The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Adriho povídky IV

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Strana 3 z 3: 1 23

Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adrian_S	#41 Přidané 28.03.2015 21:32
Ocenění: Příspěvek: 4322 Založený: 01.05.14	Část 14. - Soumrak Mocný dupot kožených bot se rozléhal do okolních kopců a travin. Velká početná skupina císařských legionářů kráčela po kamenné stezce, mezi nimi pochodovalo také několik mužů a žen v modrých šatech, se svázanými ruky. Již dávno se pokoušeli o útěk, ale tentokrát jim to nevyšlo, proto byli tito zajatci spoutáni lanem za sebe, v obklopení rudých barev. „Do hrobů s vámi, císařští psi! Talos vás potrestej!“ křikl jeden z vězňů. „Zavři hubu, nebo o ní přijdeš!“ rychle mu odpověděl nejmladší legionář skupiny, Severius Tranius, ostatní vojáci se nad jeho řečí zvesela zasmáli, což ho těšilo. Slunce pomalu zapadalo, velitel vztyčil ruku a skupinka se okamžitě zastavila. Z náprsní kapsy zbroje vytáhnul mapku a zadíval se na ní, k jeho boku přišel jeden z nižších důstojníků a ptal se, proč zastavili. Za pár vteřin se všichni dozvěděli odpověď… „Do Dračího Mostu je to ještě daleko. Legionáři, rozdělejte tábor támhle u stromů!“ několika dalším legionářům rozkázal, aby zajistili bezpečí v okolí, jiní aby se postarali o zajatce. Skupinka se dala do plnění rozkazu okamžitě, Dračí Most byl ještě daleko a mužstvo si již žádalo odpočinek. Padla tma a legionáři stihli rozbít dostatečně velký tábor. Oheň svítil na několik rudých stanů, zajatci byli připoutáni ke čtyřem nejbližším stromům a zásoby s veškerou výbavou leželo vedle důstojnického stanu. Tábor byl již připraven na odpočinek. Velitel po dokončení vyhlásil první noční hlídku, kterou měl na starost Severius. Dále rozhodl, že se hlídky budou střídat po třech hodinách, legionáři si konečně mohli oddychnout. Zatímco ostatní vojáci leželi ve stanech, starali se o vězně nebo posedávali u ohně a vyprávěli si historky a popíjeli, Severius pochodoval kus od tábora a sledoval okolí. Kromě tmavé noci a několika svých spolubojovníků nezpozoroval nic zvláštního. Chvílemi se otočil i na postávajícího velitele před velkým stanem. V jeho tváři viděl, jak mu oči míří kamsi do nebes, také se zahleděl a spatřil velice krásnou podívanou, na nebi bez mráčků tančily hvězdy. Během sledování si nevšiml, že se k němu blíží jeden ze spolubojovníků s korbelem v ruce, „Nejsi unavený, Severie?“. „A jak!“ promluvil, když dostal do rukou korbel a napil se čisté vody, „Ahh, zas další klidná noc… Ani nevíš, Lucie, jak se těším na samotskou kasárnu…“ „To mi povídej… Abych ti řekl pravdu, nechápu, proč musíme táhnout s sebou ty vězně? Vždyť jsme je mohli nechat v Markarthu!“ ozval se legionář Lucius a vzal si zpět vodu. Oba dva se letmo otočili na velitele, který stále sledoval hvězdy, „Myslíš, Severie, že dokáže číst budoucnost?“ „Nevím. Ptát se ho nebudu.“ nadechl se pořádně, „Ale už je to čtvrtá noc, co takhle sleduje nebe… Nikdy dřív to nedělal.“ „Třeba si jen nevšiml, jaká je to podívaná.“ napil se Lucius a poklepal spolubojovníka po rameni, „Půjdu si lehnout, snad tě také za pár hodin někdo vystřídá…“ Severius Tranius popřál svému příteli klidnou noc, sám se po jeho odchodu posadil na kámen a sledoval okolí, avšak nejvíce času se zaměřil na velitele. Něco se mu nezdálo… Po několika minutách si velitel k sobě tiše zavolal trojici nižších vojáků a cosi jim říkal, Severius na tu dálku nemohl poznat jejich téma. Nakonec se tato čtveřice odebrala kamsi pryč, nikdo z legionářů u ohně si nevšiml jejich odchodu, až na stále hlídkujícího vojáka. Přišlo mu divné, proč velitel odchází z tábora, když se mají všichni zdržovat uvnitř. Jen malou chvíli čekal a rozmýšlel se, co podnikne, byl strašně zvědavý. Nakonec se rozhodl zjistit, kam malá skupinka odešla. Mezitím doběhl doprostřed tábora a požádal jednoho z hřejících se spolubojovníků, aby ho vystřídal na hlídce. Severius poodešel od ohně dál do temnoty, nikdo z hledících do ohně si ho nevšímal, konečně splynul s okolím. Tiše a beze světla kráčel stejným směrem jako jeho velitel, avšak dával si pozor na místa, odkud by se mohlo cokoli hlasitě ozvat. I když byla tma jak v pytli, díky svítící Secundě viděl před sebou kdesi v dáli skupinku legionářů, překračující most do haafingarské vesnice. Čtveřice neměla ani ponětí, že je někdo z dáli sleduje. Severius Tranius pokračoval ve sledování skupinky. Jen, co se dostal do osady a kolem něj procházeli strážci, zmírnil tempo. Až za posledním domem pokračoval ve sledovací chůzi, skupinka byla ještě o kus dál, takřka je ztrácel z dohledu. Občas se zadíval na nebe a překvapilo ho, že vidí také kromě hvězd čistý proud světla, který se ztrácel v dáli… přesně stejným směrem, kterým kráčel. Přišlo mu zvláštní, že jej z tábora neviděl. O několik minut později se připlížil na rozcestí, kudy vedly cesty do Samoty a do hor. Schoval se do křoví a sledoval z dálky místo, odkud vycházel světelný sloup. Haafingar znal Severius velice dobře, ale nikdy si nevšiml podivné stavby, která stojí hned na hlavní cestě. Čtveřice zmizela kdesi v temnotě, chvíli čekal, až se nakonec rozhodl přijít opět o kus blíže. Tentokrát už nekráčel po kamenné stezce, ale po schodech, vedoucí kamsi nad onu stavbu. Čím více se tiše blížil, tím stále silněji slyšel jakýsi pulzující zvuk pod horou. Lehce se otočil k nebi a všiml si, že kdosi nebo cosi ve sloupu světla vzletělo do výše a několik vteřin tam zůstalo. Špeh zůstal s otevřenými ústy dokořán. Blížil se již k vrcholu, pod posledními schody se zastavil a naslouchal, slyšel tichý rozhovor mezi dvojicí vojáků, kterému však nerozuměl. Chtěl již učinit ještě jeden krok kupředu, naneštěstí šlápl na větev, která zakřupala. Než si stačil uvědomit, že způsobil rozruch, rozhovor utichl a nad jeho hlavou se objevila dvojice mužů, jež ho bez starostí vytáhla ze skrýše a přivedla pod velkou sochu neznámé prosící ženy, pod níž byl umístěný zvláštní kámen… a odkud vycházelo ono jasné světlo. Dvojice vojáků jej naklonila blíže, aby ho identifikovali. „Severie, co tady děláš?!“ křikl na něj jeden ze spolubojovníků, kterého poznával. „Spíš, co tu děláš ty, Lanerine?“ otočil se na druhého vojáka, „A ty, Danieli?!“ „No, počkej, Severie… To si s tebou vyřídíme! Jen, co domluvíme s…“ „Mlč, Danieli!“ okřikl ho Lanerin, „Nemusí vědět všechno!“ Trojice chvíli postávala na místě, za moment sletěl kdosi z nebe, přímo pod sochu. Muž zvedl po dopadu lehce hlavu od země, kouknul na vyčkávající muže a do očí se mu vloudilo taktéž překvapení, nechápal, proč jeho muži drží nezvaného hosta. „Sledoval nás! Co s ním uděláme, veliteli Clavie?“ zeptal se Lanerin, jenž pevně držel špeha, „Pustit ho nemůžeme, vyzradil by nás!“ „Co bych měl vyzradit?“ Darus Clavius se zastavil nad jeho počinem, „Co tady děláte, vojáku? Neměl jste držet hlídku v táboře?“ Severius se chtěl bránit, ale nestačil nic říct, „Porušil jste rozkaz vyššího důstojníka! Za tohle bych vás měl přísně potrestat!“ „Veliteli… ale…“ „TICHO!“ okřikl ho Darus, „Takovou drzost a nedbalost jsem ještě za svého působení nezažil!“ načež oddechl a zatvářil se velice hrůzně. „Sledoval jsem vás, protože bylo nezvyklé vás vidět, jak sledujete hvězdy. Přišlo mi důležité vás…“ „O tom, co je a není důležité, nerozhodujete VY, vojáku!“ pronesl výhružně velitel. „Kde to vlastně stojíme? Nikdy jsem si téhle sochy nevšiml…“ po Severiových slovech se důstojníkova tvář velice zmírnila. „To má být vtip?“ ale špeh jen zakroutil hlavou, „Haafingar je vaším domovem a vy jste si nikdy nevšiml tohoto chrámu?“ „Veliteli!“ ozval se Daniel, z hlasu bylo poznat, že si nepřeje, aby Severius znal pravdu, Darus však rozhodl jinak. „Toto je svatyně Meridie. Víte vojáku, kdo to je?“ špeh neměl ponětí o jménu, „Je to paní nás všech… Dobrá paní… Bojovnice proti zlu!“ „To… myslíte zlo jako Thal…“ „Mlčte!“ okřikl ho bez varování velitel, „Tohle nebudem rozebírat… Ne, naše paní je proti zlu, jako jsou zlí čarodějové, falešní uctívači, vyvolávači mrtvých a podobných stvoření… Už tomu rozumíte, vojáku?“ „Myslím, že tuším, kam míříte…“ „No, vzhledem k tomu, že naše paní nás pověřila důležitým úkolem, na který nemáme moc času, se k nám přidáte. Ať se vám to líbí nebo ne…“ „Veliteli Clavie, to nemůžete! Neprošel přijímacím obřadem!“ ozval se Lanerin. „Meridii nesejde na obřadu, ale na zničeném zlu. Když tento „narušitel“,“ ukázal na Severia, „zemře, neprozradí tajemství. A pokud přežije, Meridia bude potěšena novým přírůstkem.“ poté rozkázal mužům, aby ho pustili a připravili se na odchod. Vzápětí se kdesi ze spod chrámu otevřely dveře, z nichž vyšel poslední ze čtveřice s podivným mečem v pouzdře, který přinesl veliteli. Temným zrakem se zahleděl na Severia a bez řečí se zařadil k ostatním. „Meridia nám přikázala velmi důležitý úkol, muži…“ začal svou řeč Darus, „Nedaleko zříceniny Volskygge se vyskytla velmi nebezpečná skupinka nekromantů, kteří provádějí strašlivé rituály a vykopávají hroby z nedalekých hrobek. Musíme se o ně postarat…“ ohlédl se na přítomné, „Doufám, že jste připraveni, musíme vyrazit. Hned!“ Celá malá skupinka, až na Severia Trania, byla připravena a bez řečí vyšla na cestu, kde čekali na zbylou dvojici, Severius měl hlavu plnou otázek, „To je budem zabíjet? Jak víte, že tam jsou?“ „Ne, budem se na ně koukat, jak nás povraždí…“ poznamenal ironicky, „Samozřejmě, že se o ně postaráme a uděláme, co je třeba. A vím jistě, že tam jsou. Naše paní se nikdy nemýlí…“ Oba vyšli stejnou rychlostí ke zbývající trojici, cestou se špeh neustále ptal, „Kdo je Meridie? A proč jí sloužíte, veliteli?