samota na tebe čeká!“ chtěl zvolat její jméno, ale nevzpomenul si, svět se rozplynul a oči se opět probudily do reality. „Uhh, to byl ale sen!“ promnul si oči a rozkoukal se po okolí, které ještě spalo. V rychlosti se protáhnul, sbalil si věci a opět vyrazil na cestu. Nezbývalo mu moc času a příprav bylo ještě hodně. V půli trasy se z oblohy spustil déšť, po několika chvílích se změnil na prudkou průtrž, že se Erutan musel schovat pod skalisky a počkat, až bouře přejde. „Nikdo by přeci neuvítal mokrého měšťana, ne?“ pomyslel si během čekání a než bouře přešla, byl již další den skoro pryč. Konečně se po vyjasnění vrátil zpět na trasu, v dáli už viděl samotskou klenbu, která ho vítala i v minulých dnech, když se ocitl v přístavu. Trochu se mu postesklo při spatření onoho monumentu, vzpomenul si na ne-příliš krásné chvíle, které tu trávil v armádě nebo ve vězení. Oklepal se z představy, že by se znova ocitl za mřížemi. Začalo se šeřit, Erutan dorazil před bránu města, kterou hlídla čtveřice zlatavých mužů a upřeně se na něj zahleděla. Došlo k běžné prohlídce těla, pokládání otázek, co pohledává ve městě a pár dalších otázek, na které neznal odpovědi. Elfové ho shledali „čístým“ a nechali ho vstoupit do města. Mocná brána se rozevřela a bosmer mohl vstoupit do míst, které byly přístupné měšťanům. Jaké překvapení se mu ocitlo v očích, když spatřil lid, pracující na výzdobě. Několik statných mužů viselo na žebřících a pověšovali barevné látky na lanech, ženy jim radily, která místa jsou povolená a některé si u zdí domů připravovaly kytice pro pochodující šlechtu. Všem zářila radost na tváři. Erutan pomalu kráčel po vlhkém kameni, lidé ho zdravili a jim opětoval gesto rukou. Oči se hlavně dívaly na pozici, kterou měl na starost a přilehlé okolí. Kovárna se nacházela kousek od Chmurného hradiska a jeho nádvoří, k němuž se lidé z předměstí dostávali po několika nakloněných stezkách, hned u hlavní cesty. Jakmile se dostal zvěd na místo a zahleděl se, bylo mu jasné, proč ho sem Leneri určila. Výhled na předměstí měl jak na dlani… skvělý přehled o dění u hlavní brány města, na tržišti, a dokonce i druhý vstup na nádvoří. Z přemýšlení ho náhle vyrušil kovář, kterého si nevšiml u ponku, ihned se ho vyptával, co u něj pohledává. Elf ho jen požádal, zda by mohl příští den zůstat zde a sledovat odtud slavnost, kováře se snažil přesvědčit řečmi, že je vzdálený cizinec, který si nechtěl nenechat ujít tuto podívanou. S jakou vervou ho kovář uvítal a jeho návrh mu popřál, dále si hleděl své práce a nechal Erutana být. „Támhle je brána do přístavu,“ pronesl si v duchu elf, když se podíval na věž, na jehož vršku se točila vrtule, „a támhle odtud bude střílet ještěrák na krále. Hmm, docela vysoko. Divil bych se, kdyby se trefil…“ své oči otočil zpět k předměstí, „Pokud ten khajiit nezmění směr pochodu, neměl by odkud utéct, leda tak tou brankou do přístavu. Ale tam jistě někdo bude…“ zatímco přemýšlel nad plánem, v hlavní bráně se objevil povoz se sudy, „Vida, už jsou tady…“ Z vozu vyskočili nordi a elfové, rovnou si to zamířili do krčmy. Za pár chvil vylezl i krčmář, který si mnul rukama a už hlasitě pronášel, kam mají odnést náklad. Erutan zůstal na místě a jen sledoval okolí, každou chvíli se pod ním objevila pochodující hlídka města, jež sledovala činnost veselého lidu. Někteří domorodí nordi dokonce přišli ke strážci a nabídli mu korbel pití, což stráž neodmítla. Dokonce si s ním hodila do řeči… „Sigdis měl pravdu. Nordi už ztratili svou hrdost…“ pronesl tiše elf a opřel se o zeď a nadále sledoval okolí. Protože neměl prozatím co dělat, vydal se z kovárny k nádvoří na nostalgickou obchůzku. Během pochodu se mu vybavovaly smutné vzpomínky, kterých se chtěl nejraději zbavit, ale nešlo to. Na nádvoří postávalo mnoho elfích vojáků, připravující se na zítřejší událost, někteří se procvičovali ve střelbě, jiní jen-tak postávali na místě a tlachali o neznámém tématu. Do Erutanovy mysli vstoupily smutné vzpomínky… Pomyšlení na první nástup, na tresty, které dostával, na setkání s Hadvarem a diskuzí s jedním z vyšších důstojníků… Uprostřed našel ohniště, které se za ta léta vůbec nezměnilo. Při pohledu na něj se mu jako duch objevil Rychle-Vržený-Kámen a bretonský voják, kteří mu pálili dopisy pro jeho milovanou. Jakmile se ještěří hlava otočila na zvěda, zmizela… Oklepal se a vyrazil dál na trasu, nebylo mu vůbec dobře… Za několik chvil došel k Bardské univerzitě, ve které také někteří zpěváci a muzikanti připravovali dekorace na oslavu. Jedni hráli na nástroje a vylepšovali písničky, druzí posedávali nebo připevňovali ke zdem barevné látky s Thalmorským znakem. Elf jen kroutil hlavou, snažil se jich nevšímat. Dále pokračoval k Modrému paláci. Ovšem nestačil dojít ani na nádvoří, z jednoho domu vyšel altmeří voják v zelené zbroji a zastavil ho. „Měšťané a poutníci nemají volný vstup do paláce. Otočte se, elfe!“ „O-omlouvám se…“ byl překvapen, „Jen jsem se chtěl podívat, jak to tady vypadá.“ „Tady není nic k vidění, měšťane. Běžte!“ rukou naznačil, že pokud neodejde, vytáhne na něj zbraň. Bosmer jen kývnul hlavou a vracel se zpět na předměstí, prošel pod mostkem, spojující Větrnou věž s věží Chmurného hradiště. Kolem něj procházeli nejen mladí lidé, ale i staří, kteří se nemohli dočkat zítřejšího dne. Dokonce ho zastavila jedna velice pohledná seveřanka, která mu ozdobila krk věncem z natrhaných horniček a chtěla ho pozvat na medovinu. Divil se, proč se k němu tak chová, ale po vysvětlení, že je „elfem, který podporoval nejmocnější stranu světa“, jen hluboce polknul. Dáma si s ním chtěla povídat o nastávající slávě, ale bosmer slušně odmítnul. Na důkaz její cti si ponechal darovaný věnec… děvče mu věnovalo polibek na tvář a s úsměvem odešla kamsi do města. „Ti lidé se fakt zbláznili…“ pronesl poté, co odešla. Došel na předměstí, které se halilo ve tmě, několik vysokých lidí s dlouhou zapálenou tyčí zažehli pouliční svíce, jež osvětlovaly důležitá místa. Pomalu kráčel ke krčmě, když si náhle všiml v bráně přicházejícího muže v tmavé róbě a s temně-svítícím zrakem. Postavil se ke zdi a vyhlížel do okolí. Po několika malých chvilkách spatřil i bosmera, nenápadně na něj ukázal, aby se přiblížil, což také provedl. „Že zrovna potkám tebe, jen co vstoupím do města, maso!“ ozvalo se z kápě. „Nejsem tu sám, Gregore,“ spustil tiše, „Už dorazil povoz se sudy. Měli bychom si vyzvednout zbraně.“ Kupodivu na jeho nápad kývnul a nechal ho vést kupředu do krčmy, která se topila v tichosti. Plné stoly jídla a pití, návštěvníků nespočet, ale ani jeden z nich nemluvil, a pokud ano, tak tiše. Po celém lokálu postávali elfové v temných hábitech a sledovali dění lidí, kteří se tiše bavili mezi sebou. Občas se ozvalo hlasité řehtání či oslavování Thalmoru, což elfy velice těšilo. Krčmář postával u pultu a zrovna točil jedno pivko, když si všiml nově příchozích, vřele je uvítal a nabídnul jim pohoštění. „Chtěli bychom někde přespat. Nemůžem se dočkat zítřejšího dne…“ pronesl hrdě Erutan, leč krčmářova tvář zesmutněla. „Je mi líto, ale bohužel nemám volný žádný pokoj…“ chvíli se odmlčel, Gregor se zahleděl na společníka a chtěl spustit řeč, však se krčmář ozval, „Leda… pokud by vám nevadilo, že byste spali ve sklípku.“ „Klidně bych spal i na hnoji, pokud bych si nenechal ujít tuhle událost…“ zasmál se elf a hospodský se usmál, požadoval po nich několik zlatek. Ani nestačil zaznamenat, že u sebe nic nemá, Gregor vytáhnul z opasku měšec se zlatem, jenž přistál na pultu. „Pojďte za mnou, pánové.“ přitakal jim a vedl je do sklepení svého domu, jednomu z vojáků oznámil, že jde doprovodit spáče do sklepa, cestou pronášel, „A pánové… opovažte se mi něco vypít nebo sníst! Mám zjištěný stav zásob, takže, pokud se něco ztratí, budu to po vás chtít!“ Hospodský je zavedl do sklepa, který byl kupodivu čistý, že by se i z podlahy nechalo jíst. Nikde žádná pavučina, rozházené sudy či nepořádek na stolech. Dokonale vyklizené místo. Dvojice návštěvníků mu poděkovala a našla si vhodné místo pro přenocování. Jen, co hospodský odešel, se ze schodiště za pár vteřin vynořila další dvojice mužů, kteří tichým gestem přistoupili k elfovi a Gregorovi. „Vida, už jste tady!“ ozval se Raddrok, rychle se s Gregorem objali a poplácali po ramenou, to samé udělal i Bjarni, Erutana jako by si nevšímali, „Sud se zbraněmi dorazil v pořádku. Je támhle u zdi. Ráno se po vyspání ozbrojíme a půjdeme na své pozice, ano?“ „Skvělý…“ pronesl Gregor, „Jestli mě teďka nebudete potřebovat, půjdu si ven zalovit. Potřebuji trochu síly.“ pomalu odcházel od chlapů ve sklepě, elf jeho slovům nerozuměl. „Proč chceš jít teďka na lov? A ještě k tomu beze zbraní?“ muž v hábitu se na něj temně zahleděl a temně pofrknul, pak zmizel na schodišti. „Měli bychom být teďka zticha…“ navrhl Bjarni, „Thalmor nás může zkontrolovat kdykoli, takže když budem mlčet a půjdeme… třeba spát?