The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Adriho povídky V

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Strana 1 z 10: 12 3 4...10

Adriho povídky V - Osvobození
Adrian_S	#1 Přidané 17.02.2015 19:11
Ocenění: Příspěvek: 4322 Založený: 01.05.14	Jak jste si mohli všimnout, před několika týdny jsem dával na fórum jakousi upoutávku na novou povídku. Tentokrát je však jinačí a netradiční! V čem? To se dozvíte níže, pokud zamíříte na prolog... Před uveřejněním bych chtěl ještě podotknout dvě věci: 1) Chci poděkovat Ligosovi za schválení tohoto nápadu 2) Pokud si budete číst prolog, "přehrávejte" si ho jako trailer z TES: Oblivionu trailer Upoutávky Příběhová linie: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ Když byla hrozba zahnána a nastal klid, nikdo netušil, že je to jen sen, který se rozplyne… Lid nebral na vědomí, že to nejhorší, co mohlo být, právě nastalo. Mnozí se raději schovali do stínů… A ti co zůstali… přežívali. Když přijedete domů a nikdo vás nevítá… Když se noční můra stane skutečností… Když jste zahnáni do kouta… Když musíte bojovat proti vlastním lidem… Když se musíte spojit s dávným nepřítelem… Osud Skyrimu a celého Tamrielu… je ve vašich rukách… Vězte, jednou nadejde čas… na OSVOBOZENÍ! Část 1. - Domov, sladký domov Tma se rozjasnila, zrak kolem sebe spatřil tlumené světlo a dřevěné trámy. Hlava byla nejasná, nedokázala si uvědomit, kde se tělo nachází a co se vlastně děje. Myšlenky létaly z jedné strany na druhou a snažily se zastavit na jednom místě. Náhle ruka přistála na tváři, oči se promnuly… „Kde to jsem?“ ozval se hlubší hlas z těla. Konečně se hlava otočila kolem sebe, tělo se uvolnilo z podivného sevření. Prázdná myšlenka se nenacházela v krabici, jak se domnívala, nýbrž postava ležela na dřevěné posteli. Celodřevěnou místnost osvětlovala lampa na stropě, jež se neustále kymácela ze strany na stranu. Postava se opřela o lóže a posadila se. Ruce špinavé, hruď oblečena do prosté látky. Hned vedle ní se nacházelo umyvadlo, kupodivu s křišťálovou vodou. Obličej se naklonil a chtěl se napít, ale než tak učinil, spatřil konečně svoji tvář… bosmerskou tvář. Válečné znaky stále zářily jako by byly nakresleny před několika okamžiky a menší jizvičky se schovávaly pod vlasem. Bosmer se rozhlédl po místnosti a velice ho překvapilo, když spatřil desítku stejných postelí, jen s jinými spáči. Argoniáni, bretonci, redguardi… Stále nechápal, kde to je. V hlavě se mu vyskytlo mnoho otázek, ale bez odpovědí. Jen matně si vzpomínal… Viděl vize, na kterých pochoduje po exotickém ostrově a jak se střetává s různými rasami, jak pohledem, tak i zbraní. Něco mu však říkalo, že to bylo kdysi dávno, hlava se snažila vzpomenout, co bylo včera, ale na nic nepřišla. Konečně se bosmer opláchl a utřel do špinavé látky, jež vsákla veškerou vlhkost. Vstal z postele a protáhl se. Jak příjemné zakřupání kostí se ozvalo. Otočil se k posteli a spatřil něco, co si myslel, že mu patří. Hnědá kniha, vypadala tak staře jako ono dřevo, na kterém spal. Otevřel několik prvních listů a četl si potichu. Rázem se mu myšlenky vybavovaly mnohem rychleji a lépe… „To bude asi můj deník…“ pomyslel si, „Proč si ale nepamatuji toto místo? Kde to jsem?“ zarazil se pořádně, „A kdo vlastně jsem?“ Najednou se dveře místnosti bez varování otevřely, dovnitř vstoupila dvojice altmerů ve zlatých zbrojích a jeden altmer v honosných šatech. Vypadal na někoho s vyšším postavením. „Fajn, sebranko! Hněte sebou z postelí! POHYB!!“ po onom vykřiknutí se všichni spáči probudili a bez poznámek si balili věci do toren. Ve tvářích vypadali mnohem hůře, než byl bosmer, nevěděl ale proč. Náhle k němu přistoupil altmer v černém hábitu a s velice arogantním výrazem si ho prohlížel. „Tenhle zrádce je už vzhůru! Půjde první!