Pamatuješ si, má milá, jak jsme se poznali?
Vzpomínáš, jak nás tvrdě osudy hnaly?
Bylo k nevíře, že to tak dopadlo…
A přitom do lásky to propadlo…

Vzpomínám si na to stále živě,
myšlenky mi stojí jak pěna na pivě.
Jasné obrázky mám z oné noci,
kdy jsem ti šel náhodou ku pomoci.

Sledoval jsem do jeskyně splašenou zvěř,
chtěl ji zabít, k ní se modlit… to mi věř!
Stačilo se jen přikrčit a zbraní hlásat,
šíp vyletěl, srna padla, srdce mohlo jásat.

Přišel jsem blíže a nevěřil očím,
v jaké sféře či bludu se točím.
Pod tou laňkou leželas Ty, nehybně,
obalená krví a žalem nepochybně…

Lovecký opar ze mě opadl,
jak starý medvěd zvěř popadl
a vší silou ji odtáhnul do bezpečí,
já chtěl Tě zahrnout péčí…

Malé krvácivé tančící ranky těla,
tys však probudit ses nechtěla…
Nezbývalo mi jinak, než trofej zahodit,
na svá bedra musel jsem si Tě nahodit…

Talos, Stendarr, Kynareth…
Nad myšlenkou jsem si kousal ret,
kdo mohl ublížit tak duši krásné,
že musel vzít spravedlnost za své?

Konečně jsem tě dovedl do mého domu,
v hlavě plán jsem kutil proti lotru tomu.
Do kolébky sena jsem tě ponořil,
do vidiny strachu jsem se vnořil…

Tváře se bělely a přesto’s žila,
jedna z bohyň jistě v tobě byla.
Dávala ti mocnou sílu, jak sluneční zář,
konečně ses uvolnila… konečně se hnula tvář.

Oči jak perly z běloprůsmyckých říček,
tam si jistě trávila spoustu dětských hříček…
A vlásky v barvách rudých Plání,
že i vlkodlaka k zemi sklání…

A tvůj úsměv nekonečně bílý,
sníh na horách se roztát chýlí.
První dech obmotal srdce mé,
věděl jsem již, že bude brzo Tvé…

Tak to začalo, jaká náhoda.
Že prý skyrimská láska je pohoda.
Kéž si vzpomeneš, co připraveno bylo pro nás,
že osud chtěl vidět, zda projdeme zkouškou snáz…

Milá princezna stála před tím žebrákem,
avšak ona dobře věděla, že je dobrákem.
Nevěříc a nevzpomínajíc na minulé události,
se ho zeptala, zda pomoct může v domácnosti.

Ze začátku šlo všechno hladce,
že by se Mara tvářila sladce?
Avšak krátce pasti nás křížily
a naše srdce hluboce tížily…

Tys měla myšlenky v nebi,
nechtěla‘s prolomit naše ledy.
Já naopak raději na zemi postával
a tiché rány do srdce dostával.

Věčná hádka, samý křik,
to měl být ten veselý ryk?
Snad už hodit maso do divočiny,
zbavit se objetí milenčiny.

Kdo si v noci nás přepadl,
tlupa zlodějů, či obr spadl?
Oba rázem jsme se náporu ubránili
a své touhy rázem ze sebe uvolnili…

Teď jsme již oba věděli,
kterou hudbu jsme to chtěli.
Nyní nás žádné ticho neumlčí,
když tě budu držet v náručí.

Celý šťasten jsem s tebou,
když za mými zády hýbeš sebou,
s lukem nataženým míříš do nebes,
kdesi z kopce padá divoký pes…

Kráčíš ve stínu, přízrak by se bál.
Tuhle děvu by nikdo neobehrál…
A já šťasten, žes při mně stále,
že podporuješ, když mám namále…

Za pár dní stvořilas slušného muže,
tupý Nord by se smál… to on může.
Však když naše jazyky nás těší,
když společné životy po boku běží…

Strávilas u mě noc desítek,
má hlava si již nebere servítek…
Otočil jsem se k tobě a hleděl do očí,
„Pojďme spolu, ať se svět kol nás točí!“

Ručka natáhla se k tvému krčku
a uvázala blýskavou hračku.
Lekla ses, v zádech ti vyběhl mráz,
jaká radost, slzy sladce prolomily hráz.

A nyní se podívej, kde stojíme,
ty a já, kde se k sobě pojíme.
Před několika zvídavými si tiše přeji,
abys řekla slova, co nás hřejí…

Než začne ceremonie, musím přiznat,
že nikdy jsem se v tom nemohl vyznat.
Proto tě žádám a přeji si… Prosím,
nepokaž tu chvíli… čelo si rosím…

Miluji tě, má lásko, chci s tebou žít,
teď je naše šance, navěky spolu být!
Věřím, že i ty ke mně tolik cítíš,
protože ty… ty se mi stále líbíš…

Podívej, přistupuje kněz boží,
po páru chce, ať slavný slib složí…
Až se tě zeptá na slova poslední,
vyřkni je srdcem, za těch několik dní…

Ústa mluví z duše, po dvojici mírný vánek vlaje,
ostatních přihlížejících nervozita jen taje.
Poté kněz konečně otvírá slova, jednou provždy…
„Přejete si být spolu svázáni láskou, teď a navždy?“

Nesmyslná válka

Jakou radost jsem tehdy měla,
když mě povolali do válečných řad.
Po boku svých bratrů jsem být chtěla,
když můj národ právě chřad…