“ „Meridia je mocná bohyně, avšak, nepatří k Pantheonu… Je to eh… jinačí bohyně, která se od ostatních liší svými cíli. Nesnáší nekromancii, opovrhuje nemrtvými a vším, co je nějak znetvořeno. Správně má mrtvý zůstat tak, jak zemře, a ne, aby někdo na ní dělal jakékoli pokusy a experimenty. S touto myšlenkou se s ní ztotožňuji.“ „Jak… dlouho…?“ ptal se tiše a opatrně Severius. „Zvědavej, co?“ poznamenal Darus, „Na tom nesejde, jak dlouho tohle dělám. Je to stejný cíl, jako potlačování rebelie. Taky se snažím vymítit zlo, kde se dá…“ Dvojice mužů došla ke zbytku mužstva, až tam se konečně dozvěděla přesnější místo, kde se nacházejí. Za rychlého pochodu vyrazili muži na cestu, během putování Darus přikázal nezasvěcenému, aby mlčel o tomto poslání a celkově o uctívání Meridie. Nikdo z vojáků nesměl znát velitelovu druhou tvář. Po tvrdší diplomacii Severius odpřísáhl na svou smrt, že nikomu nic neprozradí. Po hodině rychlého přesunu se skupinka legionářů dostala k vysoké zřícenině Volskygge. Když přišli o něco blíže k první menší mohyle, všimli si, že veškeré hroby jsou prázdné. Stopy na zemi naznačovaly, že je někdo táhnul kamsi pryč. Stopy se jim ztrácely před očima, ale nakonec zaschlé kapky krve jim určily směr, kudy byly mrtvoly vlečeny. Severius byl jako jediný z celé skupinky mírně vyděšen, ještě nikdy nebojoval proti čarodějům a mrtvolám. Neměl tušení, jak se má zachovat, jak proti nim bojovat a co má čekat, i když měl jistý výcvik. Velitel Darus Clavius mu začal vysvětlovat důležité… „Pokud uvidíš nemrtvého, nekřič! Jen na sebe zbytečně upozorníš! Až spatříš nějakého čaroděje, vyvolávače nebo jiného mága, snaž se k němu přiblížit co nejrychleji, než začne kouzlit. Pak by se z tebe mohl stát škvarek…“ Severius si konečně všiml také velitelova svítícího pouzdra, díky kterému viděli na cestu, „Co to máte u opasku?“ „Zbraň a dar naší paní… Meč, který dokáže zničit nemrtvé jednou ranou…“ oba se zahleděli do tváře, „Říká se tomu „Jitřní ostří“! Má v sobě tolik síly jako sluneční svit…“ „A myslíte, že bych mohl…“ „Ne, to nemohl!“ bez vyčkání na otázku mu rázem odpověděl Darus a pokračoval dále v tiché chůzi, Severius jen polknul. Za pár minut, kdy pronikali skrze houštinu a stromy, se z prvního místa ozval Daniel, že stopa končí u jeskyně. Celá pětice se shromáždila před vchodem a tiše naslouchala, zda něco neuslyší. Poté Darus rozdělil rozkazy… „Meridia mě varovala, abychom si dávali pozor na to, co nás tam čeká. Nemáme tušení, kolik jich tam je, ale budeme si dávat velký pozor. Nechci se vracet do chrámu s mrtvolou na zádech.“ ohlédl se na nováčky, „Kromě tebe, Severie. Ty nejsi zasvěcený…“ špeh jen hluboce polknul, „Dobrá, Danieli a Martine, půjdete společně. Držte se u zdi. Lanerine, měj připravený luk, pokud něco uvidíš…“ „Jistě, pane!“ ozval se střelec a do ruky si hodil luk. „Severie, budeš se držet u mne, jasný?“ „Rozkaz, veliteli…“ na jinačí odpověď se nezmohl. Pětice vstoupila do temné jeskyně, vpředu šel Daniel a Martin vedle sebe, hned za nimi kráčel Lanerin s připraveným lukem a poslední místa hlídal velitel se zářivým mečem, společně se Severiem, mající v rukách kus ostré oceli. Chodby byly celkem úzké, ale i tak se jim dařilo opatrným tempem postupovat dál. Na zdech visely plápolající pochodně, což bylo jasné znamení, že někdo obývá tuto sluj. Na zemi rostly Muchomůrky, Daniel lehce klel, když jich několik nevědomky rozšlápl. Pronikli skrze první velké síně, avšak po čarodějích jako by se slehla zem. Věděli, že jsou na správném místě… Pocítili zvláštní auru ve vzduchu a nepříjemný zápach, linoucí odkudsi z menší chodby… nádech hniloby. Tentokrát šel jako první střelec Lanerin, hned za ním velitel, Severius a zbylí dva šermíři. Kráčeli potichu a opatrně. Jakmile střelec vyšel z ještě užší chodby, zastavil se a schoval do stínu, ostatním následovníkům ukázal, aby učinili to samé, co on. Celá pětice se dostala do ohromné místnosti, která takřka „žila“. Trojice lidí v černých hábitech postávala nad mrtvolami a cosi na nich kouzly zkoušela. Další dvojice posedávala na lavici s knihou v rukách. Kromě tohoto vstupu v místnosti byla ještě jedna cesta, vedoucí kamsi do chodby, avšak až v samotném rohu. Lanerin byl již připravený vystřelit na jednoho z nekromantů, ale než pustil tětivu, všichni spatřili jistou podívanou. Nad jednou prastarou mrtvolou postávali dva mágové, v rukách se jim vytvořilo neznámé kouzlo, které pustili do těla. Z něho pak stoupal vzhůru jakýsi černý dým, jenž dostával podobu, a naopak se mrtvola hyzdila a smršťovala do sebe, až z ní skoro nic nezbylo. Nebyla to zrovna hezká podívaná… „Výborně! Tak se nám to přeci povedlo…“ pronesl jeden z mágů na druhého, „Malkoran bude potěšen naším úspěchem…“ „Ne nadlouho…“ řekl tiše Darus Clavius a nařídil střelci, aby vystřelil po jednom z nich. Lanerin konečně vypustil šíp, který se okamžitě zabodl do krku jednoho z čarodějů, v zápětí celá temná skupinka byla překvapena a nechápala, co se to děje a kdo je s nimi v místnosti. Než si stačili uvědomit, že je jeden z nich mrtvý, šermíři se připlížili o něco blíže a vyčkávali, až půjdou kolem nich. Střelec si připravil další šíp a opět vystřelil, tentokrát se ovšem netrefil do čaroděje, nýbrž do onoho dýmu, šíp jim proletěl jako nic… To už mágové zpozorovali, odkud kdo vystřelil. Clavius a nařídil střelci, aby vystřelil po jednom z nich. Čtenáři odhodili své knihy a do rukou si připravili oživující kouzla, šermíři bez váhání vyběhli ze svého místa a doufali, že se jim povede dřív zničit nepřítele, než něco vykouzlí. I velitel vyběhl ze stínu a rozkázal Severiovi, aby se přidal. Lanerin střílel po všem, co se hýbalo, ale ne vždy se trefil. Černá magie byla však rychlejší, než ocelové čepele, které se chtěly zakousnout do hábitu. Z mrtvol se uvolňovala síla, která se rychle vznášela a vytvářela jistou podobu. V onu chvíli se konečně šermíři pustili do pravého boje. Několik čarodějů okamžitě zabili, avšak „duchové“ přečkali a vrhli se na ně. I když bylo zvláštní, že vlastně bojují proti vzduchu, seky jim nijak neškodily, avšak opačný útok se na nich podepisoval. K duchům přiběhl Darus a bez milosti po nich sekal zářícím mečem, který zraňoval a zažehnával nemrtvé pryč. Severin se vrhl do jisté chodby, chtěl zjistit, zda se tam někdo nenachází a postarat se o místo. Čarodějové zběsile stříleli kolem sebe ohnivé koule a mrazivé rampouchy, pár jich překonalo okované krunýře, ale daedří strážce nezabily. „Budeš litovat, žes mě potkal!!“ křikl nejvyšší čaroděj v místnosti, když vypustil jednu z ohnivých koulí přímo do Danielovy tváře, ten se skácel k zemi s příšernými bolestmi. Aniž by si to útočníci uvědomili, kolem nich se objevila spousta oživlých mrtvol a duchů, kteří se je snažili porazit. V té chvíli Darus nahlas křikl, že se postará o nemrtvé. Střelec se snažil zabít zbývající čaroděje v koutech místnosti, jejž neustále oživovali čím dál více mrtvých, Martin doběhl k nejvyššímu mágu a několika údery jej zabil. Daniel stále ležel na zemi. Darus švihal mečem po létajících duších, každý zásah byl jasnější a zářivější. Když konečně vypudil jednu duši, mocná síla se z meče uvolnila a zasáhla každou nemrtvou duši jasným světlem, což je velice zranilo. S velkým pokřikem a hlásáním „Ve jménu Meridie!“ se probojovával k ležícímu muži. Severius proběhl úzkou chodbou, na jejímž konci postávala neznámá osoba v temném hábitu, zády k němu. Jen, co vyběhl, otočila se. Velmi starý muž se na něj usmál… „Tak, jen do toho… Zkus mě zabít!“ Severius neváhal, natáhl ruku za sebe a švihl, čarodějova hruď se roztančila rudě a bolestně zakřičel. Mladík nemohl uvěřit, že zabil někoho tak lehce a ještě na první ránu. Rychle prohledal místo plné krve a hniloby. Kromě několika měšců na stolku, shnilé postele a pár knížek, okousaných od krys, nic zvláštního nenašel. Výbuchy z meče se ozývaly hlasitě a duše se jistě rozptylovaly do okolí. Střelec vystřelil poslední šíp, který měl a který se také konečně zabodl do posledního čarujícího. Dvojice oživlých nemrtvých však díky nepozornosti ostatních, se dostala až ke zraněnému Danieli, kterého ještě více poranili svými údery z rozpadlých těl. Křičel bolestí a strachem, naštěstí v poslední chvíli, kdy jeden nemrtvý vzal do končetin velký kámen a chtěl jej po něm vrhnout, mu díky čarovnému meči upadla hlava a následná síla odhodila posledního pochodujícího k zemi. Ještě se rukou natahovala k útočníku, ale jeho existenci nakonec dorazil střelec s dýkou v ruce. Celá jeskyně byla kompletně vyvražděna od nekromantů. Všichni přeživší se zahleděli na sebe a snažili se zjistit, zda jsou v pořádku, kromě Daniela, jeho zranění vypadalo vážně. „Všichni zkontrolujte, zda jsou opravdu mrtví!“ rozkázal hlasitě Darus na přeživší, kteří ihned začali kontrolovat. Jeho hlas se dostal i k Severiovi, který však místo prověření přišel do velké mrtvé místnosti a zahleděl se na ostatní, Darus si ho všiml. „Vyčištěno?“ „Vyčištěno, pane!“ hrdě pronesl Severius. „Opravdu už není nikdo v té chodbě?“ „Nikdo, pane!“ Darus se otočil zpět na Daniela, jehož hlas ustával, „Jak je na tom? Je to s ním zlé?“ „Nejspíš je nakažen. Nejsem čaroděj nebo alchymista, abych ho vyléčil…“ otočil se na nováčka, „Nevedl sis špatně, ale teď mi musíš pomoct. Pojď, vezmem ho za ramena…“ Oba ho popadli za končetiny a vyrazili pryč z jeskyně, to samé učinili zbylí muži. Severius měl v duši dobrý pocit, že udělal něco jedinečného. Jen, co strážci Meridie vstoupili do tmy přírody, se v jeskyni ustálil klid, který byl nějakou chvíli nijak narušen. Avšak stále byl odkudsi slyšet lehké povzdychování, doprovázený tichým smíchem. V místnosti, kde byl Severius, se ze země zvedl jediný přeživší jeskyně i s ránou na hrudi. Bez výčitek, prohlídnutí sebe či jeskyně, se vyléčil kouzlem. Poté se jen usadil na židli, zamyslel se nad jistou pomstou a šibalsky se usmál. Jeho plán se začal rychle rýsovat… Pětice konečně došla před dveře svatyně, kde již postával další ze strážců a hrdě hleděl na příchozí. Severius byl překvapený z dalšího muže, který ho pozdravil. Během sestupování do nitra se naskytla nováčkovi další otázka… „Kolik vás je?