“ „Zrádce? Já jsem někoho zradil?“ ptal se sám sebe v duchu, poté se odvážil zeptat, „Kde to jsem?“ „Idiot, a ještě se ptá na tak stupidní otázku!“ dvojice zlatavých se dala do lehkého smíchu, „Měls dělat blbého už při nástupu, ne teď…“ s přísným zrakem na něj hleděl, „Běž do dveří, hned!“ Bosmer stále nechápal, co se děje, ale udělal, co mu bylo řečeno. Pod postelí našel starou opaskovou brašnu, do které dal deník. Místo klidného a pomalého kroku do něj altmer strčil, až málem vletěl do zlatých hlídačů, kteří se na něj tvářili povrchně jako by neexistoval. Elf si konečně uvědomil, že se nacházel na neznámé lodi. Šumění vody a vrzání dřeva bylo velice dobře slyšet. Také mu došlo, že oni altmeři nejsou jen tak obyčejní. Černo-hábitník měl na zádech symbol, který kdysi dávno viděl. Vzpomínky se mu rázem vybavovaly… Jeden ze zlatých mužů běžel po písčité pláži, kterého sledoval se sekerou v ruce. Bosmerovo tělo neslo na sobě řinčivou zbroj a dech těla se neustále zrychloval. Cítil i pot, který mu stékal z čela, však ve skutečnosti se nic takového neodehrávalo. Vyšel po schodech, před velkými dveřmi ho zastavila altmerka s papírem v ruce a oděna podobně jak předchozí posádka. Z její tváře nezářila radost, ani smutek, spíše rozčílení. O chvilku později se za zády prvního probuzeného objevili i ostatní z místnosti. Pro bosmera bylo zvláštní, když mu na krk dýchal neznámý ještěrák. „Tak, za co tě chytli? Za dezerci?“ zeptal se ho argonián tiše, aby ho vojačka neslyšela. Bosmer mu nerozuměl, chtěl se ho znova otázat, ale to se do jeho řeči pustila již žena ve zbroji, „Fajn, lůzo. Budu číst vaše jména a až je přečtu, vyjdete ven a na molu se dáte ke schodišti. Tam vás pak pošlou dále.“ Altmerka začala číst ze seznamu různá jména, „Stroslav Vousatý… Harkir ze Stros M’Kai… Nejhlubší-dech…“. Každé přečtené jméno následně odškrtla a jmenovaný odešel z lodě ven. Bylo jich mnoho, celá řada dávno zmizela z bosmerových zad, žena se na něj podívala nepřekvapeně. „Erutan Vlaarin! To budete nejspíš vy!“ a rukou mu přísně ukázala, aby vyšel ven. „Kde to jsem?“ Její oči se vařily zlostí, ale z úst se ozval klidný hlas, „Podle všeho doma.“ Na další otázky se již nezmohl, prošel kolem ní a v duchu si ono jméno vybavil. Bylo opravdu jeho. Jako by jej neslyšel snad celá tisíciletí, bylo pro něj záhadou, proč si všechno pamatuje tak matně. Otevřel dveře lodi, ústa okamžitě padla k zemi. Mimo počasí, které bylo příšerné pod psa, uviděl velmi známou klenbu, jež se nevidí tak často. Ta ho trkla hnedka do hlavy. „Tohle je… Samota! Jsem ve Skyrimu!“ pronesl s úžasem v ústech, nemohl se nabažit tohoto pohledu. Vyšel ze dveří k zábradlí na palubě, na celé lodi pochodovali altmerští námořníci a důstojníci v honosných zbrojích. Na chvilku se opřel a hleděl na molo, kde se malá skupinka těchto elfů starala o své nové návštěvníky. Jedna osoba cosi spisovala do knihy a druhá dávala do rukou… z dálky to vypadalo na měšec. Po rozkoukání se odtrhl od dřeva a pomalu kráčel po můstku, vedoucí na molo. Jaký smutný pohled, když zůstal opět poslední v řadě, pomalým tempem postupoval kupředu. Skupinka vojáků se na něj zatvářila nepřívětivě, muži ve zlatých zbrojích stáli nehnutě, jen žena v hábitu ho gestem zastavila. „Nahlaš své jméno!“ Erutan chvíli přemýšlel, jestli se má ozývat, ale učinil, o co ho požádala, moc možností mu stejně nezbývalo. Z hábitu si vytáhla pergamen a chvíli v něm hledala, až se ozvala. „Takže, Erutan Vlaarin, bosmer, zrádce. Majetek skoro žádný, až na dům ve Falkreathských lesích.