“ Raddrok ho poplácal po rameni a našel si jedno místo, které se mu zalíbilo. To samé udělal i Bjarni, usadil se k sudu se zbraněmi a sledoval schodiště. Elf se jen rozhlédl, vyhlédl si místo v rohu místnosti v blízkosti spižírny. Své tělo pustil k zemi a než se mu stačily zavřít oči, otevřel si v rychlosti deník a začetl se do textu. „31. mrazivec, 4V 201 Mám důkaz, že je ten dunmerskej šlechtic vrahem! Ha, teď už mi jen zbývá, abych zítra místo hlídkování řeky hlídal tržiště. Najdu ho a chytnu ho při činu. Však… musím být opatrný, nikdo mi v tomhle nepomůže a nikdo mě nesmí vidět. Ale Demitr mě nepodporuje v tom, na co se chystám… a to mě mrzí. Když už jsme společníci, tak předpokládám, že se budem vzájemně krýt a podporovat. Huh… Nebo třeba má možná pravdu. Je to velké sousto na mě… Chytit zloděje nebo se vloupat do hnusné jeskyně je jedna věc… ale obvinit a bojovat proti šlechtici? Z toho budou jen maléry…“ Erutanův zrak se zavřel, kniha spadla do klína a jeho mysl se ocitla ve vzpomínkách na rozhodující den, kdy mohl v Anvilu dokázat něco, na co neměl žaludek ani ten nejodvážnější voják v jednotce… Ranní slunce probudilo město k životu, tržiště se opět rozjásalo a obchodníci neváhali nabízet kvalitní zboží i zmetky za příliš vysokou marži. Strážci města pochodovali poklidně ulicí a hlídali zloděje od šperkovnic a truhliček obchodníků. Za zdmi domů se schovával elfí zvěd v císařské uniformě a sledoval bránu do přístavu, odkud se hrnuli lidé nejen z nábřeží a cizáci z moří, ale i měšťané, procházejíc se po molech. Přitiskl se zády ke zdi a zhluboka se nadechoval a vydechoval. Tajně si přál, aby jeho plán vyšel a ony jisté osoby se objevily. Opět vykoukl zpoza rohu a hleděl k bráně, v níž vyšla podivná redguardka, která se neustále usmívala. I když měla na sobě v tak horkém dni šaty, její tvary překypovaly krásou. Elf si v tichosti řekl, že to musí být ona, která se má stát obětí. Už chtěl vyrazit za ní, však stačil otočit hlavou na druhou stranu tržiště a všiml si podivné postavy, která byla v temně-nachových šatech. Zastavil se a skrčil se, obě osoby se vyhlížely a předváděly, že jen pozorují okolí. Redguardka nakonec otočila zrak k jednomu z kupců ovoce, temně zahalená osoba kráčela pomalu k ní. Erutan chtěl vyrazit, ale zarazil se, „Počkat… A co když to není on? Vždyť jsem mu neviděl do tváře!“ včas si uvědomil svou domněnku a než se ona zahalená dostala do středu marku, velice hlasitě zapískal, aby upoutal na sebe pozornost a schoval se za zeď. Několik přihlížejících lidí se rozhlédlo kolem sebe a hledali zdroj pískotu, elf jen koutkem oka nakoukl za roh a uviděl, jak se zahalená dívá jeho směrem, ale nevšimla si ho. Měla na sobě karnevalovou masku… přesně takovou, která patřila šlechticovi. „Jde se na to! Kynareth, stůj při mně!“ dodal si odvahy a vyšel z úkrytu. Nenápadným krokem se vmísil mezi trhovce a nakupující, stále více lidu se mu pletlo do cesty a bránilo mu ve výhledu. Však si všiml jedné věci, když se zahalený blížil ke své oběti… ruka sáhla k opasku zpod hábitu a vytáhla dýku, „A, zatraceně!!“ legionář přidal do kroku. „Probuď se, Erutane! Už je čas!“ elfí oči se po několika vteřinovém bušení konečně otevřely a jen žasly, jak nad jeho tělem postávala Leneri v krásných modravých šatech a s bubnem na zádech. Elf vstal ze země a zahleděl se po místnosti, téměř všichni Krváci se dostavili na místo a připevňovali si zbraně na sebe. Sud se zbraněmi byl již otevřený, na dně ležela poslední dýka, která patřila právě jemu. Popadl jí a připevnil si jí do boty. Jakmile veškerá příprava skončila, Leneri tiše sdělovala. „Venku jsou už nastoupení lidé. Za několik okamžiků by měl přijít Zaa’fryis se svým doprovodem. Vměste se do hloučků lidí a dělejte, že se radujete! Najděte si pozice, na kterých jsme se dohodli. A až se Jee-zra ujme zneškodňování, vypadneme co nejrychleji! Nějaké dotazy?“ „Kde vůbec je?“ zeptal se Erutan, když si všiml, že chybí. „Vyšel o něco dřív, aby se dostal na místo. Nezapomeň, Erutane, že kdyby se něco změnilo, musíš nám to dát nějak vědět. Třeba zkus pozdržet průvod, jasný?“ elf jí na to kývnul hlavou, „Jakmile vypukne zmatek, utíkejte na základnu a na nikoho nečekejte!“ dodala si odvahu na poslední ortel, „Jdeme na to! Hodně štěstí, Krváci!“ vyrazila ke schodišti, společně se k ní přidal i zbytek skupinky. Všichni atentátníci opatrně vylézali ze svého úkrytu v krčmě, schodiště pod nimi křupalo a nervozita se dala krájet. Když otevřeli dveře ven, spatřili mnoho lidí, postávajících venku podél zdí domů, jak netrpělivě vyčkávali na příchod šlechtice. Altmeří vojáci vytvořili koridor, kterou měl průvod procházet, hned za jejich zády postávali natěšení obyvatelé. Někteří Krváci se už odpoutali na začátku pochodu, jiní stále pokračovali kupředu do města. V jednu chvíli si elf všiml, jak Leneri zamířila k jednomu z vojáků a vyptávala se ho, kde jsou bardi z univerzity. Jaká překvapivá odpověď pro ni, když zaslechla, že jsou rozmístění různě po trase průvodu a ne u školy. Plán se trošku kazil, teď musela počítat s tím, že signál pro Jee-zru bude o něco nápadnější, než předpokládala. Trasa průvodu směrovala od brány pod mostek dvou věží, dále pak ke křižovatce na nádvoří Chmurného hradiště a cestě kolem Síně mrtvých, Bardské univerzity až k Modrému paláci, kde již postávala místní altmeří šlechta a vyčkávala na drahou návštěvu. Celou cestu hlídali vojáci ve zlatých zbrojích a dávali pečlivý pozor na dění okolo. Nikoho za svými zády nepustili před sebe. Na mostku mezi věžemi se rovnali vojáci, vyhlížející na průvod ze shora, avšak si nevšimli, jak po Větrné věži šplhá se zbraní na zádech podivně vysmátý ještěrák. Šplhal až na vrchol, kde ho lehce ofukoval vítr z lopatek mlýna. Měl perfektní výhled na dění pod sebou. Po chvíli kráčení se oddělil i Erutan od Leneri, zamířil si to ke kovárně a jakmile dorazil na místo a setkal se s kovářem, poděkoval mu za „držení místa“. Usadil se na zeď a sledoval město, které čím dál více rostlo. Lidé netrpělivě čekali, až se otevřou brány, ženy se připravovaly na vrhání kytic, bardi na některých místech vytáhli své instrumenty a začali hrát pěkné melodie na povzbuzení. Všichni Krváci si mohli všimnout různých ras, kteří mezi nimi stáli… bretonci, nordi, altmeři… Ale i dokonce argoniáni, kterých tu sice moc nebylo, však ve velice honosném oděvu. I některé děti se postavily na skálu u cesty a připravovaly se na mávání. Leneri si našla pěkné místo v blízkosti branky do přístavu, ze zad vytáhla buben a lehce bubnovala, chvilkami se zahleděla k nebi na Jee-zru, připraveného na signál. Všichni už jen nervózně čekali. Najednou se brána města otevřela dokořán, lid zpozorněl a nastalo veliké ticho. Z ní vyšla jedna dvojice elfů v temných hábitech a nepřátelským výrazem ve tváři, za nimi v dostatečném rozestupu další dvojice, která sledovala okolí. Hned za nimi pochodovala čtveřice stejně oděných elfů, však mezi nimi kráčela osoba v té nejhonosnější látce, která mohla být kdy utkána. Stříbrná čelenka zdobila hustou kožešinu šedavé kočičí hlavy, modro-červený šat jasně značil postavení onoho muže, který kráčel hrdě po trase. Za touto čtveřicí kráčely další dvě dvojice elfů, které hlídaly královská záda… Lid jásal, mával vysokému příslušníku a ženy házely kytice na zem. Mnozí účastníci neměli ani tušení, k čemu za pár chvil dojde. Erutan se nadechl a pronesl si, že se blíží jeho chvíle. Ozbrojený doprovod se blížil k tržišti, náhle z ničeho nic vyběhl z řad obyvatelů neznámý bosmer, kterého nestačily stráže chytit. Vypadalo to na atentátníka, leč královská stráž zastavila a velice zuřivě se zahleděla na narušitele, který se nejen omlouval, ale velice hlasitě vykřikoval… „U Azury! U Azury!! U AZURY!!! Vždyť je to elsweyrský král! Nemohu uvěřit tomu, že stojí právě tady!! Hned vedle mě!“ strážci si připravili ruce ke kouzlení neznámého ohnivého a bleskového kouzla, leč bosmer si vytáhl do ruky kus pergamenu a již namočený brk, který nastavoval strážci, „Je mi ctí, že mohu vidět tak úžasného a nejlepšího krále, který na Tamrielu ŽIJE! Prosím! Podepište se mi, jsem váš veliký obdivovatel!!!“ klekl na kolena a schválně držel v rukách ony věci. Chvíli se zdálo, že ho stráže zabije či s ním jinak naloží, nakonec však král vyšel z bezpečného čtverce a na kus pergamenu se mu podepsal s jistým věnováním. Bosmer byl celý bez sebe… ukláněl se mu cestou zpět, dokud se nezařadil za stráž, která se omlouvala za vyrušení, khajiit jen mávl rukou, že se nic neděje. Po této události byl lid ještě nadšenější, právě viděli, že šlechta není tak krutá, jak se o ní mluvilo. „Pff… pitomec!“ pronesl tiše Erutan a dál sledoval dění. Průvod dále pokračoval kupředu, kde nebyl nijak rušen. Khajiit mával na lidi a oni mu gesto opěvovali hlasitým smíchem, potleskem a věnováním ód. Pomalu se blížil k bráně, mířící do věže k přístavu, Erutan se zahleděl na místo, kam kráčel. Viděl, že v kovárně není již zapotřebí a pomalu se přemisťoval na místo k Leneri. Však u brány nádvoří se zahleděl na věž, kde se krčil ještěrák a něco se mu nezdálo. Jee-zra už měl připravenou kuši ke střelbě… ale vůbec nemířil směrem ke králi, nýbrž někam do města. Seběhl rovinku od kovárny, a když se dostal k lidu a za královský doprovod, uviděl veliký rozdíl argoniánova cíle. „Kam to sakra míří?!