“ „Nás? Jako strážců? Něco kolem padesáti… Tak nějak…“ „A to vše ze Samoty a okolí?“ „Ne…“ oddechl si Darus a pokračoval v chůzi, „Téměř po celém Skyrimu se najde někdo, jako my, kdo chrání svět před nemrtvými. Jsou tu vojáci z Východní Marky, z bažin Morthalu… Dokonce i pár těch špinavejch rebelů…“ mladíkovo obočí vzrostlo, „Ale, žádné strachy. Jsou sice našimi nepřáteli, ale na tomto místě sdílíme stejné cíle. Pro naši paní Meridii.“ „A jak tohle často děláte? Jak často sem chodíte? To tu držíte hlídky nebo…“ „Až budeš zasvěcen, Severie, poznáš to. Naše paní si nás vždy zavolá, když je potřeba…“ Severius pokračoval v chůzi hlouběji do chrámu, celou cestu narážel na další skupinky vojáků, co prohledávali tajná zákoutí chrámu a hledali cosi skrytého ve výklencích. „A tohle byla jediná skupinka nekromancerů?“ „Ne.“ bez ostychu odpověděl, „Ve Skyrimu je jich víc, ale Meridia si žádá vždycky skoncovat s těmi… nejodpornějšími. Ti ostatní nejsou skoro nic…“ Severius se na chvíli odmlčel, poté ho napadla poslední otázka, „Co tady ostatní dělají?“ „Občas i v těchto zdech se nacházejí mrtví. Ti, co zrovna nikde „neočišťují“, hlídají svatyni před hrozbou zevnitř.“ Po chvíli kráčení se dostali konečně do jedné z ohromných síní, které byly nejen plné života, ale hlavně lidí, jenž se staral o zdraví ostatních. Dvojice rebelů přiběhla k přicházejícím a ihned popadla zraněného k sobě. Konečně po dlouhé době si všiml Severius, jak nad ním proudí část onoho světla, která vycházela z nebes. Darus vzal nováčka kolem ramen a vedla ho kamsi dál do nitra. Vysvětloval mu, že pokud chce být zasvěcen, musí jít s ním hlouběji, až k samotnému podstavci… Severius stále nechápal, ale velitel mu vysvětlil, že mu bude brzy vše jasné, až to uvidí… Prošli kolem početné skupiny vojáků obou stran, až konečně došli do obřadní místnosti, ve které seděla desítka vojáků a vzhlížela kamsi ke zdi. Na konci místnosti se nacházel podstavec pro meč, který byl přidělaný stále k opasku velitele. Přikročil k němu, vytáhl zbraň a zandal jej až po jílec do světla. Zem se lehce otřásla a světlo ještě víc rozzářilo. Darus se po chvíli usmál. „Meridia je spokojená s naším činem! Vrátili jsme jí dar, který nám poskytla v boji proti zlu. Proto teď, když už je vše v normálu, můžeme zahájit tvé zasvěcení.“ otočil se na Severia, „Jsi připraven?“ „No… Co se stane, když budu plnit její volání?“ „Volání? My tomu říkáme „vůle“. Ale budiž…“ odkašlal si Darus, „Prosté… Po zasvěcení budeš moct cítit její hlas, jak si žádá o nastolení pořádku. Proto až jej někdy a někde uslyšíš, v co nejbližší době se dostavíš sem a vyslechneš si jí. Nebo někoho, kdo s ní bude mluvit. A splníš to, oč tě žádá!“ Severius tiše kýval hlavou, „Avšak uvědom si. To, co tu vidíš, a čeho jsi byl svědkem, si musíš nechat pro sebe. Meridia není aedra, která se uznává, ale daedra a ty jsou zakázané! Proto zkrátka o tomto místě mlč! Pokud by se tohle dostalo ne nesprávných hlav, byl by s námi konec. A s tebou také!“ Znova se ho zeptal, zda je připraven na zasvěcení, ostatní svědci čekali na mladíkovu odpověď, která se po chvíli rozezněla, „Dobrá. Jsem připraven!“ Venku strážce postával u dveří a mírně se ohříval lahví dobré medoviny. Vesele pozoroval nebe a vychutnával si již klidné brzké ráno. Než stačil jakkoli zareagovat, do jeho těla se opřel silný blesk, který ho odhodil o kus dál do přírody a ponechal ho mrtvým. K tělu předstoupila přeživší osoba z jeskyně v doprovodu temných duchů. Následný vstup do chrámu byl překvapením pro ostatní. Sotva spatřili neznámého návštěvníka a jeho doprovod, vrhli se po něm vším, co měli. Avšak, ocelové zbraně, nepůsobily žádné zranění proti nehmotným bytostem. Zato duchové je bez milosti zraňovali a po chvíli marné obrany i zabíjeli. Roztrhaná hrdla od přízračných drápů či proražené helmice od ostrých nehtů byly častou příčinou jejich smrti. Nekromant se usmál nad prvním odporem a z jejich těl nechal vyvolat další přízraky, které ho doprovázely. Tentokrát si někteří duchové vzali zbraně padlých a postupovali dále… „Jsi připravený, Severie Tranie, na službu, kterou ti poskytne paní Meridia?“ „Ano, jsem!“ Nekromant a jeho doprovod se dostal do nižších pater bez jakéhokoli odporu, mnozí vojáci bojovali urputně a odhodlaně, avšak snaha byla marná. Všichni, kdo se s nekromantem střetli, padli v bolestech na zem a pomalu umírali… „Jsi odhodlaný plnit její vůli a zabránit zamoření smrti ve Skyrimu?“ „Ano, jsem!“ Vojáci křičeli zoufale o pomoc, když spatřili desítku mrtvých duchů, kteří se k nim blížili se zbraněmi jejich bratrů. Poplach se rozléhal po celém chrámu, avšak nedostal se až do obřadní síně. Střelci v chodbách litovali, že si nepořídili stříbrné šípy, které by jim více pomohly… „A jsi připraven roznášet světlo i do nejtemnějších míst, která existují?“ „ANO JSEM!“ „Jménem Meridie tě vítám mezi námi, Severie!“ potřásl si s ním ruku a připomenul mu mlčenlivost, kterou měl zachovat. Chtěl ho již zaúkolovat a pronést mu další slova, která by ho vedla novým životem, než však stačil něco učinit, z chodeb se ozval strach a děsivý křik, doprovázený neznámým kouzlením. Darus se divil, co se to děje, do obřadní místnosti přiběhl jeden z legionářů beze zbraně. „NEMR…“ nestačil dopovědět, do jeho těla se opřel blesk, který ho odmrštil před velitele. Přítomní muži vytáhli zbraně z pouzder a čekali, až přijede onen nepřítel. Jenže Darus tušil, kdo to přichází. Ohlédl se na Severia a zcela hrůzně se ho zeptal, zda opravdu zabil všechny, které našel v jeskyni, zasvěcený pronesl vystrašeně, ale zároveň hrdě svůj úspěch. Nikdo z nich nechápal, kdo se to k nim dostal… Ve dveřích se objevili temní duchové, kteří se okamžitě vrhli po vojácích, za nimi kráčel s veselým úsměvem nekromant, který se nemohl dočkat, až všechny povraždí. Bez ostychu se Severius vydal proti duchům se svým mečem, ale vůbec je nezraňoval. Naopak ozbrojení nemrtví se proti němu otočili a útočili takřka ze všech stran. Rázem dostával zásahy a rány, ze kterých vytékala krev. Darus k němu přiběhl a na poslední chvíli ho přitáhl k sobě. Udělat to o vteřinu déle, jeho hlava by byla již na kaši. Bojovníci se bránili, jak nejlépe mohli, ale nápor stále sílil… „Ten nekromant nesmí ušpinit Její světlo!“ křikl Darus na zraněného Severia, „Chytni se toho meče, měl by tě dostat pod její sochu! Až tam budeš, vem z podstavce její oheň a odnes jej do bezpečí!!“ „COŽE?!“ „DĚLEJ, CO ŘÍKÁM!! Ber to jako svůj první úkol!“ odhodil ho k podstavci s mečem, sám si vytáhnul obyčejnou zbraň a s křikem a nadšením se pustil do obrany. Každé jeho slovo povzbuzovalo upadající morálku jeho druhů, kteří se pomalu svíjeli v bolestech. Severius nečekal ani chvíli, než se stačil chytnout podstavce s mečem, do jeho zad se zakousl jeden z ocelových šípů, který vypustil ničemný duch. Na chvíli ztratil dech, pomalu si začínal uvědomovat, že tu zemře… Naposled se zahleděl za sebe, jak Darus a ostatní muži bojují proti nemrtvým. Nadechl se ze všech sil a dotkl se meče, jeho tělo rázem zmizelo kdesi v proudu světla, jenž ho hnal celým chrámem až k soše, odkud vycházelo. Venku již svítalo, Severius po transportu vykašlal z úst krev, věděl, že se blíží jeho konec, ale netušil, jak dlouho ještě bude žít. Z posledních sil se dobelhal k zvláštnímu kameni, ze kterého sálala záře a vytáhl jej z podstavce. Neskutečný žár mu spaloval ruku, hlasitý bolestný nářek vyplašil ptactvo ve stromech. Pak po vteřině kámen zchladl jak věčný led… Věděl moc dobře, že jeho druzi jsou již mrtví a po něm nekromant nejspíš taky půjde. Neměl tušení, kam vyrazí. Přál si, aby tohle přežil a aby někomu spolehlivému dal onen kámen. „Odpusť, Meridie… Snad se najde někdo silnější, než já…“ pronesl, jako by měl poslední síly. S kamenem se plížil kamsi pryč do přírody… Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:16 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej



sirPavoucek456	#42 Přidané 28.03.2015 23:57
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	Přečteno a jak jinak, než pěkně. Jestli umím počítat, tak ti zbývají ještě dvě daedry a to: Molag Bal a Sheogorath a na Sheogoratha se těším už dlouho, takže jestli uděláš Molag Bala a pak Sheogoratha, tak to bude to nejšílenější na konec a jinak ti držím palce a věřím, že se s tím popereš mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0 Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití...


Adrian_S	#43 Přidané 29.03.2015 00:12
Ocenění: Příspěvek: 4322 Založený: 01.05.14	Díky, abych ti řekl pravdu, Meridii považuji za "nejslabší" část... Nezdá se mi tak dobrá, jako ostatní.. Ale upřímně.. v téhle chvíli mě nic jiného nenapadlo... Zítra bych se chtěl vrhnout na předposledního... a buď v pondělí nebo v úterý bude úplně ten poslední.. Zbývají už jen dvě daedry... Těš se.. "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


sirPavoucek456	#44 Přidané 29.03.2015 01:47
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	Takže přece jen počítat umím už se těším na zbylé dva díly! PS: doufám, že nepřestaneš psát mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0 Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití...