“ odtrhla oči od pergamenu, „Byla ti udělena milost samotné královny. Můžeš odejít do svého rodného domu a spokojeně tam žít v novém řádu. Avšak, varuji tě! Pokus se nějak narušit tento nový řád nebo zkus sympatizovat se starými myšlenkami, a trest tě nemine! Rozumíš mi?“ „Ehm… asi, jo.“ „Výborně!“ požádala vedle sebe vojáka, aby mu předal měšec se zlatem, „Zde máš padesát zlaťáků na zaplacení cesty domů. Nebo na jinou útratu, to už záleží na tobě.“ voják mu předal do rukou měšec, druhý postávající na schodech mu uvolnil cestu, „Dbej řád, podporuj Thalmor a spokojeně žij… Vítej doma, zrádče!“ S takovými slovy se s ním altmeři rozloučili, v Erutanovi se cosi odehrávalo. Nechtěl si připustit a pevně věřil, že altmeřina slova jsou jen pouhou lží a mystifikací. Její slova si chtěl ověřit v nejbližší krčmě, očekával, že tam bude mnoho lidí s mnoha informacemi. Počasí zesílilo, po chvilce pochodu byl elf mokrý jak slepice, která nestihla doběhnout včas do kurníku. Bránu města hlídala trojice kvalitně opancéřovaných zlatých elfů, jeho zlá předtucha se začala barvit skutečně. Vešel do prázdného města, v tomto dešti na nikoho nenarazil. Samotnému byla zima, ještě štěstí, že krčma byla nejblíže k bráně. Jen otevřel dveře, už ho hřálo teplo okolí… ale nikde nebylo slyšet veselí. Stoly takřka prázdné, jen nordský hospodský za pultem se ohlédl na nového návštěvníka. „Co to bude?“ „Já… ehm… ani nevím. Chtěl bych se zeptat na pár věcí.“ hospodský jen kývl hlavou a Erutan přistoupil blíže, „Co tady dělají ti altmeři? Kde jsou nordi a …“ „Psst! Hele, jestli chceš mít problémy, tak se bav s někým jiným, ne se mnou!“ pronesl tiše nord a znova se ho zeptal, jestli si něco dá. V tu chvíli se odkud si z rohu místnosti ozval trochu opilý hlas, žádající ještě jedno pivo. Elf se nabídl odnést pivo, ať už to bylo pro kohokoli. Vytáhl zlatku a položil na pult, za pár vteřin nord natočil dokonalého zrzka, až pěna lehce přetékala. Vzal korbel do svých rukou a vydal se za hlasem. U rohového stolu posedával neznámý muž ve zbroji a hlasitě volal, jakou má žízeň. Každým krokem se mu vybavovaly starší myšlenky, které byly jasnější a už přehlednější, teď si konečně Erutan uvědomil, kým vlastně býval. Když korbel přistál z elfích rukou, opilec se velice podivil. „Á, hele! Od kdy, u Devítky, nosí elfové nordům pivo, co?“ ani nepoděkoval a už si chytl žejdlík do rukou a napil se, „Heleď, fakt díky za chlast, ale…“ „Jste v pořádku?“ zeptal se ho Erutan. „Já? Škyt! Jasně, že jsem… Já… jsem jen smutný…“ najednou zvážnil muž. Erutan si k němu přisedl a chtěl se ho zeptat na některé věci, jež mu tížily srdce, nord ho však zastavil a lehce mu naznačil, aby se podíval kolem sebe. U některých stolů posedávali příslušníci Thalmoru, dokonce hned u zdi postávala altmerka ve zlaté zbroji. Bosmer se divil, že ji při příchodu nespatřil. „Co se to tu zatraceně děje? Jak to, že tu jsou thalmoři?“ ptal se tiše muže. „No, to mi spíš řekni ty! Vy… bosmerové… vy jste byli zapřáhlí s jejich myšlenkou… „JÁ TEDA NE! Já… jsem byl oddán jinému cíli.“ přiznal hrdým hlasem. „Jo? Jakému? Utírat prdel kočičákovi?“ bez ostychu se mu vysmál nord. Erutan se pořádně nadechl, rozhlédl do okolí, a když usoudil, že je nikdo neuslyší, spustil, „Býval jsem členem Císařské legie. Bojoval jsem skoro po celém západním Tamrielu a dneska jsem se vrátil konečně domů. A vůbec nevím, co se to tu děje…“ Nord se vzpamatoval z opilosti, „Počkej… Císařská legie? To je blbost! Ta byla rozpuštěna před osmi lety!“ „Možná tady ano, ale ne v mém srdci… a mých přátel.“ „Pche! Nevěřím.“ odsekl ho muž, „A kde žes vůbec bojoval?“ „Naposled? V Hammerfellu.“ „Bitva o Stros M’Kai?