“ divil se a pořádně se podíval na jeho zbraň. Vcelku rychle si zhodnotil místo střelby a zadíval se pořádně na střechu nejbližší budovy, která se k průvodu nacházela. Za komínem onoho domu se krčila neznámá osoba, která když vyšla na světlo, nebyla stále možno poznat. Elf přišel o něco blíže a jeho ústa… zůstala nechápavě otevřená. „CERANNO?!“ ozval se, když uviděl velice známou tvář i na tak velkou dálku. Žena na střeše s připraveným lukem vyhlížela, až se její cíl dostane do určité blízkosti, leč jen namátkou se zahleděla po okolí a i za královský doprovod, kde spatřila i onoho elfa, „ERUTANE?!“ se potichu zeptala. Bosmer se opět zadíval na věž, kde byl Jee-zra připraven střílet. Teď si byl jistý, že argonián nemá v plánu zastřelit krále, ale atentátnici, ke které také něco cítil. Leneri se usmívala na králův pochod a nemohla se dočkat, až spustí rytmické bušení, což bylo střelcovým signálem. Teď byl elf zmatený, nevěděl, co má udělat. Chtěl pomoct Krvákům, ale nepředpokládal, že součástí atentátu je i smrt nejbližší osoby z druhé skupiny rebelů. Došlo mu, že když je tu ona, musejí tu být i další Zelené Stíny, čekající na svou chvíli. Nakonec se rozhodl, přiběhl rychle za jedním z vojáků a velice hlasitě křičel, „NA VĚŽI! STŘELEC NA VĚŽI!!!“ a ukázal na Jee-zru, který se připravoval vystřelit. Strážce se zadíval na ono místo a oči se mu rozletěly do všech stran, okamžitě vytáhnul signální roh a zatroubil. Lid se vyděsil i pochodující královská jednotka, voják ukázal na věž a elfové se chopili střelných zbraní. Než si stačili všichni uvědomit, co se děje, odkudsi z hloučku vyšla ohnivá koule, která narazila do několika stojících strážců v blízkosti khajiita. Leneri odhodila strachy buben a snažila se schovat do bezpečí, kolem Jee-zry létaly šípy, některé se zabodly i do střechy. Lid zpanikařil, vojáci okamžitě vyhlásili bojovou pohotovost a na některých místech vyběhli lidé v civilu se zbraněmi v ruce… Zelené Stíny. Ceranna mezitím vystřelila po jednom z královských doprovodů a schovala se za komín, elfové padali k zemi rychle a nikdo nevěděl, kdo vlastně útočí. „POPLÁÁÁÁÁÁCH!!! BRAŇTE KRÁLE!!“ volali vojáci a rozestoupili se kolem něj. Někteří skrytí atentátníci se je snažili překvapit, ale než stačili zaútočit, byli dávno zneškodnění. Krváci se raději stáhli a popřípadě zabili skrytě pochodující muže, kteří spěchali na pomoc ozbrojenému doprovodu. V této chvíli měl Erutan jedinou šanci učinit doposud nevídaný kousek. Rozeběhl se ke králi a vyhýbal se nejen střelám, ale i zběsilému lidu, snažící se utéct střelám i neznámým kouzlům. Stále rychle se blížil, dokud se kolem něj neobjevila dvojice kouzelníků, jež doprovázela krále. Předstíral, že utíká z místa pryč, což se mu podařilo, kouzelníci se zaměřili na skryté útočníky a dali se do zneškodňování. Čtveřice kolem krále se postavila k němu zády a hlídala si každou stranu města. Z hloučku bylo možné slyšet, jak se domlouvají, aby postupovali dále k paláci kolem obytné části. Než však vyrazili, do nejbližšího strážce pronikla dýka v Erutanově ruce, mocné kopnutí donutilo čaroděje skončit na zemi. Zbývalo jen několik málo sáhů ke khajiitskému králi… Ve stejnou chvíli se Erutan blížil po anvilském tržišti, před ním kráčela zahalená osoba, která třímala pod hábitem dýku a stále se přibližovala k redguardce. Zrychlil krok, věděl, že pokud se zastaví, jeho poslání selže. Zahalená chytla ženu kolem krku a chystala se jí probodnout… Na poslední chvíli ji zadržel udýchaný Erutan a vší silou pustil zbraň do jejího břicha. Mocný bolestný nářek se zpoza masky ozval, ruka pustila redguardku a lid na tržišti se zděsil z hrůzného činu. „Pane bože, vražda!! Pomóóc! Vrah!!“ ozývalo se po celém rynku, Erutan odhodil zahalenou na zem, až se ozvalo tlumené žuchnutí. S rudou zbraní sledoval, jak z ní vytéká krev. „Děkuji vám! Opravdu, moc děkuji!!!“ objala ho žena po uvědomění, „Zachránil jste mi život!“ V tu chvíli do vojáka vrazila stráž města a odzbrojila ho, mysleli si, že je vrahem on, leč žena popsala, jak jí zachránil život. Někteří obchodníci ji dali za pravdu a jeho pustili. Do bosmeří mysli vstoupily vlny odvahy, neváhal nahlas říct, kdo byl tím atentátníkem, který přišel o život. Skrčil se k mrtvole a okryl masku… ale pod ní se nacházel úplně někdo jiný. “Co to… u… Kynareth?!“ Erutan se blížil k cíli, který se krčil a držel si vystrašeně hlavu. Kolem nich létaly šípy, kouzla… dokonce se obloha z ničeho nic obarvila do ruda. Na některých místech vzplanul požár, děti i bardi zmizeli z místa. Z nádvoří vyběhla mocně ozbrojená skupina vojáků, která se rozeběhla na pomoc, střelci na mostku se snažili zastřelit útočníka s kuší, ten pobíhal po hradbách a vyhýbal se střelám. Elf si připravil do ruky zbraň, už se ocitl za zády mocnáře. Ten se jen letmo otočil, a když spatřil zuřivou bosmeří tvář, došlo mu, že je útočník moc blízko. Snažil se utéct ke své stráži, ale elf ho stačil chytit za krk. S velkou zuřivostí pak pustil dýku do jeho těla, až se ozval neuvěřitelně bolestivý kočičí křik. Oči strnuly, dech se vytratil a po pár vteřinách tělo spadlo bezvládně na zem… Zaa’fryis zemřel Erutanovou rukou. Než si stačil elf uvědomit, že je kolem něj nebezpečí, všimly si ho stráže. Naštěstí do jejich blízkosti udeřilo kouzlo, po kterém se vytvořil hustý kouř. Erutan hledal místo, kudy by mohl utéct. Chtěl se rozeběhnout k bráně do přístavu, leč ta už byla v obležení elfích vojáků, likvidující každého útočníka, co se snažil utéct. Před bosmeří nohu se zapíchla šipka, leknul se a otočil se na místo, odkud střela přišla. Z hradby na něj vystřelil Jee-zra, z cimbuří se vynořilo lano, které dopadlo na zem a dalo tak elfovi možnost utéct pryč. Rychle se rozeběhl k lanu a šplhal, jak nejrychleji mohl. Vedle něj se odrážely šípy od zdi, ne všem se ale vyhnul… dva šípy se zarazily do ruky a měl co dělat, aby se vytáhl až nahoru. Argonián ho na poslední chvíli popadl za ramena a vytáhl k sobě… udělat tohle o vteřinu později, do bosmera by narazil vyčarovaný smrtící blesk. Jee-zra ho rychle prohlédl a ukázal mu rukou do blízké věže. Oba se oním směrem rozeběhli, z chodby vyběhli vojáci, ale Krváci byli rychlejší. Šipka z kuše a letící dýka zničila altmery se postarala o problémy. Protože ještěrákovi došly střely, zahodil kuši a utíkal se svým společníkem pryč ke schodům, vedoucí do přístavu. Oba nečekali, že se takto situace vyhrotí, doufali, že přežijí návrat na základnu. Erutana se však klepal strachy, neboť si nikde nepatřil Leneri. Nechtěl věřit, že se stala obětí… Skupinka císařských mužů postávala před knížetem Trebiem, který přísně hleděl nejen na Erutana, ale i na samotného tribuna Trebunia, nesoucí plnou zodpovědnost za jeho čin. Za několik chvil se z vyšších komnat otevřely dveře, v nichž kráčel Savius Baratheo s rozpoloženým úsměvem na tváři. V hale zavládlo ticho, nikdo z nich neměl tušení, co se právě stane… „Má trpělivost s vámi je u konce, tribune! Když si nedokážete srovnat své muže do latě, musím to udělat já!“ „Jak jste si jistě všiml, velevážený kníže, jeden z mých mužů našel onoho vraha a potrestal ho dřív, než stačil napáchat škody!“ náhle se vysmál, „To ti vaši strážní nedokázali!“ „Nemohu stále uvěřit, že by se toho Arvena dopustila…“ přiznal se Savius, „Proč ona? Proč zrovna ona?!“ „Myslím si, že chtěla mít pod palcem přístav a vám pak zničit pověst, pane Baratheo.“ ozval se Erutan a pustil hlavu k zemi, „Omlouvám se, že jsem vás podezíral z vraždy a je mi velice líto, že jsem tomu nemohl jinak zabránit…“ Náhle Savius předstoupil před Erutana, který nečekal, co se stane. Vší silou ho udeřil pěstí do obličeje, až elf spadl na zem, tribun a ostatní vojáci okamžitě vytáhli zbraně a chtěli bránit svého bratra. Sotva vstal ze země, objal ho. „Ta pěst je za to vloupání, které jste provedl! A za Arveninu smrt!“ odtrhl se od něj a poplácal po rameni, „A toto je na důkaz toho, že si císařská armáda vedla lépe, než naši ochránci.“ otočil hlavu na knížete, „Bratranče, musíš uznat, že bez tohoto elfa by Anvil přišel o mnoho důležitých zdrojů a nemá smysl trestat někoho, kdo vykonal spravedlivost potají!“ Kníže se zamyslel, „Máš… pravdu! Musím uznat, že i když vaše praktiky byly podivné… vyšly. A Anvil je vám zavázán. Přijměte prosím naší omluvu. Na důkaz spojenectví s císařskou jednotkou, vám můžu poskytnout jisté výhody.“ kníže pronesl mnohé výhody, které se líbili nejen Erutanovi, ale i ostatním vojákům. Konečně si po těchto slovech Erutan mohl říct, že za tu dlouhou dobu učinil něco, na co může být pyšný a i předpokládal, že ho tribun jistě nějak ocení. Zdálo se, že se mu bude blýskat na lepší časy… ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Erutan se bude muset k něčemu přiznat. K čemu? 1) k nevěře 2) ke lži, ohledně výcviku ve Skyrimu 3) ke spolupráci se Zelenými Stíny Upravil/a Adrian_S dne 14.02.2021 19:14 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


KinimodLP	#70 Přidané 20.07.2015 22:19
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	3) Ať to je zajímavé @Adri: Jak dlouho ti trvá vytvořit ty fotky?