Adrian_S	#45 Přidané 30.03.2015 23:38
Ocenění: Příspěvek: 4322 Založený: 01.05.14	Část 15. - Vyvolený Po Markarthských kopcích ve tmě pobíhal udýchaný Breton a neustále se díval za sebe. Kamení se mu pod nohama sesouvalo a ruce pokaždé zavadily o nějakou jalovcovou větev. Znova se otočil za sebe a mihotavě vyhlížel svého pronásledovatele. Než se stačil obrátit, šlápl špatně na kámen, který se pod ním sesunul a padal ze stráně kamsi k zemi. Bolestně válel sudy, myslel si, že nakonec zemře. Jeho tělo nakonec zastavil trčící ostrý výčnělek, bolest se mu ozvala v žebrech a on těžce zařval. Adrenalin mu proudil v krvi, snažil se zachovat klid a zaposlouchával se do krajiny… však stále někde slyšel letmé kroky kolem něj. „Vítězství je tvoje! JÁ SE VZDÁVÁM!!“ křičel do okolí, avšak nikdo se neozval. Chvíli čekal, než se konečně rozhodl postavit se na nohy a pokračovat v útěku. Sotva vstal a uběhl několik desítek sáhů, v jeho ruce se ozvala strašlivá bolest, jako by mu do ní kopli dva koně. Ohlédl se na končetinu a ještě víc se vyděsil… šíp z neznámého materiálu mu trčel skrze loket, z masa vyčnívala kost… dokonalá trefa. Breton křičel bolestí jak pominutý, náhle dostal další zásah, tentokrát do kolene. Následoval prudký pád na zem s bolestným naříkáním. „JÁ SE VZDÁVÁÁÁÁM!!!“ vzlykal s bolestí na jazyku. Nad jeho ležícím tělem se konečně objevil onen pronásledovatel s lukem v ruce. Neviděl mu do tváře, ale pocítil, jak ho mocná ruka zvedá ze země a velice trhaně ho vede před sebou. Onen lovec si nedělal starost s jeho stavem, stále ho vláčel kamsi kupředu. Bretonec se tiše zaradoval, když v dáli spatřil hradby města, které se blížily. Doufal, že co nejdříve najde nějakého strážného a nahlásí mu, že byl přepaden. Jenže jeho plán se záhy rozplynul, když se v jeho druhé ruce ozvala další rána, tentokrát po ostré čepeli… oči se mu rychle zavíraly a mysl přestávala vnímat svět, však stále žil. Dvojice pomalým tempem přicházela k bráně Markarthu, stráže si jich všimly a počkaly si, až přijdou blíže. Jakmile spatřily zraněné končetiny neznámého muže, zděsily se a chtěly vysvětlení. Však lovec měl svá slova připravená… strážcům zákona prozradil, že tohoto nešťastníka přepadli Zapřísáhlí a díky jeho zásahu přežil. Historka se jim zdála bláznivá, ale i přesto ho nechaly projít do města s tím, aby okamžitě zašel do chrámu. Na to lovec kývnul hlavou a brána města se mu otevřela. Avšak lovec se svou kořistí nestoupal po schodech, vedoucí k léčebnému chrámu, nýbrž k spodním domům města, do jednoho, který nevypadal stabilně. Lovec se otočil na všechny strany, zda jej někdo nesleduje, tajemným klíčem si odemkl a vstoupil dovnitř. Dům vypadal obyčejně, mnoho nábytku a místa pro veškeré činnosti. Ale bez jakýchkoliv ozdob či maleb. Zachránce táhl svou kořist do sklepení domu, mezitím se konečně Bretonec probral a divil se, kde se nachází. Měl v ústech spoustu otázek, ale nedostal žádné odpovědi. Kromě zvuku kráčejících bot a tlukotu svého srdce, jenž bušil jak o závod, neslyšel téměř nic. Místo ho při pohledu děsilo, studený pot mu tekl po tváři, tajně si přál, aby z tohoto místa vyvázl bez újmy … Nakonec se dvojice dostala skrze spletité malé chodby až do nejspodnější části domu, díra v zemi vedla do kdysi dávno zapomenuté dwemerské místnosti, jež z neznámých příčin svítila v modro-zelených barvách… s podivností uvnitř. Obří fontána z neznámého materiálu, nad kterou levitoval rezavý palcát a za ním vyobrazena hrůzná tvář, kde oči sledovaly příchozí. Lovec pustil více síly do Bretona, učinil pár kroků kupředu a nevědomky stoupl na kovové místo, z jehož spodku vyletěly ostré a silné mříže. Teď se nemohl dostat ze sevření. Díky světlu bylo konečně možné spatřit zahaleného lovce, jenž vyčkával za zavřenou klecí. Podivně upravená kožená zbroj, zahalující celé tělo. Záda tížil kovový luk s černým toulcem smrtelných šípů a na opasku viselo pouzdro s dýkou. Na rukách malé bodce a tvář zakrývala kápě s maskou přes ústa. Jediné temné oči svítily do okolí… „SMRTELNÍČE!!“ ozvalo se odkud si z místnosti, Breton se rozklepal strachy, lovec ho praštil po noze, až si kleknul, „Tvůj pobyt na tamto světě již skončil! Tvá duše je má, kajícníku Namiry!!“ „Kdo… kdo jsi?“ vyděšeně se muž ozval. „Hah! Troufalá otázka, nemyslíš?“ zeptal se ho kdosi, Breton se třásl strachy, „JÁ jsem MOLAG BAL! Pán veškerého božství a vlastník… tvé duše!“ do mužových očí vjel ještě větší strach, než měl před chvílí, „Modli se ke své paní, aby tvé utrpení bylo co nejrychlejší!!“ „Proč?“ zeptal se strachy muž, mezitím si lovec vytáhl dýku z opasku a přiblížil se k mřížím, „Proč zrovna já?!“ „Protože jsi… SLABÝ! A slabí nepatří do tohoto světa!!“ rozkřikl se hlas do okolí, čepel dýky pronikla mužovým tělem, až se vynořila na druhé straně hrudi, poslední okamžiky smrti doprovázel temný smích. Mříže povolily a opět zajely do země, mrtvé tělo se sesypalo k zemi, lovec odkryl svou tvář a bez váhání či čekání se vrhl po krku mrtvole. Stačilo jediné kousnutí, a půlka hrdla byla již rázem v ústech. Krev se rozstříkla po celé tváři, kromě ustávajícího smíchu znělo v místnosti hladové spokojené hltání… „To by stačilo, má drahá!“ ozval se opět hlas, lovkyně vztyčila hlavu k fontáně, „Nalij mi trochu jeho krve!“ Žena popadla mrtvolu, jako by nic nevážilo, naklonila jej k zřídlu a chvíli nechávala postávat, až se zcela naplnilo, poté ji odhodila na zem, klekla si a roztáhla ruce. „Tvá vůle, můj PANE, byla opět vykonána! Čekám na odměnu!“ „Áno, výborně! Má vyvolená!!“ ozvalo se slastně po místnosti, „Cítím jeho krev v sobě… Cítím jeho duši, která se snaží dostat ze Zapomnění. Avšak, tento smrtelník se již nikdy nedostane z Chladného přístavu!!“ na pár vteřin se daedra odmlčela, „Než tě odměním, řekni svému pánu, kolik si mu sehnala duší?“ „Za poslední dny jsem ti přivedla, můj pane, již několik Hircinových lovců, stoupenců Mefaly a také několik Dunmerů, věříc v Azuru!“ hlásila spokojeně žena, „Svůj lov jsem zakončila tímto bezduchým a nicotným Namiřiným stoupencem!“ „Ano! Pamatuješ si je přesně! Nikdo z nich nebyl tvým rovnocenným soupeřem…“ žena ani na mžik neodtrhla hlavou či neprovedla mimiku, „Jen silní dokážou přežít! A ti slabí zemřou. Tak to chodí nejen v tvém světě, Vyvolená, tak to chodí i v Zapomnění!“ „Ano, můj pane!“ „Ukázalas, že jsi stále schopná plnit mou vůli, troufat si na zákeřnější a záludnější kořisti…“ na chvíli se daedra odmlčela, „Než ti dám další úkol… Teď, napij se oné krve ze zřídla a pociť novou sílu!!“ Vyvolená vstala ze země, předstoupila k fontáně a lehkým pohybem si nabrala do rukou rudou vodu a napila se. Navenek nic nepoznala, avšak jako by se zevnitř tělo trhalo… v žilách se rozkolila nová síla, po které tak slastně toužila. Vášnivě zavřela oči a nechala v sobě proudit novou energii, která se jí tak líbila. Tělo přestalo být unavené, staré rány z minulých časů se zcela zahojily a její tvář opět o několik let omládla. Cítila se jak znovuzrozená… „Tvá odměna byla již předána!“ „Děkuji ti, můj pane!“ uklonila se před zřídlem, „Čeho si nyní žádáš?“ „Nová síla bude tvou novou zkouškou. Posílám tě pro další kořist, která by měla být pro tebe snadná. Molag Bal si žádá krev starého kněze. Nijak výjimečný, ale za to dost mnou opovrhující. Běž do vesnice, která se jmenuje… Dvorec Rorika!! Najdi starce a přiveď ho sem dřív, než odejde pryč!“ „Jako by byl již tvůj, můj pane!“ uklonila se a usmála natolik, až jí dlouhé špičáky vylezly ze rtů. Vstala a rozeběhla se k východu domu, za sebou jen zaslechla, jak se daedra velice temně smála nové kořisti. Byla nedočkavá, až se s ním střetne. Žena vyšla do města, které bylo stále zahalené ve tmě, ohlédla se za sebe a zamkla dům. V jejím okolí nepochodoval žádný měšťan či strážný, což jí velice těšilo. Se svou výbavou vyběhla k bráně, rozrazila jí a dále utíkala po kamenné cestě kamsi na východ. Slunce se konečně rozhodlo vstoupit na oblaka, vyvolené svítilo právě do tváře, a i když měla zakrytý obličej, nebylo jí dobře. Tělo se lehce třáslo, chladný pot jí stékal z pod zbroje a neustálý běh po travnatých planinách a kopcích jí vysilovalo. Toužebně si přála najít nějaký temný koutek nebo ještě lépe onu krčmu s knězem. Pomalu jí síly ubývaly, až se po několika hodinách úmorného běhání dostala na okraj kopců, odkud byla vidět vesnice. Jaká úleva pro ni, ale nic nedávala najevo, nechtěla projevit svou slabost. Zvrásněná tvář se jí konečně narovnala a díky odhodlání vykračovala pomalým tempem kupředu. Osada žila pod slunečním svitem… sedláci obdělávali svá políčka, děti si hrály na pusté cestě a jen osamocený domorodec seděl na zápraží a hleděl na pracující lid. Usmíval se, těšila ho radost tohoto života. Svůj úsměv však na chvíli schoval, když se mu před zrak postavila podivná postava v kožené zbroji a hleděla na něj temnýma očima, který nevěstil nic dobrého… „Přeji pěkný den! Můžu nějak pomoct?“ zeptal se cestovatele. „Hledám krčmu. Mám strašnou žízeň…“ snažila se zahrát vyvolená přesvědčivě, ale moc jí to nešlo. Stařec se na ní podivně zahleděl, ukázal prstem na dlouhý dům, k němuž vedly schody, „Jestli máte pár zlatek, jistě si něco objednejte… Mají dobré pivo…“ Ani nepoděkovala a už odešla pryč, poznala, že tato osoba nebyla jejím cílem. Stařík na ní ještě chvíli civěl, něco se mu na ní nezdálo. Avšak, nechtěl se zabývat touto otázkou, otočil se zpět na pracující a opět nahodil úsměv. Žena vstoupila do krčmy, které se neslo ve veselé náladě. Kromě několika popíjejících mladíků si všimla také starého muže v černém hábitu, který postával uprostřed místnosti s korbelem v ruce a cosi hlásal, celý lokál ho vnímal… „… a pak mi tvrdili, „Ó, odpusťte, nevěděli jsme, že jste Mařin kněz! Můžete jít!!