“ okamžitě se zeptal nord, Erutan jen zakýval souhlasně hlavou, „Vážně? Tos… musel mít štěstí, žes to přežil! Slyšel jsem o boji na Stros M’Kai… sem se nesly zprávy velice rychle.“ „Za to my jsme o domově nic nevěděli.“ nadechl se znova a zahleděl do očí seveřana, „Tak už mi vysvětlíš, co se to tu stalo? A proč tu jsou… oni?“ „Poslyš, a nejsi jen skrytej práskač, co mě pak udá?“ „Přísahám! Já nevím…“ zakroutil hlavou kolem sebe, „U Devítky! Jak ti to mám dokázat?“ „Už jsi to dokázal.“ zastavil jeho hlučnou řeč, nord se zahleděl na jednoho Thalmora, který se po pronesení „Devítky“ na ně otočil, „Tady ten mi říkal jen jeden dobrej vtip na účet „Devítky“!“, zlatý muž se otočil zpátky. Nord zvedl Erutana ze židle a vzal ho kolem ramen a kamsi táhl, šeptal mu, ať dělá, co mu řekne. Erutan nechápal, co zamýšlí, ale nechal se vést. Dvojice došla ke schodišti, sestoupila níže a schovali se mezi sudy s pitím. Chvíli čekali, jestli se někdo za nimi neobjeví, ale když se v chodbě neobjevil stín, nord si oddychnul. „Kamaráde, jestli Skyrimu říkáš „domov“, tak to jsi udělal chybu. Skyrim už není takový, jaký býval…“ „Vysvětlíš mi, proč tu jsou ti thalmoři?“ Zadíval se na něj s ironickým úsměvem, „Ty fakt nevíš, co se tu odehrávalo, co? Fakt ti nedochází, proč jsi bojoval v Hammerfellu a jinde?“ „Protože to byla služba Císařské legie!“ „Kdepak, žádná služba!“ odfrknul si nord, „Řekni mi, jak dlouho jsi byl pryč? Ze Skyrimu?“ „Asi… deset let?“ Nord se postavil s rukama do obranného postavení, „Takže, to si ještě pamatuješ příchod Drakorozeného, ne? Toho, co přežil Helgen a porazil Alduina?“ „Já… pamatuji si jen zprávy o zničení Helgenu. Pak jsem byl naverbován a poslán pryč.“ „Takže občanskou válku si pamatuješ, tak nějak? Ulfrika Bouřného Háva a generála Tullia?“ Erutan kýval hlavou, že mu rozumí, nord chtěl spustit řeč, ale náhle uslyšel v patře nad sebou kroky, blížící se k nim, „Sakra! Nestihnu ti to vysvětlit.“ „Co se děje?“ křikl na něj. „Asi si jdou pro nás. Poslyš, pokud si chceš zachránit život, tak zapírej a nic neříkej, jasný?“ „CO?“ „Dělej, co ti říkám! Možná ti to později vysvětlím!“ křikl na něj nord. Z chodby vyšla trojice ozbrojených thalmorských vojáků, jejich pohledy je doslova špikovaly skrz na skrz. Nord se hrdě narovnal, Erutan nechápavě hleděl jak na elfy, tak i na onoho muže. „Vy dva! Půjdete s námi, hned!“ muž v hábitu ukázal na muže prstem. „Jen přes mou mrtvolu!“ křikl nord a chtěl se bránit pěstmi, ale vzhledem k alkoholu v krvi si sotva zakryl tvář. Bez rozmýšlení vyšel jeden voják s palcátem v ruce a udeřil ho do kolenou, seveřan spadl na zem a svíjel se v bolestech. Otočil se na Erutana, který dával ruce před sebe a bránil se, že nerozumí, co se stalo a co provedl. „ZA TOHLE… VY PARCHANTI!!“ křičel bolestně nord a držel si zraněnou nohu. „Jseš zatčen, bosmere! Buď půjdeš s námi dobrovolně, nebo půjdem na tebe s násilím!“ dával mu na výběr altmer v hábitu. „Ale já nic neudělal! Nikam nejdu!“ křikl Erutan, jeho tělo se bleskově objevilo na zemi v bezvědomí. „Špatná volba, bosmere…“ altmer rozkázal zbylé dvojici, „Odveďte je!“ ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Koho potká Erutan ve věznici? 1) neznámou ženu 2) opilého norda 3) svého nejlepšího přítele Upravil/a Adrian_S dne 03.03.2022 21:53 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej



KinimodLP	#2 Přidané 17.02.2015 19:50
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	2) opilého Norda Moc hezký příběh Upravil/a KinimodLP dne 17.02.2015 19:51


MightRider	#3 Přidané 19.02.2015 17:30
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	2) Hmm, něco nového rázu... Už se těším..