MightRider	#71 Přidané 23.07.2015 22:21
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	3) Spolupracuje/val To, jak se v povídce Nordi chovají (sláva Thalmoru a podobné sračky) mi přijde něco jako komouši nebo Kim Jong Un. Taková smíchanina polonáckovské ideologie a komunistického provolávání degenerovaného jedince. Hmm, zajímavé, představit si Alinorskou královnu jako tlustou šikmookou krávu (ne, nejsem rasista). Každopádně moc pěkné.. Upravil/a MightRider dne 23.07.2015 22:23


sirPavoucek456	#72 Přidané 26.07.2015 21:55
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	taktéž 3) spolupracoval se Zelenými listy Upravil/a sirPavoucek456 dne 01.08.2015 23:48 mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0 Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití...


Adrian_S	#73 Přidané 06.08.2015 21:29
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	Část 14. - Anvilský tanec Císařský tábor se opět probudil do nových dnů, v nichž legionáři prováděli stejné činnosti, jako vždy. Cvičili se zbraněmi, drželi hlídky v terénu i ve městě a někteří dokonce polehávali na zemi u ohně a bavili se svými životními historkami. Však se přeci v táboře něco změnilo… dorazily čerstvé posily z Císařského Města a rázem se v řadách zkušených mužů ocitli i nováčci. Od rozpáleného kotlíku s polívkou odcházel elfí zvěd kamsi po táboře. Ve tváři se mu vyrostla ustaranost a věčné mračení. Zbývalo mu několik sáhů, aby vyšel z tábora, kdosi na něj zapískal a zvolal jeho hodnost. Otočil se, u táborového ohně posedával neznámý císařský voják s dlouhými tmavými vlasy a loutnou v klíně, jeho dlouhá ruka na něj mávala, aby přišel blíže. Sotva došel k němu, spustil ruce do velice těsné blízkosti plamenů a prohlédl si elfa. „Hej, bratře! Nemohl bys mi pomoct s jednou maličkostí?“ spustil klidným hlasem. Erutan se otočil kolem sebe, „Pochoduje tu spousta vojáků… Proč sis nezavolal někoho z nich?“ Neznámý bratr se šibalsky usmál, „Hehe, už jsem tu pár týdnů a ty jsi poslední, se kterým jsem se tu neseznámil…“ po vysvětlení Erutan přišel o něco blíže k ohni, voják vrátil ruce k sobě, které si oklepal a pak je namířil k němu, „Jsem Kobert Rodym,“ elf se mu taky představil, „Myslíš, že bys mi mohl pomoct?“ Sotva se ho zeptal na návrh, kdesi na druhém konci tábora se ozvala hlasitá volání a lehce radostný výkřik, oba dva se podívali tím směrem, Kobert se usmál a dodal, že se není čeho bát. Právě přijela karavana komiků a bardů, aby podpořila morálku vojáků. Erutan však místo nadšení jen znechuceně odfrknul. „Bude tu několik bardů a… nástrojů a tak. Víš, skládám písně a na tyhle večery bych chtěl ukázat, co je ve mně.“ Bosmer mu stále naslouchal s jistým nezájmem, ale řekl si v duchu, že prozatím neztrácí čas, usadil se vedle něj, „Mám dobrou píseň a i melodii, ale chybí mi někdo, kdo by mi hrál na buben. Nemohl bys…?“ „Chceš, abych ti tu vyhrával celé ráno? Promiň, Koberte, ale nemám moc času…“ „V pořádku, neboj. Bude to jen pár minut. Nic víc.“ přesvědčoval ho bratr a ukázal mu na buben po jeho pravici, Erutan se pro něj natáhl, mezitím on si opět přiložil ruce k ohništi a nahříval si je. Jakmile elf sebral nástroj, spatřil jeho divné gesto, „Proč… tam dáváš ruce? Nepálí tě to?“ „Ne, ne. Tohle je můj dlouhodobý rituál. Snažím se dotknout ohně.“ usmál se a otočil zrak na zvěda s nechápavým výrazem. Jakmile si uvědomil, že má ruce dostatečně zahřáté, vzal loutnu do rukou a začal ladit, Erutanovi vysvětlil, jak má bubnovat a ať tímhle způsobem hraje, dokud mu neřekne. Začali hrát, elf vydával tlumené zvuky z malého bubínku a až po několika vteřinách se konečně ozval jak Kobertův hlas, tak i loutna, se kterou zacházel poněkud hruběji, než by se mělo. Chvíli drnkal na struny, pak konečně spustil zpěv. „Hodíme si mincí, trnovou… Očí mých smutků nenech plát… Jsem TADY! Tvůj vodní hrad je pod vodou… Jo… jo!! Votoč se já… vo to budu stát! A umírám…“ Náhle silně zadrnkal do strun a přestal hrát, jako by mu vypadly všechna slova z hlavy, Erutan stále bušil do bubnu, než ho zastavil. „To je celý?“ zeptal se ho elf. „No, ještě to nemám dodělané, ale aspoň vím, jak to zní. Díky, Erutane! Možná večer to dokončím a uslyšíš to v celé své kráse.“ Elf odložil nástroj na zem, misku s polívkou vypil naráz a také ji odhodili, poté se postavil, „Jasně, už budu muset jít…“ „Jsem myslel, že si chvíli promluvíme a seznámíme se… Ale, jak chceš.“ poděkoval mu za pomoc a Erutan odcházel od ohniště za doprovodu tónů z loutny pryč z tábora s velice zklamaným výrazem. Když minul poslední stan v táboře, za jeho zády se ozvalo, „HEJ, ERUTANE!“ to na něj Demitr volal, ale on ho nevnímal. Za moment k němu doběhl a chytl ho pevně za ruku, „Hej, ty mě neslyšíš?“ elfí oči se na něj smutně otočily, „Dneska nemáš hlídku! Pojď, pojďme přivítat návštěvníky! Určitě ti zvednou náladu!“ „Ne, díky… Udělej to sám.“ odstrčil ho rukou a bez zastavení odešel kamsi k zálivu, Demitr na něj koukal z dálky jak na blázna. Po chvíli osamoceného kráčení skrze přírodu dorazil až k řece Strid, na své oblíbené místo u zálivu a smutně vyhlížel do okolí Valenského Lesa i k hradu Anvil. Stále ho trápila jistá myšlenka, ale nechtěl se nikomu svěřovat, moc dobře věděl, že si musí pomoct sám… Na Samotě se rozezněly varovné rohy, zlatí elfové se rozbíhali do všech stran města a snažili se zneškodnit utíkající či schovávající se atentátníky v blízkém okolí. Jaká náhoda, když Jee-zra s Erutanem seběhli schodiště do přístavu a hned u vchodu se ocitali další dva Krváci, kteří se drželi za ramena a popadali dech. „VYPADNEME ODSAĎ!! HNED!!!“ křikl na všechny ještěrák a rozeběhl se k vodě, to se ovšem Erutan a jeden ze zraněných Krváků zastavil a jen nehybně sledovali, jak se druhá dvojice ocitla ve vodě a mířila do močálů. „Já do vody nejdu!! Neumím plavat!“ křikl Krvák. „No, já taky ne!“ prozradil Erutan a zahleděl se na muže, který měl k pasu připnutý meč, „Máš zbraň! Můžeme se ubránit!“ elf rychle přemýšlel, co by mohli podniknout, záhy se však ze schodiště se ozval blížící se křik. Muž vytasil zbraň, přiběhl ke dveřím, které zavřel a zablokoval mečem, teď již nešly otevřít. Zvěda napadlo, že by se mohli vydat do přístavu a ukradnout odtamtud nějaký člun, se kterým by se dostali přes záliv. Ačkoli se to ani jednomu nelíbilo, zkusili to. Oba Krváci překonali stezku nad přístavním skladem a už se blížili ke schodišti, vedoucí k molům. Sotva vběhli na dřevo do přístavu, do norda se zakously dva šípy, až spadl na zem. Za jejich zády vyběhla v dáli čtveřice střelců, snažící se je zastřelit. „Támhle je člun!!“ křikl elf a ukázal až na konec mola. Už jim zbývalo několik sáhů, aby se stačili nalodit, však z jedné kotvící lodi vyběhli tři vojáci ve zlatých zbrojích a bez jakéhokoli upozornění na ně zaútočili. Erutan se naštěstí vyhnul prvnímu seku, však do dalšího vojáka narazil a oba spadli na zem. Chtěl z něj vstát a utéct, ale voják ho držel pevně a pěstí mu zasazoval rány do tváře. Zuřivost a touha zmizet z onoho místa byla silná, královský atentátník se nadechl a svou levačkou mu maloval tvář do fialova. Vypadalo to, že ho brzy omráčí, někdo ho však stačil chytit za krk a přitáhnout si ho blíže. Bylo mu jasné, že ho někdo chce probodnout, na poslední chvíli zraněný nord shodil držícího elfa a objetí kolem bosmera povolilo. „BĚŽ!!!“ křikl Krvák a snažil se bránit svého společníka, který mu chtěl taky pomoct. Třetího vojáka ve zlatu shodil do vody, takže teď měl zvěd volnou cestu ke člunu. Rychle se rozeběhl a skočil přímo dovnitř, člun se málem převrátil. Ruce zapracovaly na rozvázání uzlu, pádlem se odrazil od mola a rychle křikl na norda, aby si pospíšil. Muž z posledních sil mlátil holýma rukama elfí přilbice a držel střelce kdesi za sebou. Jenže pak přišlo několik střel, které se provrtaly skrze tělo a donutily ho padnout k zemi. Nakonec se ještě hruběji podepsaly zlaté čepele… molo se barvilo do ruda. Elf se v loďce vzpamatoval z pohledu a snažil se přidat do rychlosti, šípy kolem něj lítaly, některé se zakously do dřeva vedle jeho nohy. Byl strachy bez sebe, ale uplaval… Řev se nesl po celém městě i v docích, sotva Erutan dorazil na protější břeh, už si všiml, jak se další vojáci odrazili se čluny od mol a mířili za ním. Zvěd se rozeběhl skrze močály a doufal, že jim zmizí z dohledu… jaká náhoda, když míjel malý stromek, někdo mu podkopnul nohy a kámen se mu zastavil nad hlavou… „ZASE TY?!“ ozval se překvapeně Jee-zra s kamenem v ruce, který pak odhodil a pomohl elfovi na nohy. „Musíme zmizet! Už sem plují!!“ „Kde je náš nord?“ zeptal se ještěrák, ale jakmile Erutanova hlava nesouhlasně zakroutila hlavou, došlo mu, že to nepřežil. I on prozradil, že se jeho druhý zraněný utopil, „Fajn, mizíme!!