“ rozesmál jak celé okolí, tak i sebe, poté si na něj všichni připili. „Máš v zásobě ještě nějakou historku, Logrolfe?“ zeptal se ho jeden z mladých sedláků. „Chceš ještě jednu? No, dobře…“ napil se pořádně a spustil vyprávění o sobě, když cestoval z Větrného Žlebu do Plání, „Já jsem sice už starej, ale nepotřebuji nějaký doprovod… Až teda… No… Představte si hošánci, že jsem přišel na ty rozsáhlé pláně, jo? A co se najednou nestalo?“ „Drak?“ zeptal se jeden z hochů, ostatní do něj vesele šťouchli a zasmáli se jeho přerušení. „Kdepak, drak… kanibalové! Na cestě!“ v sále se ozvalo vysoké zvolání, „Já když je viděl, myslel jsem, že mě chtějí sežrat… ale víte, co se stalo?“ napínal je kněz, „Přišli za mnou se zbraněmi v rukách a krvavými ústy… Já měl za to, že skončím jako jejich dezert…“ „Tak už nás nenapínej a mluv!“ usmál se hospodský, „Máš dobré historky, ale trvá ti to…“ mezitím si všiml nového hosta, kterého nezaznamenal, „Hej, ty tam! Vítej u nás! Dáš si něco?“ Žena však nepromluvila, jen se na něj těžce otočila a i skrze roušku hodila vražedný pohled, do hospodského vrazila nepříjemná rána, až se mu naježily chlupy po celém těle. „No, dobře… nebudu protahovat.“ ozval se kněz, „Byl to muž a žena… Normálně chtěli po mně, abych je oddal!“ „Tomu nevěřím!“ ozvalo se z místnosti. „No, vážně! Tak jsem si je vzal kousek stranou a na jednom útesu jsem jim poručil, aby sežrali kolčaváka, který tam neustále pobíhal kolem nás. A jak to udělali…“ „… tak už byli svoji.“ ozvala se tiše žena, všichni se na ní otočili. „Ano. Přesně tak to bylo…“ kývl na ní hlavou a napil se, poté otočil dno vzhůru a několikrát zatřepal, ani kapka nevypadla, „Jsem nějak na suchu! Chtěl bych další!“ „Už jí točím!“ ozval se hospodský. Mezitím se vyvolená k němu přiblížila a zahleděla se mu do očí, její výraz ho však nevyděsil, „Bylo sice divné oddávat kanibaly, ale proč ne, že jo?“ „Vy jste Mařin kněz?“ zeptala se vyvolená. „Heh, co myslíte?“ zaznělo od kněze ironicky, „Dobrou půlhodinu tu mluvím o svatbách!“ „Jste přesně ten, koho hledám!“ pronesla nadšeně, „Chtěla bych si vás najmout. Potřebuji být oddána se svým… pánem.“ „Co to ta kráska chce, Logrolfe?“ zeptal se jeden z mužů, žena na něj hodila nepříjemný pohled, po kterém zmlkl a už se neozýval. „Hmpf, proč bych vás měl oddávat?“ „Sám tu vyprávíte, koho jste kde již oddal. Měl byste další historku, kterou by do vás nikdo neřekl…“ Chvíli přemýšlel, mezitím se hospodský ozval, že mu pivo stydne, „Kdopak je váš pán?“ „To není důležité… To se dozvíte, až budem na místě.“ už se chtěl zeptat, jak to bude s placením, „Půlku dostanete cestou a tu druhou až na místě.“ „Hmmm, divné… Kam by se šlo?“ „Do Markarthu! Mám tam dům, chci tam mít svatbu…“ „Trochu daleko, nemyslíte?“ žena si po chvíli uvědomila, že bude přeci nejlepší, když mu zaplatí hnedka, ze zbroje vytáhla malý měšec se zlatem a hodila mu jej, „Tak, dobrá! Vyrazíme hned… jen co zaplatím a napiju se!“ poodešel k pultu a už vykládal na stůl zlaťáky. „Hej, krásko! Nechceš tu zůstat přes noc? Že bys našla lepšího pána…“ ozval se jeden ze štamgastů, ale žena se jen otočila a hrůzně vrhla po něm oči, byl jak opařený. Logrolf se naposled napil piva a spokojeně odcházel z krčmy, žena ho hned následovala. Slunce viselo nad jejich hlavami, kněz se spokojeně usmál a nadechl se čerstvého vzduchu, za to vyvolená jen zklamaně na pár vteřin nahodila výraz a doufala, že se brzy zatáhne. Nakonec se ujala vedení, vyrazili po kamenné cestě směrem do Markarthu. Kněz si během doprovázení všiml jejího vybavení, nebál se zeptat, čím se zabývá a kolik lidí pozvala na svatbu. Vyvolená si v hlavě uvědomovala slova, která měla říct, byla si jistá, že když ho přivede co nejblíže k městu a nejlíp ještě téhož dne, její pán jí odmění velkolepě. „Jsem lovec zločinců… S mým lukem jsem toho hodně zažila, stejně tak jako vy s oddáváním.“ „A jste si jistá, že…“ „Naprosto. Jste v bezpečí, knězi. Nic vám nehrozí…“ v duchu si stačila pronést, „Kromě mě“. „Prozradíte mi něco o tom vašem… pánu? Nechte mě hádat… zamilovala jste se do velitele, že ano?“ Chvíli váhala, „Víceméně.“ „Vy mladí máte ale štěstí na takovou lásku! Řekněte mi, jak dlouho jste už spolu?“ „Víc, než si myslíte…“ kněz jí zatleskal a usmál se. Po několika mílích žena změnila směr, tentokrát nešli po cestě, která by je dovedla až do města, ale vzala to skrze lučiny a menší toky, Logrolf se divil, proč se jde tudy. „Na cestách jsou většinou bandité…“ „Tak byste se o ně postarala, ne?“ „Dneska na ně nemám chuť…“ ohlédla se na něj nebezpečným výrazem, stále s rouškou na ústech, „Chci se vdávat, ne bojovat!“ Starce velice překvapilo, když uviděl její záda, která byla i přes zbroj natolik zpocená, že to nešlo přehlédnout. Sotva se začalo stmívat, žena vydechovala vysílením a oproti plánu navrhovala někde zastavit a odpočinout si. Logrolf ji velice překvapil, když sdělil, že se kus od nich nachází Starý Hroldan, kde je krčma a kde mohou přespat. Jaká úleva pro ni, netušila, že i tak bezduchá procházka po přírodě jí natolik vysílí. Vždy, když někam vyrážela, tak jen za tmy. Když konečně zapadalo Slunce, před nimi se objevila dřevěná střecha krčmy, jaká radost pro oba. Kněz se už těšil, až si konečně odpočine z náročné cesty a žena, až nabere během tmy znovu své síly. Přešli ke dveřím, pomalu je muž chtěl otevřít, ale vyvolená ho zastavila s mírnou prosbou, aby se moc dlouho uvnitř nezdržoval. Přišlo mu divné, proč na něj takto mluví a chtěl jí pozvat dál dovnitř, avšak odmítla. Prý si chtěla vychutnat tmavou chvilku. Muž kývnul hlavou, otočil se zády k ní a vstoupil dovnitř. Vyvolená se na něj stále dívala a během vstupu si všimla, že mu cosi kouká z hábitu. Podivná dlouhá věc, s nepravidelným zakončením… Avšak jen jedni lidé tento předmět mohli nosit… Byl to obřadní meč stoupenců Boethie. Do těla se nedostavil strach ani obava, spíše překvapení. Nečekala, že by jí Molag poslal na takovou to výzvu. V hlavě si již připravovala plán, jak se s ním vypořádá. Uvědomovala si, že pokud vstoupí do svatyně i s ním, nemusí to pro ni dopadnout dobře. I věděla, že svého pána nepotěší, když přivede do domu úhlavního nepřítele. Rychle si snažila vybavit veškeré možné scénáře, co podniknout, až se nakonec rozhodla… Musí ho zneškodnit teď a tady. Hodiny trávila venku bez jeho přítomnosti, tiše seděla s překříženými nohami u pařezu, ruce držela nad kolena a se zavřenýma očima hleděla na místo, odkud svítila dvojice měsíců. V této poloze se její síla a odvaha nesla tělem mnohem rychleji, než kdyby jen tak obyčejně stála. Ve svém nitru cítila mírné chvění, mysl putovala světem až k sféře svého pána, který netrpělivě očekával její příchod. Věděla, že touží po další krvi, neúprosně jí nutil něco podniknout. Z této polohy byla nakonec vyrušena otevírajícími se dveřmi krčmy. Oči se probudily do reality, její klidné tělo se pomalu postavilo a otočilo na příchozího… Stařec s tácem masa a naplněnou pintou. „Tady máš něco, abys mi cestou neumřela hlady.“ položil jídlo těsně vedle ní, žena se na něj zahleděla a tušila něco zlého, „Nebudeš jíst? Celý den jsi nic nejedla…“ „Mohla bych vás o něco požádat, knězi?“ staroch kývnul hlavou, „Chtěla bych si nacvičit obřad. Myslíte, že byste…“ „Ale, samozřejmě! To je to nejmenší, co můžu udělat…“ ukázal ji, aby se postavila k jednomu kameni. Cestou na ono místo si sundala ze zad luk s temným toulcem a odložila je ke schodišti, poté s ním zamířila na místo, které si zažádal. Rychle jí vysvětloval, co by měla dělat, jak se chovat a co má říct, až dojde k poslední fázi svatby. Poté se jí zeptal, jestli je připravená si to zkusit, ona souhlasila. Před zahájením došel pro tác s masem a podal jí blíž, aby si kus vzala, žena ale odmítla. Ani na pobízení nereagovala, muž smutně odložil tác a otočil se k ní zády. Z jejího pohledu bylo vidět jen, že si něco připravuje v rukách, hlavu měl skloněnou, nejspíše hleděl do země a jistě si něco tiše říkal. Vyvolená vytáhla tiše z pouzdra dýku a blížila se k němu. Už se natahovala rukou, že ho bodne, než tak učinila, kněz se již otočil s mečem v ruce a máchal kolem sebe velice rychle. „Myslela sis, služko Molagova, že mě přechytračíš? MĚ, LOGROLFA?!“ zeptal se ji, když se postavil do bojové pozice. „Nemáš šanci, knězi Boethie! Neměl jsi se mnou chodit!“ zařvala na něj a velmi rychle se po něm vrhla. Čepele narážely na sebe, bylo velice zvláštní vidět, jak se starý muž s mečem bránil proti mladě vypadající ženě s jedinou dýkou, jejíž ruka byla tak neskutečně rychlá. V jedné chvíli se jí podařilo natrhnout mu kus hábitu, Logrolf se velice rozzuřil. „Boethia tě potrestá!“ do volné ruky si připravil jakési bleskové kouzlo, kterého si útočnice na poslední chvíli všimla a jen tak-tak stačila učinit kotrmelec zpět. Dostala se až ke schodišti, v mžiku si srovnala hlavu a natáhla se pro luk. Opět na poslední chvíli se uhnula rozrážejícímu blesku, který se velice hlasitě ozval. Ze dveří vyšel mladý klučina a hleděl zvědavě na souboj. Boethiin stoupenec si ho všiml a do zdi vedle dveří pustil další blesk, klučina se slzami ve tváři a křikem na krku zavřel dveře a utíkal se schovat. Zatímco byl takto vyrušen, vyvolená si připravila šíp, natáhla luk a vystřelila. Stařec nevypadal, že by si držel fyzičku, ale učinil tak dokonalé salto kupředu, že se divila, kde se to v něm vzalo. Něco jí v hlavě říkalo, že to nebude snadný boj. Logrolf se dostal na schodiště, v ruce nabil další blesk, který vyslal z rukou a lehce se jí otřel o levou ruku. Vyvolená dostala menší šok, díky němuž pustila již připravenou střelu, ta okamžitě vyletěla a zasáhla muže do boty. „Au! To byly mé nejoblíbenější boty!!