S jásotem a nadšením jsem šla,
v ruce meč, v hlavě chlad…
Svůj smysl života jsem našla,
když mé tělo pocítilo hlad…

Bylo to tady, přišel již čas,
řekli nám, že se půjdem bíti.
Hrdá slova jsem měla zas,
že jim chcem životy vzíti…

Už bylo načase, abychom ukázali,
proč je nás tolik a proč tu jsme.
Jen hlupáci nás odtud vykázali,
ani nevěděli, v čem dobří jsme…

V našich řadách panují myšlenky divné,
prý se schyluje k boji s domorodci.
Je to tak zvláštní, takové… jiné,
vždyť vlastně jsem jak ti narozenci…

Však náš generál nás již vyslal,
kamsi do plání ledových.
Na lehkou skupinku nás poslal,
na nás nepřipravených…

Říkali nám, že nás nic zlého nečeká,
jen běžný průzkum v okolí.
Má hrdost mi do hlavy stále přitéká,
nemám zdání, kdy povolí…

Kráčeli jsme kupředu, bez přestávek,
několik dní a několik dalekých nocí.
Do zmrzlé země vyšlo mnoho posádek,
doufajíc, že jsou zde tou správnou pomocí…

Pak to náhle přišlo, z ničeho nic,
tam u lesíka, co jsme chtěli tábořit.
V mém brnění započal velký hic,
mou mysl se chystali zmátořit…

Do rudých košilí se šípy zakousávali,
stále naše oči zůstaly ve slepotě
a my se do lehké melancholie dostávali,
že tento den se ocitne v temnotě…

Ušli jsme mnoho dní a nocí,
hrdé nordské písně jsme si zpívali
a já natěšená svou pomocí
mým bratří, že zla bychom vyhnali…

Tiše jsme vyšli z mrazivého lesa
a jaké překvapení v očích se objevilo.
Velitel rozkázal, ať meč již plesá,
však natažení luků se dříve projevilo.

Pár jich padlo, ne-li víc,
já celá natěšená z řezání hlav…
Odvaha jim vzrostla nesníc,
já běžela proti jak divoký splav…

Banda rebelů nás napadla,
na tohle jsme nebyli připraveni.
Leč legionářova obava odpadla,
ve jménu Císaře my chtěli být zaplaveni…

Vrhnul jsem se na nějakou holku,
mečem chtěla mi život ukončit.
Asi nevěděla, proti kterému jde spolku,
úder provedla, však nestačila dokončit…

Svůj gladius jsem do ní chtěl zapustit,
aby pocítila sílu a moc císařskou,
Leč nehodlala tento svět opustit…
V sobě probudila zlost nordskou…

Kol mě padali bratři s křikem,
ve jménu Osmičky my zuřili.
Krev zabarvila mi tvář mžikem,
jako by mě do ní ponořili…

Ti Císařští nevěděli, proti čemu stáli,
bojovali udatně, překvapená jsem byla.
A my se jim do tváří těžce smáli,
leč to bylo naposled, dokud jsem ještě žila.

Mé brnění se na kusy trhalo,
několik silných ran stačilo k zabití,
leč mou hrudí se kus kovu prohnalo,
v ústech myšlenka ke krvavému zblití.

Ta holka chcípala pomalu velice,
svou zbraní jsem trhnul skrze ní
a já doufal na rychlý boj těšíce…
Do hrdla zabodl se mi šíp železný…

Tiše naše dechy ustávaly,
jak smutně odcházely naše duše.
Však pomyšlení nás dostávaly
na ty pravdy, že ležíme tu suše…

Ani to tak nevypadalo, ale konec byl,
zvuk zbraní a křiku již ustal.
A tak žádný z bratrů ani sester nežil,
jen klid na bojišti po nás zůstal…

Tohle měl můj konec být?
Vždyť já pro Císaře sloužil,
já ještě pár let chtěl žít!
Po mírovém domově jsem toužil…

Poslední nádechy zbývají mi,
až teď si uvědomuji tu pravdu zlou,
že ta bojovnice se zraky lesklými,
mohla být má sestra či mou dcerou…

Proč mě můj milovaný opustil?
Já v Jeho jménu bojovala a dýchala!
Proč se toho u mě dopustil,
abych šla do Sovngardu a boje zanechala?

Ticho a klid se rozprostřel po bojišti
a já si uvědomila z očí mrtvých,
že ten císařskej na krvavém dějišti
býval bratrem, v dobách kdysi dávných…

Oba tu umíráme, krev stéká z našich těl,
my žalujeme nad dějem odehraným,
o co víc nás netěší, že někdo chtěl
nás na smrt poslat rozkazem obelhaným…

Naši velitelé se hřáli ve stanech,
s medovinou v ruce a pohledem na smyslné…
Nad mapou se domlouvali na plánech,
leč zdály by se nám tak nesmyslné…

Ve veselí si hověli s chvástotem na jazyku,
pak jeden z nich nápad skvělý učinil,
že domluví se mír, aby nebylo povyku,
aby už nikdy nikoho ze ztrát nevinil…

Skyrim se veselí z nového daru,
lid zapomíná na životy minulých…
A my? Naše životy přišly k zmaru,
tam na těch pláních zapomnělých…

Vzpomínky na minulost se trhaly,
a hrdě k lidu promlouval státník.
Stanové velitele zdobily hruď metály,
leč nám, mrtvým, nepostavili ani památník…

Proč jsme se bili s bratry mezi sebou,
když tolik toho jsme mohli dokázat?
Vždyť tenhle boj byl jen válkou nesmyslnou…
Jak jen tohle mohl někdo rozkázat?