“ Oba se společným tempem rozeběhli zpět do bezpečí v horách s nepřáteli v zádech. Erutana stále trápilo, že nikde neviděl Leneri… Noci plynuly a v táboře císařské legie se ozýval hlasitý smích a veselí. Mnoho vojáků si užívalo přítomnost bardů a dalších komiků, kteří je přišli podpořit a pozvednout náladu. Jediný, kdo nesdílel se svou skupinkou radost, byl osamocený Erutan. Stále posedával na kameni, daleko… pře-daleko od tábora a neustále hleděl do stojaté vody mezi Cyrodiilem a Valenským Lesem. V uzavřené pěsti držíval neznámou věc, kterou nehodlal pustit. Vzpomínal na svůj domov, na ženu, kterou již dlouhou dobu neviděl… strašně se mu stýskalo. Myšlenky se mu obracely v zoufalství, neměl tušení, jak dlouho bude muset toto ještě snášet. Za několik tichých minut dorazil za jeho záda společník Demitr, čekal, že ho najde právě zde… Zeptal se ho, jestli si k němu může přisednout, ale Erutan nijak nereagoval, poté si přisedl k jeho boku, „Co se to s tebou děje, příteli? Celé dny se vyhýbáš táboru, bereš si i hlídky, když to nemáš zapotřebí a nebavíš se, když máš tu možnost! Stalo se ti něco?“ Erutanovy oči se konečně probudily, ohlédl se na něj, ale nevěnoval mu ani slovo. Za pár vteřin se zase vrátil zpátky k vodě. „Teda, tohle vypadá na velké trápení…“ chytl ho za ruku, což bylo na redguarda nezvyklé, „Heleď… sám toho moc teďka nezmůžeš. Pojď, vrátíme se do tábora…“ „Nech mě být, Demitre!“ konečně se ozvalo z elfích úst. „Je tam jedna bosmerka, která by s tebou chtěla mluvit!“ společník se na něj zahleděl povrchně, „Vážně! Pojď! Přece ji nenecháš čekat, ne?“ „Víš co? Ať si tam zůstane… Mně je to jedno.“ odepnul jeho ruku ze svých a opět se otočil k řece, redguard vstal a tiše odešel. Znova se Erutan vrátil k myšlence, kdy opouštěl Skyrim a hleděl do Leneriných očí. V této krátké době litoval, že jí opravdu lhal a musel opustit. Jak nejraději by si přál být s ní. Sotva se na obloze objevovaly první červánky, zaslechl za zády přicházející kroky. Ihned dal na vědomí, že chce, aby mu Demitr dal konečně klid a soukromí… ale ozval se někdo jiný. „Tak, tady je ten osamocený voják, co si zasloužil úctu Anvilu!“ ozval se ženský hlas, Erutan se okamžitě otočil, „Je mi ctí, vidět tu hrdinu, který zachránil pověst armády i města!“ před ním postávala bosmerka v kožené zbroji, její krátký zlatavý vlas se vznášel nad vysokým krkem. „Jestli vás sem poslal Demitr, tak se můžete zase vrátit zpátky! Copak je tak těžký pochopit, že chci být SÁM?!“ spustil velice nepříjemně elf, žena se k němu přiblížila. „Nikdo mě sem neposlal… Vlastně, jen jsem se zeptala, kde bych vás mohla najít.“ Erutan jen uboze odfrknul, „Víte, jste jediný bosmer v této skupině a… pro mě je překvapením na někoho takového narazit! Ráda bych vás… o něco požádala.“ Elf jen těžce vydechnul, „Heleďte, dámo. Je spousta vojáků, co by si to potřebovalo rozdat s nějakou ženskou. Já nepotřebuji… A NE, nemám zájem!“ Slova jí rozesmála, „Tohle po vás nechci…“ muž se narovnal a zaposlouchal se, „Jsem bardka, tanečnice. Naše skupinka ukazuje kulturu různých národů a já bych ráda chtěla ukázat národní tanec bosmerů. Jenže, hehe, nemám partnera do tance. A vy jste bosmer…“ „Jak jsem řekl, dámo. Nemám zájem! Vraťte se do tábora, najděte si nějakého císařského, nebo třeba Demitra a udělejte to s ním…“ velice stroze a tvrdě odvětil Erutan a opět se otočil k vodě, elfka jen ztuhla překvapením ze slov. „Ou, promiňte mi, za vyrušení…“ uklonila se mu smutně a otočila se k táboru, voják se jen tiše kochal kolem sebe a zamyslel se nad řečí, kterou spustil. Dlouhé hodiny seděl na kameni, byť kolem něj prošla další hlídka, která ho měla vystřídat. Když už se loudila tma i do města, konečně se mu v hlavě ozval tichý hlas, který mu napovídal, že neměl takto mluvit se ženou. Dokonce si vzpomenul na malou událost s Leneri, kdy ho jednu chvíli neustále vyrušovala zbytečnostmi, ale proti ní si nedovolil zvýšit hlas… A na jinou bosmerku to mohl udělat… „Ty jseš… pitomec!“ chytl se za tvář, v hlavě se mu zrodil nápad omluvit se jí. Vstal z kamene a rychle vyběhl k táboru… Ve Skyrimu padla noc, daleko za močály, kdesi v horách, posedával pod skalou Jee-zra s Erutanem u rozpáleného ohně. Chvíli odpočívali a doufali, že naberou rychle sílu pro návrat do bezpečí. Argonián se ho ptal, zda neměl tušení, proč náhle elfové zaútočili, těsně před jeho střelbou, ale elf jen tvrdil, že nemá tušení. Jakmile nabrali sílu, uhasili ohniště a rozeběhli se východním směrem. I když v minulosti se oba dva nesnášeli, teď drželi pospolu. Cesta na základnu probíhala dlouho a opatrně, ale dostali se na místo… Jaká úleva. U vchodu je už přivítala Ingun, která netrpělivě čekala na jejich hlášení, ovšem co zaslechla, se jí vůbec nelíbilo a znervózněla. „Leneri už dorazila?“ spustil Erutan po ještěří řeči, Ingun ho však zklamala, zatím nikdo nedorazil. „Určitě jste oba unavení… Ou, a taky zranění! Chvíli tu zůstaňte, vyléčím vám to!“ „Rád bych věděl, co se ve skutečnosti stalo. Nechápu, že to nevyšlo!“ „Ale vyšlo to, Jee-zro! Podívej, stojíme tu živí!“ přesvědčoval ho Erutan. Všichni seběhli do jeskyně, kde se usadili na volných místech, Ingun zamířila do svých komnat pro léčivé ampulky a dala se do kurýrování. Ještěří tělo bylo na několika místech posekané a elfí prostřílené. Po chvilce se už rány rychle hojily. Poté se Ingun vrátila ke vchodu a požádala je, aby zůstali na místě. Jee-zra se přesedl ke kotlíku s jídlem, kde ho obstoupili další Krváci a Erutan zůstal u špalku na konci jeskyně. Protože neměl tušení, jak dlouho bude trvat, než se někdo objeví, vytáhl si do ruky deník a opět se začetl do stránek… „14. sluník, 4V 202 Ani nevíš, deníku, jak se mi stýská po Leneri… Už jsem v Cyrodiilu přes rok a zatím jsem neměl tu možnost, odjet do Skyrimu za ní… Huh… Co bych za to dal, kdybych byl s ní… Před pár dny přijela do tábora karavana bardů a komiků, aby pozvedli naši morálku. Leč, k čemu mi jsou oni, když tu není ona? Huh… Začínám se obávat, že už se asi nevrátím… Nevím, zkusím přesvědčit tribuna Trebunia, jestli by mi nedal opušťák… Ale kdo ví…“ Svěřování však pokračovalo na další stránce… „15. sluník, 4V 202 Už se doslova topím ve vzpomínkách a depresích… Chybí mi tu… Huh… Ale dneska za mnou přišla neznámá elfka a chtěla po mně, abych jí pomohl s tancem… Zbláznila se? No… Ale… Huh… je to těžký… Ona ta neznámá, když bych trochu upravil vzhled a zvýšil lehce hlas, byla by jak Leneri. Vyjel jsem na ní dost hrubě… tohle byla fakt blbost… Možná bude lepší, když se jí omluvím a pomůžu jí. Přeci jen, ona nemůže za mou pitomost a lhaní, které jsem způsobil své ženě. Až se vrátím domů, řeknu jí pravdu… o mém výcviku! Ale teď… huh… no, uvidíme, jak mi půjde tanec…“ Sotva dočetl slova z deníku, do jeskyně dorazil udýchaný a Ingun doprovázený Gregor, který se naštvaně zahleděl na Erutana, ale na Jee-zru se usmál. Jen rychle zvolal na celou jeskyni, kde se to začalo hemžit Krváky, že vůdce je v pořádku a za několik minut dorazí. Elfovi spadl kámen ze srdce po těchto slovech. Mezitím se Gregor a Jee-zra poplácali po rameni a odešli ke vstupu. Za pár chvil se odtamtud rozezněly hlasy, jeden uklidňující a druhý… naštvaný. Elf si byl jistý, že je to Leneri, schoval si deník do brašny a čekal, až vyjde z chodeb k němu. A taky se tak stalo… za pár vteřin vyšel vůdce do větší jeskyně, kde postávali Krváci. „…už se mi podařilo zjistit, o čem psala má matka, vůdce! Musím vám říct…“ pronášela Ingun do elfích uší během cesty, však Leneri ji rázem přestala poslouchat, když spatřila Erutana na konci jeskyně. „LENERI!!“ vykřikl nadšeně, „Díky ti, Kynareth, žes ji ochránila!“ Elfka se blížila ke svému muži rychleji, než kdokoli jiný, ostatní Krváci se přemístili k elfímu zvědu a znechuceně sledovali, jak se zase obejmou. Jenže, sotva byla od něj pár sáhů, z její tváře vyčetl velikánskou zlost a vztek. Jak došla k němu, udeřila ho pěstí do obličeje, až se Erutan dostal zády ke zdi a z opasku si vytáhla meč, který mu namířila pod hrdlo. Všichni ostatní si vytáhli zbraně a nechápali, co se děje… „TY, PARCHANTE!!! CO TO MĚLO ZNAMENAT?!“ spustila velice hlasitě elfka na svého bývalého muže. „Vůdce? Co se děje?“ zeptal se opatrně Jee-zra. „CO SE DĚJE?! TADY… ERUTAN TĚ MÁLEM ZABIL! TO ON UVĚDOMIL THALMORY NA TEBE!“ argonián na něj nepřátelsky civěl a Erutan pochopil, že je ztracen, „Tak, a teď mi koukej říct, proč ses nedržel plánu? CO? ŘEKNI!!!“ „Klid, Leneri… klid…“ snažil se jí uchlácholit, ale nedařilo se, „Vždyť se nic nestalo…“ po posledním slově dostal její levačkou přes tvář, špička její zbraně se mu ocitla přímo na krku, ale neprojela kůží. „NESTALO?! Vždyť jsi zkazil celé poslání!! Raddrok a dalších pět Krváků je po smrti, máme spoustu zraněných a ty říkáš, že se nic nestalo? U HADVURA! Ty máš ještě drzost říkat něco takového?!“ „Zab ho, Leneri!!“ křikl Gregor a tasil meč ze zad. „Počkat!“ zadržel její rozhodnutí Erutan, „Já jsem zabil Zaa’fryise, na rozdíl od vás! Proč Jee-zra mířil někam jinam, než na krále? Vždyť si to sama říkala, že cílem je ON!!“ Její tvář vycenila zuby, „Tohle měla být zkouška, jestli jsi opravdu s námi, nebo ne… My moc dobře víme, že ta žena, kterou jsi nakonec zachránil, je od Zelených stínů!