“ křikl nahněvaně. Než si stačila připravit další šíp, dostal se do její blízkosti a jedním švihem jí odhodil zbraň do strany. Velice jí překvapilo toto odzbrojení, avšak nechtěla se vzdát. Teď Logrolf máchal kolem sebe velmi odhodlaně a díky své pružnosti se stačila vyhnout povedeným sekům. Ve chvíli, kdy se meč zakousl do dřevěného zábradlí, vytáhla dýku a kopla ho do ruky, teď se ho ona snažila odzbrojit. Opět velmi rychle švihla a jeho lehce řízla po tváři, byla to pěkně ostrá čepel. Máchala kolem sebe, jak nejrychleji uměla, ale nepočítala, že tenhle stařík umí velmi dobře beze-zbraňový boj. Chytl její ruku s dýkou a vší silou se jí snažil odzbrojit. Jenže se mu povedlo něco jiného, než zamýšlel. Starcova ruka udeřila její hruď, svaly se jí povolily i v rukách, lehce jí vytrhl zbraň a bodl ji rovnou mezi žebra. Žena se zastavila, bolest se velmi rychle dostavila a nemohla uvěřit, že bude poražena. Logrolf už tušil, že jí dorazí jednoduše, vytáhl z ní zbraň a chtěl znova bodnout, tentokrát se mu to nepovedlo, žena vší silou ho udeřila do tváře a ještě stačila kopnout, když padal k zemi. S bolestmi se odebrala pomalým tempem k luku, čapla jej do ruky a i přes bolest se rozběhla pryč od tohoto místa. Logrolf se zvedl ze země, do rukou si připravil ohnivé kouzlo a vystřelil, však minul. Vyvolená se mu ztrácela z dohledu, popadl všechno, co potřeboval a vydal se za ní. Nechtěl ji nechat odejít živou. Každou chvíli za sebou ucítila ohnivý závan či jiskření blesku, ale to jí nezastavilo. Vyhýbala se jeho střelám a každou chvíli doufala, že ho setřese. V duši se omlouvala svému pánu, že ho ještě nezabila. Bylo jí to neskutečně líto, ale během tohoto přemýšlení si uvědomila, že by ho mohla přeci ještě porazit. Kapky krve padaly na kamennou cestu, která vedla do Markarthu, čaroděj již přestal střílet a běžel tak rychle, jak jen dokázal. Stále však nechápal, jak mohla i s takovým zraněním být několik stovek sáhů před ním a stále se vzdalovala… Zraněná doběhla po vyčerpávajícím běhu k bráně města. Schválně se otočila za sebe a vyčkala, až uvidí za sebou pronásledovatele. Ten se po chvíli objevil, na tu dálku viděla jeho oslabené a udýchané tělo. Když i on si jí všiml, přidal do kroku, mezitím se ona schovala za dveře a poodešla kus do města. Za pár minut se Logrolf vrazil do brány, připraven skoncovat s nepovedeným vrahem. U jedné z dwemerských budov ji uviděl, jak zalézá dovnitř, neváhal a rozběhl se za ní. Dveře silně zavrzaly, ani si dvakrát neuvědomoval, že se žene do pasti. „Já vím, že tu jseš! Nemůžeš mě porazit, slečinko! Logrolfa Umíněného ještě nikdo neporazil!“ křikl do domu, který byl zcela prázdný. Slyšel kdesi v zadní části domu pohyb, bez váhání vyrazil za oním zvukem. V obou rukách měl připravená kouzla, jiskřivé a ohnivé. Proběhl schodištěm jak vítr na Pláních, kráčel stále níže do sklepení. Kroky již neslyšel, namísto toho se kdesi v dáli ozývalo jakési šepotání. Jeho duše se poněkud svírala a necítila se dobře. „Jdeš si akorát pro smrt, služebníku Boethie!“ ozvalo se kolem kněze, když prošel skrze bytelné dveře, jež se za ním hlasitě zavřely a nešly již otevřít, „Jdeš po té, co tě měla zabít… a stále tě chce zabít!“ „To jseš ty, Molag Bale? Tvůj hlas mě nevystraší!“ „HA HA HA HA HA!! Hlas možná ne, ale má…vyvolená… z tebe dostane tu tvou ROUHAČSKOU DUŠI!“ „Ta upírka? Těžko!“ „Tvá duše bude má, Logrolfe! Budeš se smažit v Chladném přístavu!“ Daedra se na chvíli odmlčela, Logrolf kráčel velmi pomalu a tiše kupředu. Blížil se čím dál víc k obřadní místnosti, jež nehorázně páchla. Mysl mu říkala, aby tam nechodil, ale nohy ho neposlechly. Vstoupil dovnitř, než se rozhlédl kolem sebe, uslyšel od Molaga Bala: „JE ČAS ZEMŘÍT!“ Z boku na něj vyskočila upírka s dýkou v ruce, lehce ho zranila po rameni a shodila na zem. Do jeho očí se dostal strach, když spatřil dvojici špičáků, které se blížily k hrdlu. Silně se dobíraly na jeho tělo, ale z posledních sil ji odkopl zpět. Než vstala, připravil si rychle v ruce jiskřívé kouzlo, které do ní pustil. Upírka se ocitla v křečích a bolestech, na tento útok nebyla zvyklá. „CHCÍPNI, BESTIE! CHCÍPNI!!“ prohlašoval a bez přestání pouštěl do ní výboje, jeho ruka však magicky chabla, zrak se mu změnil ze zuřivého na překvapený, „Jejdamane!“ Upírka se po zrušení kouzla na něj hrůzně otočila a zařvala nelidským hlasem. Celým svým tělem a svou vahou ho shodila na zem… Poté pěsti přišli na scénu, ty ubíjeli natolik kněze, že pomalu upadával do bezvědomí. „Hoď ho do klece! Bude v pasti!“ ozvala se daedra, upírka vstala a chtěla učinit, co zamýšlela. Než stačila splnit rozkaz, Logrolf se ze zbývajících sil pořádně napřáhnul a jednou ranou jí udeřil do tváře, což nečekala. Pustila ho na zem, jen co se tak stalo, všiml si, že stojí vedle její dýky. Rychle se pro ni natáhl a než stačila cokoli udělat, krvavý šrám se objevil na její noze. Sykla bolestí a padla na zem, ještě se stačila otočit na starce, který ji vzal za ruku a táhl před zřídlo. Chvíli nechápala, co to provádí, ale pak prozřela… Začala se bránit jak smyslu zbavená, ale její vyčerpání to neumožňovalo. Náhle její tělo leželo přesně na místě, odkud se vynořily mříže klece, když vstoupil Logrolf doprostřed pasti. Mocné bolestné zařvání… krvavá malba na mříži, která projela skrze její tělo a umírající pohled ženy, jenž sledoval vítězství starce. Daedra se v základech domu otřásla… přesně tohoto scénáře se bála. „Možná jsi vyvolenou zabil… ale mě nezničíš, knězi! MĚ TEDA NE!!“ hlásila přesto hrdě. „Ty a Boethie si nikdy nedáte pokoj… Měl bys pochopit, Molagu, že tvé dny jsou již u konce! Už nikdo ti nebude sloužit! Už nikdo si na tebe nevzpomene!!“ I když byla klec uzavřená a kněz se nemohl dostat ven, usmíval se, protože věděl, že teď může udělat něco, co zcela nepředpokládal, ale byl již dávno připraven. V rukách stále třímal dýku, ohlédl se kolem sebe. Poté konečně roztáhl ruce a klekl si na zem. „Mocná paní Boethie, volá tě služebník v pasti tvého soka Molaga Bala! Požehnej prosím tuto čepel, která by zbavila prokletí jeho jména a očisti toto místo!“ Náhle se čepel dýky, která se schovávala v temných barvách, zazářila jasně až po jílec. Vstal ze země a bez výčitek jej odhodil do krvavé lázně, která se okamžitě začala barvit do běla a dýka se rozplynula. „MOŽNÁ JSI VYHRÁL, LOGROLFE, ALE PAMATUJ SI…“ nestačila zahlásit nahlas daedra, její hlas se ztratil kdesi v tichu. Mříže se sputily k zemi, upírka ležela na zemi mrtvá, s překvapeným zrakem. Stařík si oddechl, nečekal, že se mu to povede něco, co vůbec nezamýšlel. Lehce kráčel z tohoto hnusného místa a v mysli si připravoval řeč, kterou by přednesl před svou patronku. Ještě se zastavil u mrtvoly, rychle prohledal kapsu a našel klíč, který mohl patřit k zámku tohoto domu. Pomalým a vyčerpaným tempem se vracel ke vchodu, všechny dveře, které se samy zavřely, byly najednou otevřeny, až na hlavní. Jaká úleva pro něj, když opět spatřil svit měsíce na nebi. Vyšel ven z domu, zamkl za sebou a do díry ve zdi umístil klíč tak, aby nebyl vidět. Poté spokojeně odešel z města pryč… Zdálo se, že daedra byla přeci poražena, dům zel prázdnotou a hlubokým tichem. Naneštěstí, kdesi ve sklepení, přímo na místě s podivným oltářem se lehce ozýval smích, který nechtěl přestat. Na dně zřídla tančilo pár krvavých skrvn… otlář nebyl dokonale očištěn. „Já se vrátím…a ty budeš litovat, Logrolfe!“ ozvala se daedra naposled, než opět nastalo ticho. Logrolf Umíněný odkráčel pryč z Markarthu, míříl směrem na východ. Už se nemohl dočkat, až zase bude vykračovat po cestě rovnou do Větrného Žlebu. Slunce začalo svítat nad obzorem, ptáci se probudili ze spánku a příroda opět oživla. Stařík ušel již několik mil, v břiše se mu ozvalo mručení a únava na sebe nedala dlouho čekat. U jednoho z mostku se zastavil, aby mohl popadnout dech a nabrat nějakou sílu na pokračování v cestě, v těchto končinách se nechtěl zdržovat. Pár minut si polehával na pěkném remízku, dokud neuslyšel velmi rychlou chůzi a podivné hlasy z různých stran. Otočil hlavu kolem sebe a zděsil se… „A… do Zapomnění!“ rychle vstal ze země a vyběhl z místa po cestě dál, za jeho zády se vyrojila skupinka divně vypadajících lidí, oblečených do jeleních kůží a s podivně primitivními zbraněmi v rukách. Jeho běhání však skončilo po několika sázích, kdy se proti němu vyrojila další skupinka. Byl již vyčerpaný, neměl sílu na kouzla či na úprk. Postával na místě a ukazoval ruce před sebe, hlásil, že je neozbrojený. Mezitím ho obě skupinky obklíčili, připraveni ho okamžitě popravit. „Zlato a zbraně nebo život! Vyber si!“ ozval se velikán. „Ale, já nic nemám… kromě tohohle šatu! Jsem jenom kněz!“ přiznal se stařec, jeden z družiny ho chtěl zabít, ale byl zastaven. „Co s ním uděláme?“ zeptala se jedna nižší osoba velikána. Po chvíli přemýšlení se ozval, „Vezmem ho sebou! Není to sice… nějakej voják, ale určitě za něj bude slušné výkupné!“ „Anebo se hodí na obětování!“ ozvala se tentokrát žena. „Svažte ho a vyrážíme!“ Obě družiny se vydaly společným tempem kamsi do přírody i se svázáným mocným čarodějem Logrolfem Umíněným, který rozhodně nepředpokládal, že takto skončí. V duchu si přál, aby mu Boethia poslala někoho na pomoc, ovšem… té se doposud nedočkal. Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:17 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


sirPavoucek456	#46 Přidané 31.03.2015 17:10
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	Přečteno. Opravdu se mi to líbí, hlavně ty části kde spolu bojovali jsem četl se zatajeným dechem, sice jsem věděl jak to dopadne, ale stejně se ti málem podařilo mě zabít udušením . Taky se už těším na Sheogoratha a upřímně doufám, že ho uděláš pořádně šíleného a že tam bude mít Tlakoplach (alespoň vedlejší roli, třeba že si s ním bude dělat p*del ze smrtelníků). mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0 Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití...


Adrian_S	#47 Přidané 31.03.2015 21:57
Ocenění: Příspěvek: 4322 Založený: 01.05.14	Část 16. - Čas na oslavu! „Ááááh! Kde to jsem? A proč je tu tma?! Hmm… co třeba tohle?“ odkudsi z neznáma se ozvalo lusknutí prstů, svět se náhle rozsvítil. „HA HÁÁÁ! Já věděl, že tohle bude fungovat! Konečně vidím!“ hlas se náhle zastavil, postava se otáčela dokola, ve svém okolí nic jiného neviděla než několik vršků, obsypané kamením a strouchnivělými stromy, „Tak se to přeci povedlo! TAK PŘECI TEN ÚTĚK POMOHL! Ha ha háááá! Mé velkolepé JÁ ŽIJE!! To se musí oslavit!“ na vteřinku hlas ztichl, „Ale nejsou tu žádné hrnce! Žádné stoly! Žádné hrady! Herrrrnnnnaaajjz! Která daedra vytvořila tenhle svět? Vždyť je prázdný jak Sanguinův půllitr! Hmmm… něco s tím musíme udělat.“ Postava ve fialovo-oranžovém obleku vytáhla ze svých zad podivnou kovovou hůl a s neznámými slovy začala metat kouzlené koule kolem sebe. S každým dopadem se svět změnil, v jednu chvíli se objevila jezírka, ve druhé zase obří draci, chrlící kyselinu, další rána se vrátila do prvního světa, jen se lišila barevná škála… Postava mírně zaklela, až další střela konečně přizpůsobila svět tak, jak si postava představovala… kolem něj se objevili barevní motýli, několik ztrouchnivělých pařezů a tři kamenná průčelí. „To je lepší! Trochu mi to tu připomíná… Demencii. Hmm… No, přeci tu nebudu jen tak postávat? Nebo by se svět mohl postavit na mě?“ Z hole vyšla další rána přímo pod jeho nohy, bleskově se objevil dřevěný stolek. Otočil se za sebe a vystřelil zas do země, rázem se před ním ocitl velký kamenný trůn, na který se pohodlně usadil a broukal si neznámou melodii. „Tááákže… Stůl… škrtám! Trůn… škrtám! Jídlo… JÍDLO? Kde zas zatraceně vězí?! Hmm… v tomhle by mi mohl pomoct můj věrný sluha.“ líbezně se zasmál a otřel si dlaň o druhou, „Haskille? Haskille! HÁÁÁÁÁSSSSKKÍÍÍÍLLLEEEE!!“ na chvíli se vloudil klid, „HASKILLE! Do Zapomnění, kde vězíš, když tě potřebuji?“ volání se odráželo všemi směry podivného světa, ale po věrném sluhovi nebylo ani památek. „Hrom do tebe, jestli se mi neobjevíš!“ jen, co toto pronesl, před stolem se objevila prapodivná fialová sféra, ze které vyšla neznámá postava, „Ho hou! Tak to přeci vyšlo, můj oddaný!“ usmál se volající, ale jeho tvář rázem spadla na zem, „Počkej! Ticho! Nic neříkej… Vlastně, ano, říkej! KDO JSI?“ „Vy mě nepoznáváte, můj pane?“ ze sféry vyšel muž ve velice otrhaném a zašlém oblečení, se stařeckou tváří a velkými umazanými oči, „Jsem váš služebník… M-M-Mánie…“ „Mánie? Co dělá služebník Mánie ve světě Demencie?“ opřel se do stolu, „Počkat! Já si tě pamatuji, smrtelníče… Hehe, „smrtelník“… To zní trochu divně, když nemůžem umřít. Co třeba takhle „živník“? To zní lépe, ne?“ tleskl, „Ha háá! Ale teď vážně… Znám tvou tvář, ale nemohu si vzpomenout…“ „Dervenin, můj pane Sheogorathe…“ uklonil se až k zemi, „Jsem mánickým knězem…“ „Áh, anó! Vzpomínám si, můj věrný…“ do tváře se dostavilo překvapení, „Můj nejvěrnější maniacký človíček… Věrnější než můj bývalý správce Thadon!“ kněz rychle kýval hlavou jak o život, „Ale přece si mi ještě neodpověděl na tak JEDNODUCHOU a BANÁLNÍ otázku! Jak ses sem dostal a kde je můj HASKILL?“ „Můj pane, víte…“ trochu se zdráhal strachem, Sheogorath ho popohnal v řeči, „Víte, tohle není říše Demencie, a ani Manie. Váš sluha se nedostaví…“ „PROČ NE?“ ozvalo se žalostně, „Vždyť je to má osobní garda, rádce, poradce, generál a uklízeč v jednom!“ daedra se náhle rozčílila, „NEŘÍKEJ MI, ŽE HO JYGGALAG DOSTAL!!“ „Ne! To vůbec ne, můj pane! Haskill přežil Jeho útok! Třepotající ostrovy přežily Jeho nájezd!“ „Áh, tak to zní skvěle…“ oddechl si. „Postaral se o něj ten hrdina, který přišel z Nirnu…“ „Myslíš z Cyrodiilu? Ten, ve kterého jsem vkládal takovou důvěru?“ zeptal se kněze, kýval hlavou jak o život, „No… aspoň, že zachránil můj palác, mé město i mou říši. Abych byl upřímný, Dervenine, potřeboval jsem si vzít dovolenou… VÍŠ, JAK TĚŽKÉ JE POSLOUCHAT KAŽDODENNÍ NÁŘKY A PŘÁNÍ TĚCH UBOHÝCH DEMENTNÍCH A MANICKÝCH LIDIČEK? Dostat za každý nářek zlaťák, mohl bych si vytvořit nové ostrovy!“ „Můj pane Sheogorathe, ale od napadení Jyggalaga již uplynulo dvěstě let!“ „COOOŽEEE?“ zatřásl se až na patě, „Brr… to pomyšlení na uplynulou dobu mi nedělá dobře… Ale vždyť jsem právě vstal! A ani se nenasnídal! A vůbec, proč ses mi tu ukázal?!“ „Nejspíše jste ke mně něco cítil…“ „JÁ MÁM ČUCH LEDA NA ŠÍLENOSTI, NESPRAVEDLIVÉ CHOVÁNÍ… A SÝR!“ náhle se praštil do čela a zahleděl do šedé oblohy, „Booože, jak rád bych si dal tak dobrý Cyrodiilský sýýýr! Celé věky jsem ho neměl! Leda ten smrad… No, co bych taky chtěl z Pohraniční hlídky, že?“ I když byl Sheogorath ve velkém rozpoložení a velice zdlouhavě vyprávěl svému věrnému služebníku, čeho si tu neužil, rozhodl se a přikázal mu, aby mu pomohl na stůl dostat nějaké jídlo a nápoje, neustále tvrdil, jak je hladový. Ačkoli Dervenin neměl tušení, jak dostat na stůl jídlo a neznal žádné kouzlo, daedra se lehce rozzuřila, poručila mu, aby šel kus stranou. Vstal od trůnu, otočil se všemi směry a z hole vystřelil na každý kámen, trčící ze země. Rázem se z nich staly veškeré dobroty, vhodné na jazyk… Bábovky, skopové maso, daedří oči, žitný chleba… „Á, dětské slzy! Ty mám nejradši!“ pronesla daedra naposled a knězi poručila, aby už začal nosit na stůl. Jídla a pití bylo neskutečné množství, v prvních chvílích se zdálo, že ono jídlo je jednoduché a lehké, ale nešlo za žádných okolností zvednout. Pán ho popohnával, netrpělivě čekal, až se všechno před ním objeví. S velkým vysílením nakonec Dervenin vše odnesl na stůl, trvalo mu to sice několik hodin, ale Sheogorath s úsměvem na tváři pozoroval jeho počínání. Celý udýchaný, s potem na zádech se opřel o lavici a vydechoval, jako by vyšlápl stezku na nejvyšší horu. „No, přesně takhle se mi to líbí! Zabili jsme opět nějaký čas na mé dovolené…“ otevřel láhev dětských slz a napil se, „Pověz mi, služebníííčku, kde to teda jsme, když ne v říši Demencie?“ Po zdráhání a nabírání dechu se konečně stařec ozval, „Můj pane Sheogorathe… Toto nejsou Třepotající ostrovy… Není to ani říše Mánie a Demencie…“ „Toho jsem si všiml, ty hlavo plná pilin!“ zmírnil svůj hlas, „Tak tedy, kde že to jsme?“ Dervenin ukázal beze slov jen do dálky, kde postával neznámý muž se smutným výrazem a opírající se o kus mrtvého dřeva. Vypadal velice nešťastně, oči se mu třepotaly v slzách vodopádu, jazyk zůstal zamčený a tělo se lehce chvělo. Poté se otočil k daedře, tvář už dávala jasně najevo, jak ho nerada vidí. „Ty tam, človíčku! Pojď sem!“ ukázala na něj daedra, muž bez řečí přistupoval pomalu blíže, „Trochu se nám do toho umírání nechce, co?“ K daedře přistoupil muž ve velmi honosném oblečení, blonďatá kadeř zářila na tmavé pleti, někdo by ho považoval za Redgarda, avšak onen muž na pohled pocházel z císařských kruhů… „No, tak zrovna takovou návštěvu jsem teda fakt nechtěl…“ ozval se muž velice smutně, oči padly k zemi. „HA HÁÁ!“ tleskl do ruky a zaradoval se Sheogorath, „Tomu říkám „povedenej vtip“! Takové překvapení jsem nezažil už hodně dlouho! Posaď se ke mně, milý Pelagie!“ Císařský šlechtic se zahleděl smutně na židli, učinil lehký pohyb a usadil se nad prázdným pohárkem. „Na co tu stojíš, hlavo skopová!! Nalej mu nějakej dryják!“ Dervenin se okamžitě rozeběhl ke džbánku s vínem, daedra se lehce lekla a cosi si uvědomila, „Jé… Já řekl „dryják“? Já chtěl říct „sladký nektar“…“ „Huh, kdybys byl aspoň jednou upřímný a řekl mi, že mě tu nerad vidíš… To by mě víc potěšilo, než tvá přítomnost, šílenče…“ smutně se ozval Pelagius, když se víno dotknulo okraje číše. „Konečně mě někdo tituloval pravým jménem! A přitom se nebál!“ opět se zaradoval, „Víš ty, Pelagie, že jsem neskutečně překvapen tvou přítomností?“ „A nevadí ti, že trávíš veškerý svůj čas v mém světě? V mém prostém, ubohém, zničeném, smutném…“ „Ale, no tak!“ usmála se daedra s lahví dětských slz v ruce, „Hlavu vzhůru, magore! Co by to bylo za svět, bez nějaké návštěvy, nééé?“ usmála se a napila, „Tak, pověz mi, jak se ti žije… Ah! Co to plácám za nesmysly… Vždyť jseš vlastně mrtvej! TUHEJ JAK PSÍ KOŘEN A STUDENEJ JAK DEMENTNÍ MOČÁL!!“ „Jo… jo… máš pravdu…“ pokýval mu hlavou Pelagius, „Už to bude nějaký ten věk…“ „Hmm… ale stále mi tu chybí Haskillova přítomnost.“ otočil oči na kněze, „Derve, vrať se zpátky do mého světa a přiveď mi sluhu!“ „Ale můj pane…“ než stačil dokončit řeč, fialová sféra se zjevila za jeho zády a vtáhla ho do sebe, poté se opět vytratila kamsi do neznáma. „Takže… kde jsme to skončili?“ zamyslel se Sheogorath, „Áh, ano… U smrti! Vážně si nechal zakázat smrt, můj milý Pelagie? To muselo být opravdu hodně… šílené!“ Šlechtic lehce pozvedl hlavu na něj, „Víš, jak je těžké se smířit s tím, že musíš ve svém znuděném a vystrašeném světě čekat ještě na smrt? Být v mé kůži a uvažovat stejně jak já…“ „Taková drzost proti Arkayovi!“ ozval se z polo-veselí, „A to se mi líbí! Nikdo jiný by se neodvážil něco tak podobného zakázat… Avšak, moc to nepomohlo, co?“ „Tak, snad to vidíš, ne?“ pustil hlavu k zemi. „Ále… proč tak smutně sedíš, Pelagie? Něco ti chybí? Možná bych se mohl přesvědčit, abych ti přivolal nějakou pěknou děvu! Co ty na to?“ Bez jakékoli jeho reakce hodil do ruky svou hůl, tiše něco pronesl a výboj zamířil kus od lavice do země. Z malého kvítku, rostoucí uprostřed mrtvé lučiny, vyrostla krásně oděná žena s plnými tvary a milým úsměvem. „Mohu pro tebe něco udělat, stvořiteli?“ otočila se na Sheogoratha. „Zatancuj!“ rychle se ohlédl na svého hosta, který byl stále ve skleslé náladě, „Ne! Počkej! Zeptej se jeho, jak bys ho potěšila! Tohle je jeho ráj! Buď tu jako doma!“ opět se zahleděl na Pelagia, „Hej, vzbuď se, příteli! Běž se bavit!“ Děva se usmála na šlechtice a zeptala se ho, co by pro něj mohla udělat, Pelagius jen sklopil hlavu a lehce naříkal, že mu nijak nepomůže. Nakonec po několika povzbudivých daedřích slovech se na ní podíval a zeptal se, „Víš, jaké to je být v mrtvé kůži? To si ani nedokážeš představit!“ „Mrtvá kůže?“ zarazil se Sheogorath, „TO JE ONO!“ veselým hlasem popadl svou hůl a vystřelil do děvy výboj, který ji roztrhal na na malé krvavé kousky a rozhodil do celého okolí, pár částí spadlo i na stůl s jídlem. Pelagius jen mírně otočil hlavou, aby viděl, co se k němu dostalo. „No, tak teď si to ozkoušela…“ podíval se na šlechtice, „A ty stále z toho nemáš radost! ZATRACENĚ, Pelagie! Ženy tě nebaví, hudba jistě také ne… Co třeba hry? Války? MÍÍÍÍR??“ „Huh… o těch mi už prosím nemluv…“ „No tak, Pelagie! Přestaň tu vzdychat jako tvá matka, když to dělala s Tiberem Septimem!