“ nadechla se pořádně, „Takže… Buď jsi se Stíny anebo s Thalmorem! Ale s námi rozhodně ne!“ sundala mu špičku zbraně z krku a nastavila ostrou čepel, připravenou k řezání, „Začni zpívat!“ Teď si byl Erutan jistý, že ať už řekne cokoli, ztratí respekt mezi Krváky. Nemělo smysl utíkat nebo dál zapírat, protože by stejně přišel o život. Lidé v jeskyni se připravili zaútočit na neozbrojeného a jen tiše vyčkávali, co ze sebe vydá. Erutan jí požádal, aby trochu povolila, potřeboval se nadechnout. Aspoň v tomhle mu vyhověla, však daleko čepel neodkláněla. „Huh…“ podíval se jí přímo do očí, „Já jsem tu ženu znal… Tu, co byla na střeše. Nemám sice tušení, jestli byla se Stíny nebo s někým jiným, ale… Když jsem připlul do Skyrimu… ona…“ odvracel zrak od Leneri, která stále zuřila, „Ona mi pomohla… já… já… když jsem viděl, jak na ní Jee-zra míří…“ z očí se mu spustila kapka smutku. „Parchant, jeden…!“ rozlehlo se tiše po jeskyni. Leneri opět chtěla něco říct, ale elf pokračoval, „Od ní jsem odešel, protože neměla žádný cíl… Vy ho máte… Ale…“ „Řekni mi dva důvody… DVA DŮVODY, proč tě nemám zabít?!“ „Huh, protože… jsem zabil Zaa’fryise.“ vůdce čekala na druhou odpověď, „Protože… protože…“ Erutanovi se spustily slzy z očí, všichni čekali, co vysloví, „Protože tě miluji, Leneri.“ Její tvář změkla, ale meč stále zůstal na místě. Gregor silně křikl, jak si může něco takového dovolit říct a většina přítomných hlásila, aby ho zabila. Erutan tušil, že umře, proto se pustil zdi a jen se narovnal, aby její řez byl přímý a čistý. Celá jeskyně byla pokryta rykem a bojovým halekáním, „DOST!“ křikla, všem ztichl hlas, „Jee-zro, hlídej ho. Ingun, pojď se mnou!“ žena se přidala k vůdci a ještěrák se nemohl dočkat, až ho elfka popraví za zradu. Vytáhl si oba meče a před zvěděm provokativně předváděl, co mu provede. V chodbách se rozezněl pláč a uvědomování si některých okolností, i Ingunčin hlas nechápal, proč tak rozhoduje, ale za pár minut bylo všechno jasné. Jedovatka nesla na zádech tornu s připnutým vakem, ve které byly věci pro složení jednoho kožešinového stanu, to vše předhodila Erutanovi před nohy. Za ní kráčela Leneri se zklamaným výrazem. „Za tvou zradu bych tě měla hnedka popravit!“ muži se dali do veselí, „Ale, protože tě znám a vím, že ke mně něco cítíš…“ všichni nechápali její slova, „Tady máš prostej stan, kožešinu a zásoby na jeden den. Půjdeš odtud stále na sever, přejdeš zasněžené pláně a dojdeš k pobřeží. A až tam dojdeš, vrhneš se do moře Přízraků a utopíš se.“ už se ozývaly hlasy, že jí jistě podvede, jako teďka, „Jestli mě miluješ, jak tvrdíš, UDĚLÁŠ TO!“ „To je šílený, vůdče! Zabme ho! Zase nás zradí!“ křičel Jee-zra, ale jako by ho ti dva nevnímali, Erutan jen smutně sebral vak a zadíval se do jejích rudých zlostných očí. Krváci mu zatarasili cestu k východu, ale její hlas jim poručil, „Nechte ho projít! A pamatuj si, Erutane! Jestli tě ještě někdo někdy z nás uvidí… třeba ve městě, na cestě nebo jak si hovíš v kožešině, už ti nic nepomůže. Ani tvá sladká slova!“ Elf vzal všechno, co bylo na zemi, od Ingun zaslechl jen smutné „Je mi to líto…“ a prošel skrz hlouček ozbrojených lidí, kteří mu udělali volný průchod. Na konci se na ní otočil, „Kynareth s tebou, Leneri…“ a pak odešel pryč. Až teď si uvědomil, co ho lhaní a rčení pravdy stálo. Sotva zavřel za sebou dveře, dal se do breku, byl si totiž vědom, že ať už udělá cokoli, je mrtvý. Silný vítr a vánice halila okolí do bílých barev, elf neměl jinačí možnost, než se vydat na sever a doufat, že rychle zemře. Teď už neměl co ztratit… Měsíc pomalu vycházel na nebe, v táboře se veselili vojáci a melodie z různých hudebních nástrojů se rozezněly. Dokonce se ozval i hlas Koberta Rodyma, který zpíval svou písničku bardům a vojákům u ohně. Všichni si užívali večer… Erutan kráčel k honosnému stanu, odkud se ozýval lehký ženský hlas. Zaťukal na mohutný kůl u vchodu, zevnitř stanu se ozval vítající hlas. Jaké překvapení pro bosmerku, která se narychlo malovala a připravovala na vystoupení, když spatřila Erutana u vchodu. „Neruším? Ah, asi ano… Já radši půjdu…“ „Ne, ne… to je v pořádku!“ usmála se na něj Bosmerka a přizvala ho dále, „Co byste potřeboval, vojáku?“ Zvěd se jí začal svěřovat a omlouvat, že nechtěl po ní takto vyjet, jak jí hnusně poslal pryč, avšak ona si kupodivu z toho nic nedělala. I když neměl tušení, jestli to jenom předstírala či nikoli. Nakonec se sám nabídl, že jí pomůže s tancem, ale hned jí musel zarazit, že neumí tančit. Prvotní myšlenka, že by to měl umět, když pochází z Valenského Lesa, byla rázem ta tam po přiznání, že pochází ze Skyrimu a jeho rodiče ho nenaučili něco tak… zvláštního. „No, máme málo času, ale zkusím vás naučit základní pohyby, ano?“ Erutan souhlasil a ihned se dali do výuky, která byla pro muže velice složitá. Tanec, který se zakládal hlavně na pohybech rukou, vypadal ze začátku velice jednoduše, ale muž si neuvědomil, že nemůže tančit ženské kroky. Jeho pohyby vypadaly zcela jinak a taky se učily jinak. Chvíli mu trvalo, než se začal pohybovat ve správném směru, ve správnou dobu se otáčet kolem sebe a tleskat. Uplynulo několik desítek minut a už uměl kroky, jako by je znal už od malička. „Samozřejmě, tohle je velice starý tanec. Dnes se různě obměňuje a přidává se něco dalšího k tomu. Ale pokud si nebudete jistý, klidně mě třeba pak uchopte za bok a vyneste do vzduchu…“ „To jako vážně?“ chtěl se ujistit. „Jistě…“ usmála se na něj, z Erutana byla cítit nervozita a strach, že se něco pokazí, „Mimochodem, nepředstavila jsem se, že? Jsem Kartra.“ Jen si potřásli rukou, v jeho těle se probudila vnitřní síla a veškerý smutek, který držel v sobě, se náhle osvobodil. Jako by procitnul z hlubokého spánku, mohl se konečně nadechnout a každý pohled na elfku mu dodávalo chuť se odvázat. Do stanu vtrhl dunmerský bard, který nebyl ani tak překvapen z Kartrininy návštěvy, „Kartro, dohráváme nordy. Máme se připravit na bosmery?“ žena ho požádala o jistou laskavost, bard zase zmizel ze stanu s úsměvem na tváři. „Tak, pojďme si zatančit, můj elfí vojáku!“ vzala ho Kartra za ruku, společným krokem a s úsměvem se přemisťovali do středu tábora, odkud se ozývaly zvuky píšťal a bubnů. Vojáci tleskali bardům a tanečníkům, kteří právě skončili, Dunmer, který před chvíli navštívil stan Bosmerů, řečnil o následujícím starém tanci z Valenského Lesa, který představí Kartra a Erutan z řad vojáků. Někteří se dali do smíchu a jiní se jen překvapeně usadili na zem a čekali, až se začne. Poté dunmer kývnul na svou skupinku hráčů, aby spustila zahajovací tóny. V okolí se rozezněly prapodivné píšťaly, jako by je snad vytvořili sami bohové. Melodie nezněly tak uměle, jak z obyčejných fléten. Většina bardů v krásných a bohatých šatech si vytáhla právě tyto nástroje, jeden statný nord si vzal do rukou buben a další předstoupil skupinku a připravoval se ke zpěvu. Mezitím k ohništi dorazila dvojice elfích tanečníků, které je uvítal potlesk a tiché nadšení z nové podívané. V muži se lehce procitnula obava a strach, aby něco nezkazil, za to žena se neustále usmívala. Oba si zahleděli do očí a uklonili se… Zvuk píšťaly přestal a rozezněl se buben, který udával pěkný rytmus. Oba tanečníci začali tančit pomalu, poté co však předstoupil před hrající skupinku nord a začal zpívat velice starodávně, zrychlili tempo. Někteří vojáci si o zpěvákovi mysleli, že byl snad kdysi „Zapřísáhlým“. Elfka lehce našlapovala do stran a přitom krásně hýbala boky. Své ruce házela na pravou i levou stranu, však vždy s jemným zakončením. Svůj ladný krk otáčela vzhůru k nebi, občas její oči zamířily mezi vojáky a úsměv rozdávala jak zlaťáky na stůl. Erutan se však moc do stran nepohyboval, zůstal rozkročen a každou chvíli se otáčel kolem sebe se silným tlesknutím do dlaně, máváním kolem sebe a lehkým nášlapem do strany a zpět. Někteří vojáci se mu smáli, protože jim to přišlo směšné, někteří naopak tleskali a houpali se do rytmu. Bylo zvláštní vidět, jak se lidským válečníkům líbil elfí tanec, který voněl starou dobou… Občas oba tanečníci učinili něco výjimečného, co nikdo nečekal. Kartra se v jednu chvíli přemístila k muži a dotýkala se mu lehce po krku a hrudi, Erutan naopak přišel k ní a lehce si ji vzal k boku a naráželi společně boky na sebe. Když už píseň končila, tanečník se postaral o zakončení. Chytl Kartru za její krásné tělo, vynesl ze země a protočili se na místě kolem dokola. Buben přestal bubnovat a flétny dohrály… Kartra a Erutan zůstali v takové pozici s rozevřenými rukama, jako by se do jejich objetí mohl ještě někdo přidat. V tu chvíli se rozezněl potlesk a jásot diváků. Oba si mohli oddechnout, že už to mají za sebou. Muž chytil její ruku, společně se uklonili a pak odešli důstojně z hloučku opět k jejímu stanu. Mezitím se u ohně opět rozezněly další melodie neznámého tance… „Páni! To bylo… úžasné!“ pronášel nadšeně Erutan. „Líbilo se ti to, viď?