“ daedra se odmlčela, „Nebo to byla Barenziah? … Ááh! Já si ty dvě nikdy nezapamatuji pořádně… Zkrátka, vzchop se! A užívej si mou přítomnost! Dobrejch deset let tu chci zůstat na dovolené! A nechci neustále od tebe slýchávat to tvé „vzdy-dychávání“!“ „Kdybys mě radši opustil a nechal hnít v mém světě…“ „Ale snad zas tak zlé to nemůže být, ne? Ty můj magore…“ usmál se a posadil do trůnu, „Pověz mi, jak se žilo tvé dceři? Nestala se z ní náhodou vlčice? Vlkodlak? Nebo Vlkodav?“ Než stačil šlechtic cokoli říct, za jeho zády se opět objevila fialová sféra, ze které vypadl Dervenin s udýchaným jazykem. „Áh, poslíček se vrací… A ZASE BEZ BALÍČKU!“ křikla daedra do světa, „KDE JE MŮJ SLUHA?!“ „Můj pane, já vám říkal, že…“ „Co jsi mi říkal, mě nezajímá!!“ ořikl ho, „Já zkrátka chci svého sluhu! TEĎ! HNED!“ „Snad, jedině… můj pane…“ navrhoval Dervenin opatrně, „že bych vám mohl postačit…“ „Nech ho bejt, Sheogorathe.“ ozval se náhle smutně Pelagius, „Copak nevidíš, že je na pokraji svých sil, stejně tak, jako já?“ „Je to můj služebník! A o tom, co vydrží, nevydrží, udrží, podrží či zadrží, rozhodnu jenom já!“ ukázal palcem na sebe Sheogorath, „Jen si představ, Pelagie, co by to bylo za daedru, která by nemohla rozhodovat o osudech…“ jeho řeč byla přerušena Derveninem. „Můj pane, ale Třepotající ostrovy vás žádají o návrat!“ „JAK SE OPOVAŽUJEŠ MĚ PŘERUŠOVAT? JEDINĚ JÁ SÁM SEBE SE MŮŽU PŘERUŠOVAT!“ okřikl ho velice silně, až se Dervenin z jeho řeči uklonil co nejvíce k zemi, Pelagius jen kýval nesouhlasně hlavou. „Měl bys ho nechat jít, stejně jako mě.“ žádal ho smutně muž. „Dobrá… vyhráls, Pelagie!“ ohlásil se poraženě, „Sbalím si věci a odejdu odsaď! Ano! Slyšels dobře!“ Pelagius si oddechl, „Ale až poté, co si s tebou užiju dovolenou!“ jeho čelo se orosilo a ruka raději chytla čelo, „Víš, Pelagie, zatím si toho o sobě moc neřekl… Já ti tady už řekl, jak zbožnuji sýry, narvaly, dokonce jsem ti trochu vylepšil ten tvůj hnusnej MELANCHOLICKEJ svět! Řekni… zaslechl jsem, že se prý bojíš i motýlů? To jako vážně?“ „Ááh, už zase?“ ozval se znechuceně šlechtic. „Ale, ale… no tak, no tak… Na tom není nic špatného! Každý se něčeho bojí.“ snažila se ho daedra utišit, „Například, já se bojím… Idiotů! Neschopných lidí a pořádku! Do chaosu tohle prostě nepatří! Jak kdysi dávno v Cyrodiilu…“ „Má matka mě učila, že nebezpečí může příjit odkudkoli…“ „Áno, byla to moudrá žena…“ uznala daedra, „Byla na tolik tupá a obyčejná, že jí nikdo nezáviděl…“ „Huh…“ vydechnul Pelagius. Sheogorath se otočil na Dervenina, který netrpělivě podupával na místě a vyčkával na další pánovo přání. Jeho řeč se však velice rozkřikla… „Co tady ještě okouníš?! Vrať se na Ostrovy a doveď mi konečně HASKILLA!!“ „A co mám říct lidem, můj pane? Vrátíte se?“, odpovědi se kněz nedočkal, opět zmizel kdesi ve sféře. V šedém pochmurném světě opět zůstala dvojice šílenců, chvíli mlčky na sebe hleděli, poté už to daedra nevydržela a začala mu nabízet různé pochutiny a nápoje. Pelagius se útápěl v depresích, což Sheogoratha nijak nepřekvapilo a ani nezajímalo. Neustále vyprávěl o sobě, o svém velkolepém útěku z Třepotajících ostrovů, když dorazil Jyggalag a bavil se na účet ostatních daeder. „Víš o tom, Pelagie, že kdyby chtěla tvá matka víc, mohla mít celej Tamriel? Jo, to by byla ale královna! A namísto toho skončila tak, jak skončila…“ „O mé matce bych raději mlčel, ano?“ požádal ho Pelagius se svěšenou hlavou. „No, možná tě potěším, můj magore… Líbil ses mi!“ Pelagius pozvedl překvapeně hlavu, „No, ano! Takového šílence ještě Tamriel neměl! Byls originální! Svůj! Bez předsudků!! Jen škoda, že tvé sebevědomí zůstalo chladné jak led…“ „Á, a už je to tady! Já si říkal, kdy tohle nakousneš…“ mávl na něj poraženecky rukou, „Jen si kopni do mého sebevědomí! Stejně už není co ztratit… Tenhle svět je stejně zničenej a děravej, jak náprstek k šití…“ „Hrmpfff! To tě musím přemlouvat i ve vlastním světě, aby ses otevřel a nebál ničeho? Vždyť tu kromě nás dvou nikdo není! Až na motýly… těch se vlastně bojíš.“ Pelagius se zvedl ze židle, chtěl se někam projít, ale Sheogorath ho zastavil krásnými slovy, o podpoře, vysmívání ostatním lidem a veškerého dění, které nemohl ovlivnit. „Ten tvůj sluha si přeje, abys odešel… Víš o tom, že ale odsaď nemůžeš odejít? Jseš tu uvězněný!“ prozradil mu Pelagius. „Tím líp! Aspoň se tu nějak zabavíme, tebe třeba ještě přinutím k rozumu… A kdo ví, třeba budeš mým novým nástupcem na Ostrovech!“ náhle si daedra podržela prsty bradu a zamyslela se „Hmm… dva panovníci ve stejné místnosti… Jedna maniacká, druhá dementní… To už tady jednou bylo.“ „Nejlepší by bylo, kdyby ses tu nikdy neobjevil, Sheogorathe…“ opět vzdychnul, „Víš, nelíbí se mi tvůj hlas, ani…“ „Můj HLAS? Pche! Kdybys mě slyšel zpívat, uši bych ti urval! A to mám krásný hlas! Sama Azura mě to naučila!“ opět se daedra zamyslela, „Nebo to byl převlečený Sanguine?“ „Ne, to radši ani nechci slyšet…“ „No tak, Pele! Vrať se zpátky! Pojď, naleju ti čaj!“ rozhlédl se po lavici a hledal džbánek s daedřím čajem, který nalil do volného pohárku. Pelagius se vrátil se smutným výrazem zpět ke stolu, opět se usadil na svou židli a snažil se nevnímat daedří řeči… které byly velice hlasité… „Stejně! Ta tvá vláda se mi ze všech Tamrielských císařů a králů provincií nejvíce líbila! Vážně! Originalita! Temperament! Pche! Kam se hrabe Uriel Septim VII.!!“ usmála se daedra a schválně si s ním přiťukla pohárkem s čajem, Pelagius se konečně napil, ale hodně dlouho nechal povalovat chuť v ústech, „Prej viděl svůj osud… a nijak se nebránil si zachránit KRK!“ „No, tak u toho jsem bohužel nebyl…“ pronesl zklamaně šlechtic. „Přišels o mnoho! Takových zmatků, chaos… Divím se, že se to Merhunovi nakonec nepodařilo… Jo, kdo pozdě chodí…“ usmál se šibalsky, „Já tam totiž byl a celé to viděl!“ Pelagius se chtěl ozvat, ale opět se za jeho zády objevila fialová sféra, ze které opět vyšel maniacký kněz Dervenin s čímsi v ruce… ovšem opět bez Haskilla. „ZASE BEZ MÉHO SLUHY!“ křikl Sheogorath poté, co vypil svůj čaj, „Už toho mám vážně tak akorát! Děláš ze mě šílence, poskoku! Pingle! Patolííííízale!“ „Můj pane, ale já…“ „Víš, ty co? Když mi nejsi schopen ho sem dovést… Propouštím tě ze služeb!“ „Ale…“ „No tak! Zmizni! Prázdná kabelko! Děravá hlavo! Lenochu pomatená! Blbá! Stará!“ vzal do ruky džbánek s čajem a chtěl jej po něm vrhnout, ale než tak učinil, Dervenin se opět ztratil ve sféře, v mrtvém světě nastal opět klid. Pelagius se otočil na rozzuřenou daedru a zeptala se ho, proč po něm tak vyjel, Sheogorath se jen rychle napil nechutného nápoje a zahleděl se do očí hosta. „Dost už o mém služebníku…“ Pelagius opět povzdechl, tentokrát si toho daedra všimla a vyčetla mu onu reakci, „Co jsem ti říkal o tom vzdychání? Soustřeď se a bav se na můj účet! Vždyť jsi tu doma!!“ „A jak bych se měl bavit?“ zeptal se ho mrtvý šlechtic, „Já i když odejdu, stejně budeš v mé mysli, která si nikdy neopočine… Víš, kolik mám ještě práce?“ Sheogorath se mu vysmál, „A nevadí ti, že jsem často zaneprázdněn tvorbou rybích prstů? Víš, jak se u toho musíš soustředit?“ Pelagius polknul, „To dá dost zabrat! Ty si své oběti normálně popravil, ale tohle se jen tak neudělá…“ poté se opět na svého hosta otočil a do rukou vzal džbán s čajem, „Dáš si ještě čaj, můj drahý Pele?“ Oba dva se na sebe zahleděli a nevnímali mrtvé okolí, ve kterém se z neznámého důvodu objevila jiná postava, oděna do modrého semišového oblečení s kožešinovou čepicí na hlavě. Pomalu a jistě k nim kráčela, však slyšela jen některé útržky… Pelagius tentokrát rozhodně, i když se smutným hlasem, zakroutil nesouhlasně hlavou, „Ne, to nemůžu… Jde to přímo přese mě.“ po dlouhé době se konečně zhluboka nadechl, „Kromě toho mám ještě spoustu věcí na práci…“ položil ruku na stůl, „Tolik nežádoucích faktorů, s nimiž je zapotřebí se vypořádat. Pochybovači. Pitomci. Odpůrci!“ zavrtěl nevěřícně hlavou do vzduchu, „Sakra, můj kat se už nevyspal dobré tři dny!“ „Jsi na sebe příliš tvrdý, můj drahý, sladký, vražedně šílený Pelagie. Co by si lidé bez tebe počali? Dali by se do tance? Do zpěvu? Do smíchu? V klidu by zestárli?“ Sheogorath se narovnal v zádech a ruce dal do obranného postavení, „Jsi ten nejlepší Septim, který kdy vládl. No…“ zarazil se, „možná až na toho chlápka Martina, ale ten se proměnil v dračího boha, což od něj bylo od něj poněkud nesportovní…“ Pelagius povzdechl, nechtěl už poslouchat jeho šílené řeči, ale daedra opět pokračovala, „Víš, byl jsem tam po celou tu špinavou záležitost. Úžasné časy! Motýli, krev, Lišák, uťatá hlava…Hohoho! A taky SÝÝÝR!“ rozplynula se daedra, „Ach, za ten sýr bych dal život!“ „Ano, ano… a jak zcela správně říkáš, už nesčetněkrát předtím…“ poraženecky pronesl do okolí šlechtic. Sheogorath s ním ztratil veškerou trpělivost, očekával, že ho ve vlastním světě změní, ale to se mu zkrátka nepodařilo, „Pche, říkám! Dobře tedy, buď si takový, když chceš…“ v duchu se rozhněval, „V tom případě já už možná raději půjdu. Přeju ti „dobrý den“, pane!“ Pelagius jako by ho nevnímal, „ŘEKL JSEM „DOBRÝ DEN“!“ „Ano, ano, běž…“ napětí mezi mrtvým jarlem a daedrou bylo konečně přerušeno, „Zanech mě mé nekonečné odpovědnosti a těžkostem…“ Jen, co Pelagius III. Šílený pronesl svá slova, neznámá fialová sféra jej pohltila ze židle a již se nikde jinde neobjevil. Nejspíše se přenesl na nějaké své místo, kde neměl stále klid. Sheogorath nechápavě postával nad stolkem s jídlem a nemohl uvěřit, jaké drzosti se právě Pelagius dopustil. Zlost a vztek v něm vřely, chtěl si ho přivolat zpátky, ovšem… než tak stačil učinit, spatřil před sebou neznámou postavu, která do tohoto světa rozhodně nepatřila… Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:07 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


sirPavoucek456	#48 Přidané 02.04.2015 12:22
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	sheogorath pán vší šílenosti (nečekaně) se ti i tento díl povedl, škoda, že v Bethesdě neudělali více daeder Upravil/a sirPavoucek456 dne 02.04.2015 12:24 mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0 Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití...

Strana 3 z 3: 1 23

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej	» Skyrim - Váš svět	7	13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek	» Skyrim - Váš svět	5	15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu	» Skyrim - Váš svět	37	14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje	» Skyrim - Váš svět	25	03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva	» Skyrim - Váš svět	25	30.05.2017 21:58