“ náhle ho Kartra chytla kolem krku a zahleděla do tváře, „Děkuji ti, vojáku za tanec! Tohle mi chybělo… po tak… dlouhé době…“ Chtěl jít dál do stanu, ale elfka mu prozradila, že se musí ještě připravit na jeden tanec, který bude za několik chvil předvádět, tentokrát však sama. A i on se přiznal, že se musí vrátit na hlídku, ke které se přihlásil. „Nicméně, děkuji ti!“ pohladila ho po tváři, pak zašla do stanu, zvěd se rozplýval současným zážitkem… „Možná to zní šíleně, ale asi chápu, proč se tak zachoval…“ pronášela Leneri s hlavou opřenou o stůl ve své komnatě, když naproti ní kráčel Gregor a pohrdavě vzhlížel k její řeči. „JE TO ZRÁDCE! Copak to nevidíš? Vždyť kvůli němu chcíplo mnoho z nás!!! A ty ho budeš ještě hájit?“ „Vím, jak se cítil. Já si něco podobného taky zažila, Gregore. Ale to ty nemůžeš vědět…“ „Promiň, že to řeknu, ale jsi šílená!“ Leneri se na něj podívala, „JO, slyšíš dobře! ŠÍLENÁ!“ Vrátila zpět hlavu ke stolu, „Možná jo, možná ne… Ale tohle bylo špatné rozhodnutí! Neměla jsem ho takhle pouštět pryč.“ „Jasně, protože nás teďka prozradí Thalmoru a všichni budem v PRDELI!“ bouchnul silně rukou do skříně, až zavrzala, „Mělas ho nechat Jee-zrovi! Měli bychom o kořist míň!“ Náhle se Leneri zvedla ze židle a přistoupila ke Gregorovi, „Co pořád máš proti němu?! Ano, možná nás zradil, ale ty to asi nechápeš, co?!“ ihned se jí zeptal, co má chápat, „ON neměl na výběr! Byl hozen do vody a topil se. A první, čeho se mohl chytit, aby se neutopil, bylo ruky Zelených stínů!“ „Ale měl na výběr, ale nechceš si to připustit…“ „DRŽ UŽ HUBU!“ křikla na něj, až se celý zarazil, „Buď si klidně takhle chladnej…“ odvrátila od něj tvář, „Ale já ho jdu najít!“ Sotva chtěla vyjít ze dveří, mocná ruka jí zastavila, „Tak heleď, děvenko! Opovaž se utíkat ke svému bejvalýmu! Nezapomínáš náhodou, s kýms trávila čas, než přišel? A kdo ti byl nejvíce nápomocen?“ „Jenže, Gregore… Dvě věci…“ strhla ruku ze své, „Zaprvé, JÁ JSEM VŮDCE A TY MĚ BUDEŠ POSLOUCHAT!“ „Ale jsem také tvůj ochránce a milovaný! Na to nezapomínej!“ Než stačila říct svůj druhý důvod, škubla sebou a kroky se přemístily do místnosti s oblečením a dalšími věcmi, kde se rychle převlékla do teplých šatů. Jakmile vyšla, ukázala na Gregora prstem, „A zadruhé…“ nadechla se pořádně, „JE TO ERUTAN!“ s těmito slovy se pak vydala ven z jeskyně. Zima jí přivítala, sotva otevřela dveře ven z jeskyně. Mnoho lidí se jí snažilo zastavit v bláhové myšlence, ale svou starost si nenechala vymluvit. Chvíli se dívala kolem sebe, až si pak uvědomila, kde je sever a zamířila k pobřeží, doufajíc, že stihne svého bývalého muže naživu. Mezitím se kdesi u skalisek, odkud bylo vidět na nordský Větrný Žleb, utábořil elfí zvěd a jen smutně vytahoval zásoby z batožiny, která byla již prázdná. Kozí noha, lahev vína a medoviny a jedno jablko. Smutně před sebou postavil táborový oheň a zapálil jej. Jakmile se plameny probudily a zátiší zazářilo, opět si vzal do rukou deník a četl si řádky, ze kterých měl obavy… „15. sluník, 4V 202 - večer Tanec vyšel dobře, ale… ta tanečnice, Kartra… U Kynareth, zažehla mi srdce vášní a rozkoší. Připomíná mi Leneri… Ten tanec… to bylo něco neuvěřitelného! Huh, doufám, že až se vrátím domů, tak tohle naučím mou ženu a budem to tančit každý večer… Možná by nebylo na škodu jí vysvětlit, co vlastně se mnou je… Jak se zdá, ona by mohla mít pro mě pochopení…“ Opět se mu po přečtění události vybavila jistá vzpomínka, nečekaných rozměrů… Erutan kráčel skrze tábor, když ho ve chvíli, kdy si chtěl konečně sednout na zem, zastavil společník Demitr s úsměvem na tváři. „Hej, hej! Tak tady jseš! To je skvělý! Ani si nesedej, pojď se mnou!“ „Co zase vymejšlíš, Demitre?!“ redguard vzal svého společníka kolem ramenou a vyprávěl mu, jak se mu líbil jeho tanec. „Ta elfka se celou dobu na tebe usmívala. Myslím, že by potřebovala něčí přítomnost…“ do rukou mu dal lahev vína a dva korbele, „Na, tady máš a upaluj za ní!“ „Co blbneš?“ snažil se mu vrátit věci do rukou, ale nešlo to, „Heleď, já jdu teďka na hlídku! To, že jsem si s ní zatančil, bylo jen…“ „Pomocný Vlaarine!“ oba vojáci zkameněli, před nimi postával tribun Trebunius, „Nemáte být náhodou na noční hlídce? Co tady ještě děláte?“ „Pane, už vyrážím, jen jsem…“ do jeho řeči však skočil Demitr. „Víte, tribune, dneska vezmu jeho hlídku! Tady, Pomocný, si prý chtěl odpočinout od neustálých služeb.“ „Vždyť se sám přihlásil! A ještě dobrovolně!“ argumentoval tribun. „No, prý na něj padá únava, pane…“ zatvářil se Demitr velice přesvědčivě, tribun položil elfovi otázku, zda je opravdu unaven a Erutan jen kývl hlavou. „Dobrá, tedy… Tak, na co tady ještě čekáte, bratře Khozire? Hlídka čeká!“ Redguard odvětil, že už odchází, ale byl okřiknut, aby HNED odešel, však se na svého společníka usmál a popřál mu hodně štěstí. Oba vojáci odešli do tábora, jediný Erutan chvíli postával na místě a přemýšlel, co má dělat. Nakonec se opravdu rozhodl za ní zajít a promluvit si s ní. Blížil se k jejímu stanu, v okolí zněly sladké melodie a hlasitý smích, který nebral konců. Bez klepání vstoupil do stanu, zrovna se elfka česala a zaslechla, že někdo vstoupil dovnitř. „Lathisi, mohl bys mi podat prosím tě tu stužku, co je u vchodu? Chtěla bych si jí dát do vlasů…“ ozvala se Kartra nevědíc, že u vchodu je někdo jiný. Erutan její prosbu vyslechl, ze stěny stanu vytáhl pověšenou stužku, kterou ji poté podal do rukou, jakmile poděkovala a otočila se, leknutím vyskočila ze židle. Voják se jí prvně omluvil za nečekanou návštěvu a za vylekání, poté se zeptal, zda může chvíli pobýt ve stanu. I když neměla tušení, o co mu jde, ukázala mu na truhlici, na kterou se usadil. Do korbelů nalil trochu vína, a pustil se do vysvětlování, proč byl tak nerudný a co ho trápilo. I když ke Kartře toho moc necítil, prozradil jí o Leneri a o velkém stesku, kterého ho sžíralo už od titulování „Anvilský hrdina“. Ukázal ji i amulet Mary, který často držel v rukách. Dlouhé chvíle ji podrobně vysvětlil, co učinil za rozhodnutí, které ho dostaly právě před ní. „Vím, jaké to je, když se někomu stýská…“ začala hovořit Kartra, „Zažila jsem už spoustu příběhů od různých vojáků, kteří utekli před rodinou do armády nebo před vězením. Ten stesk je deprimující a sžírá jenom ty, kteří nejsou dostatečně silní…“ dále dodávala povzbudivá slova o jejím poslání a vyprávěla o této karavaně bardů, kteří měli právě za úkol bavit zdrcené a smutné vojáky. „To, že si mě několik lidí plácne přes zadek, mi nevadí. Jim to aspoň pomůže myslet na něco jinačího. Navíc, někteří vojáci nejsou tak špatní…“ usmála se doširoka. „Takže?“ Nakonec pozvedla korbel vzhůru, „Takže? Na co se napijeme? Na císařské vojáky, aby se jim dařilo?“ Erutan zakroutil hlavou, „Na armádu a na úžasnou tanečnici Kartru, která dokáže pozvednout náladu každému zdrcenému!“ při těchto slovech se lehce zasmála a přiťukli si. Jen, co vypili elixír, požádal ji Erutan, jestli by mu neukázala nějaké další kroky v bosmeřím tanci. Kartře se něco nelíbilo, ale muž ji uklidňoval, že se chce naučit něco víc. Až by se vrátil domů, aby mohl učit i svou ženu. Nejprve namítala, že nebudou mít moc času, a ani hudební doprovod na předvedení tance, ale i tak mu předváděla různé kroky a pohyby, které vypadaly velice svůdně. Zvěd si je zkoušel, nepřipadaly mu nijak těžké. Vzápětí se dostal za její záda, a i když se prozatím nedotýkali, elfka cítila touhu a horkost těla. Elf si zkoušel její kroky a pohyby, až se mu z ničeho nic ruce dostaly na její boky a otočil jí čelem k sobě. „Jo, a takhle to pak zakončíš!“ myslela si, že stále předvádějí tanec, ale zvěd učinil něco, na co v té chvíli nebral ohled. Kartru po dlouhém pohledu políbil… ne jednou, nebo dvakrát, ale mnohokrát a stále rychleji… až i elfka vybouchla vášní a rozkoší. Chytla si ho kolem krku a slinila mu tvář jako divoženka. Jeho ruce se dotýkaly tak krásného těla, že si stále neuvědomoval, co provádí. Po chvíli líbání do ní strčil, až záda přistála na stole, on pak přišel k ní a začal sundávat zbroj, která jí halila… Za několik okamžiků bylo v okolí stanu slyšet jen milostné sténání a ti, kteří nebyli ještě tolik opilí a chodili po táboře, si mohli všimnout, jak se stan pohybuje mírně do stran. Dlouhé chvíle se ocitly v milování, oba s otevřeným zrakem hleděli na svá těla a užívali si chvíle své pohody. Erutan myslel v tomhle okamžiku jen na Kartru, snažil se uspokojit. A když už se blížilo vyvrcholení, oba rázem spadli do kupky sena, na kterém elfka spávala, kde taky došlo ke konci… Oba nazí merové se drželi kolem sebe a usmívali se. Žena se zavřeným zrakem, za to muž s otevřeným. „To… bylo… úžasné!“ pronášela tiše elfka a políbila ho na tvář. Erutan pomýšlel nad situací, kterou právě zažil. Stále ve svých očích viděl blonďatou elfku, avšak každou vteřinu se jí měnila barva vlasů do černa, až spatřil v obličeji Leneri, „Ne… U Kynareth! Co jsem to provedl?!“ pronášel velice, velice tiše… „TO NÉÉÉ!!!“ křikl nahlas Erutan, když si uvědomil vzpomínku z onoho večera, „KYNARETH, to ne! Že jsem to neudělal?“ z očí mu vypadlo pár slz, „Že ne?“. Knihu raději zandal zpět do brašny a chytl se za tvář, své kapky strachu, plné hořkosti, se snažil smést z tváře. Tiše pronášel, že teď má Leneri důvod, proč by ho měla nenávidět. Zavázal se jí na svatbě slibem, kterého byly svědky i samotné bohyně a on porušil přísahu. Bylo mu ze sebe zle… Otevřel si lahev vína a napil se. Sotva si loknul podruhé, uslyšel před sebou kroky, které se zastavily. Zrak otočil vzhůru, pohled ho ani nepřekvapil. „Přišlas mě zabít, Leneri?“ chytl se za tvář a promnul si oči, „Huh, já ani nedodržím tohle slovo, jak jsi mi řekla.“ žena však stála na místě, i když byla silná vánice, „Než mě zabiješ, můžeš mě prosím vyslechnout?“ její ústa mlčela. „Huh, dobrá…“ napil se znova vína, „Ta žena se jmenuje Ceranna. Je členkou Zelených stínů a pomáhala mi v době, když jsem připlul do Skyrimu. K Zeleným stínům jsem se přidal poté, co jsem jim narušil plány a já neměl jinou možnost, než s nima chvíli žít.“ Leneri ho stále poslouchala, ale ani se nepohnula, „Pomáhal jsem jim kazit thalmorské plány, dokonce jsme narušili i jednu popravu, během níž…“ nadechl se znova, „Během níž jsem se do Ceranny zamiloval.“ podíval se na elfku, „Od té doby, co jsem připlul do Skyrimu a utekl z vězení…“ po těchto slovech se jí tvář zmírnila a přiklekla si k ohni, „jsem zamířil domů a… nic z něj nezbylo. Jen tam byly dva hroby a muž na sloupu.“ znova se napil, „Nevěděl jsem, co mám dělat… Měl jsem za to, že jsem tě ztratil… že jsi mrtvá!“ smutná kapka se uvolnila z oka, „A teď mě tu vidíš…“ pořádně se jí podíval do očí, „Vím, že máš na mne vztek. A oprávněný… Jestli mě chceš zabít, udělej to!“ Obličej opět hodil do ohně a vyčkával, až se mu kov zakousne někam do těla a usmrtí ho, však nic takového se nestalo… zatím. Leneri si sedla do sněhu a vytáhla lahev medoviny, kterou otevřela a napila se. „Já ti taky musím něco říct… Taky jsem ti lhala.“ Erutan zpozorněl, „Když jsem prchala před legionáři… Huh…“ zavřela na chvíli zrak, „Erutane, měsíc poté, co jsi mi odešel do Cyrodiilu, mi začalo růst bříško, a …“ „C-COŽE?“ „Čekala jsem tvého syna.“ smutně se ozvala, až mu to vrhlo slzy do očí, „A ty měsíce útěků před legionáři a před válkou…“ zakroutila nesouhlasně hlavou, „Promiň, mé tělo to nevydrželo a náš… chlapeček…“ Erutan rychle popadl lahev vína a znova se napil a jen kroutil hlavou, přál si, aby vše, co řekne, nebyla pravda. Leneri však pokračovala… „Pamatuješ si, jak jsem ti říkala, že jsem utekla z Markarthských dolů?“ on jen zakýval hlavou, „Neutekla jsem. Po dvou letech, když už tu byl Thalmor, přivedli další vězně a mě si všiml jeden z altmeřích hodnostářů. Na všechny ostatní byl jak pes, ale na mě byl příjemný a milý. On… mě vysvobodil. Zajistil mi práci, i bydlení. Byla jsem součástí jeho života. A on…“ Erutan nebyl z jejích slov překvapený, tušil, k čemu míří, „On mě pak požádal o ruku!“ Náhle vztyčil láhev k ní a očekával, že si přiťukne, což se nestalo, tak se sám napil, „Výborně…“ „Já… milovala jsem ho!“ se slzami dodávala, „Vzal mě na místo, kde jsme dříve žili… Postavil jej znova, bylo lepší a… a… mohutnější! Zase jsem žila! Pak, po pár měsících se nám narodila dcerka…“ „Dcerka?“ zatajil dech, „Jak… jak se…?“ „Erieni…“ usmála se na něj, „Tak, jak jsi kdysi chtěl ty… Měla to být památka na tebe…“ Erutan nechápal, proč neustále mluví v minulosti, „Korelius… ehm, tedy můj muž, jednoho dne mi řekl, že tu naše dcerka bude v nebezpečí a poslal jí lodí na Letní Ostrovy. Loučila jsem se s ní těžko, ale tušila jsem, že se zase uvidíme.“ Erutan jen vydechl smutně, „Po krátké době jsem zjistila, co dělal můj muž. Nebyl to nižší důstojník, jak tvrdil, ale sprostý otrokář a mučitel, který dokonce věznil některé nevinné v našem domě!“ rozčílila se se slzami v oku, „Utekla jsem z domu, schovávala jsem se před ním a pak mě našel ten Sigdis… ze Zelených stínů. Tam jsem dlouho nevydržela… a pak mě našel Hadvur, který mi dopomohl spravedlnosti. Po čase učení a všech možných událostech jsem ho požádala o pomstu, která se zdařila. Korelia jsem zrovna zabila, když mučil nevinnou dívku. Tělo jsem pověsila na sloup a celý dům nechala spálit!“ Náhle si uvědomil, že muž, kterého pohřbil, nebyl jeho otec, ale bývalý manžel. Leneri pronesla, že ostatky rodičů stačila pohřbít před narozením Erieny. Však stále se divil, proč neustále tvrdí, že umřel, když vedle ní seděl. Z kapsy šatů vytáhla něco, co nečekal… amulet Mary, na zadní straně byla vyryta jejich jména. „Korelius mi to přinesl, když mě podruhé spatřil v Cidhenských dolech. Proto jsem myslela, že jsi mrtvý…“ Erutan se zase napil, ale v lahvi už nic nezbylo, „Jo, pěkná historka… Víš, Leneri. Mělas pravdu. Nemůžeš mě milovat poté, co jsem ti způsobil a po letech odloučení. Lhal jsem ti v mnoha věcech a opravdu nechtěj vědět, v jakých.“ Leneri se k němu přemístila, chvěla se, on však byl jak z ledu, „Jestliže ti Gregor pomáhal celá ta léta, je nejlepší volbou pro tvoje srdce… Já si tě nezasloužím!“ i když se díval stále do ohně, ona se mu dívala do očí, „Podívej, bude nejlepší, když se teď vrát…“ Svou myšlenku nestačil dopovědět, protože v onu chvíli se na něj Leneri vrhla a velmi divoce ho líbila po tváři, jak zblázněná. Sám Erutan nechápal, co to do ní vjelo a snažil se jí od sebe odtrhnout, což se mu po chvíli zápasení podařilo, ale jen na pár coulů. Díval se na ní podezíravě a nechápavě, Leneri tiše spustila… „Ať už jseš živej, nebo mrtvej… stále tě miluju!“ V duších se probudila mladická láska, kterou oba postrádali. Erutan odhodil veškeré zábrany a snažil se strhat veškerý šat ze ženy, kterou stále miloval. I ona se pustila do jeho svlékání, což bylo otázkou několika vteřin. Za malinkatý okamžik se objevila bujná ňadra a svalnatý hrudník, který se společně dotýkal. Laskání, dotýkání se a vzrušení bylo možno cítit snad několik mil do okolí… Poté i milostné hlásání a prosby, aby ani jeden z nich nepřestával. Kdyby snad v okolí nezuřila vánice, byli by jistě slyšet až na Samotu… Nakonec oba spokojeně leželi pod bílou kožešinou, opět nazí, avšak s úsměvem na rtech. Konečně se oba uvolnili a dodali si, co potřebovali již dlouhou dobu. Po několika minutách tvrdě usnuli… Leč do okolí stanu se dostal někdo, kdo si jich všiml, ale nechal je v klidu spát. Několik tichých vteřin a osoba byla rázem pryč. Vítr, sníh a chlad ukončoval napjatý den… ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Erutan dostane velice důležitou radu. Jakou? 1) o záchraně blízkého 2) o přátelství 3) o jeho osudu Upravil/a Adrian_S dne 26.03.2021 21:13 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


sirPavoucek456	#74 Přidané 07.08.2015 05:33
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	hmm... asi... 2) O přátelství mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0 Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití...


MightRider	#75 Přidané 11.08.2015 14:12
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	3) O jehio osudu


KinimodLP	#76 Přidané 12.08.2015 00:26
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	1) Sorry Adri


MightRider	#77 Přidané 12.08.2015 14:11
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Tak, a teď někdo zkuste zavolat Arthise (který se tu, mimochodem, ukázel naposledy před měsícem a půl).


KinimodLP	#78 Přidané 12.08.2015 15:04
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	En ten týky, dva špalíky..


Adrian_S	#79 Přidané 12.08.2015 15:09
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	Já jsem se taky díval na jeho profil (i na profil Retyho a Filipaw, kteří mi tu jednou hlasovali), ale jelikož se tu objevil před měsícem a půl, nečekám, že by se ozval i teďka. Za pár hodin jedu za kamarádem, třeba ho přesvědčím, aby se kdyžtak dneska podíval na povídku a zkusil zahlasovat... Ono.. já bych rád pokračoval.. ale potřebuji ten "impuls"... "nakopnout", abych se zase do toho pustil. Sice jsem si něco málo napsal, než jste rozhodli v hlasování, ale nebaví mě to.. Zkrátka, já to musím vědět, jak chcete, aby to pokračovalo.. Jinak se k tomu nedostanu.. Tak, vydržte do večera.. o něco se pokusím. Hlavně, neměňte svá rozhodnutí! Přesně tohle jsem chtěl tady vidět.. boj o možná pokračování! "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


MightRider	#80 Přidané 12.08.2015 17:32
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Jak už tomu bylo minule, klidně změním hlas, pokud by to jinak nešlo .

Strana 4 z 10: 1 2 345 6 7...10

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej	» Skyrim - Váš svět	7	13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek	» Skyrim - Váš svět	5	15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu	» Skyrim - Váš svět	37	14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje	» Skyrim - Váš svět	25	03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva	» Skyrim - Váš svět	25	30.05.2017 21:58