Adrian_S	#4 Přidané 20.02.2015 20:19
Ocenění: Příspěvek: 4322 Založený: 01.05.14	Část 2. - Nejasný plán Sluneční paprsky pronikaly skrze smíšený les, kdesi u jezera na skále posedával vysoký bosmer a malý chlapec s udicemi v rukách. Oba využili krásného počasí na společný rybolov. Starší elf poklidně vysvětloval chlapci, jak má správně rybařit. Za pár minut udice divoce cukala. „Tatínku, já mám něco! Něco jsem chytil!“ křičel elfík. „Drž udici pevně a nepouštěj ji, Erutane!“ otec vstal rychle z kamene, stoupl si za něj a pomohl mu vyzdvihnout šňůru z vody, na kterém se plácal okoun. „Skvělé! Jupíí!“ radoval se malý Erutan, jeho první úlovek vytáhli na kámen a otec se pustil do kuchání. Jakmile odhodil nepoživatelné části ryby, vydali se oba od jezera zpět k domovu se spokojenou tváří. Klučina pořád nemohl uvěřit, co se mu podařilo a neustále opakoval své nadšení. Po krátké procházce, kdy narazili na kamennou stezku, zaslechli kdesi v dáli hlasitý dupot, který je donutil zastavit. Chvíli čekali, pak se ze zatáčky vynořila skupinka neznámých lidí v rudých zbrojích a se zbraněmi na opasku. Do tváří jim nebylo vidět, zato na štítech, které nesli, spatřili oba kresbu draka, pokrouceného v kosočtverci. Beze slov prošli kolem rybářů, jen několik hlav se na ně otočilo, ale zase se vrátilo zpátky kupředu. „Kdo to jsou, tatí?“ „To jsou legionáři císaře, synku. Zajišťují nám tady bezpečí.“ Erutan tiše přemýšlel, se zrakem natočeným na ně a udivenou tváří, „Až vyrostu, chtěl bych být jako oni!“ Jeho otec se pod vousem zasmál a zahleděl se mu do očí, „Heh, na to máš ještě čas, Erutane. Jednou se tam třeba dostaneš. Jednou třeba ano…“ „HEJ! HEEEJ! Jsi tam, elfe?“ náhle se po těchto slovech otevřel zrak Erutana. Bosmerovo tělo stále bolelo po poslední uštědřené ráně, v hlavě mu zvonilo, jak kdyby dwemerové bili na poplach. Mimo toho, že ležel na studené zemi, si konečně všiml, že moc prostoru kolem sebe nemá. Malá smrdutá místnost, ze které vedla pouze jediná cesta zamřížovanými dveřmi. Zvedl se ze země a zkoušel je otevřít, však zámek mu nedovolil opustit místo. Nikdy v této kobce nebyl, ale došlo mu, kde se nachází. Znova zaslechl volání z vedlejší cely, ozval se. „Ahh, fajn. Myslel jsem, že tě odvedli.“ ozval se nordův hlas, „Jsi celej? Jaks dostal tu ránu, valila se ti spousta krve z hlavy…“ „Jsem v pohodě…“ záhy si rozmyslel slova, „Vlastně, nejsem.“ „Buď rád, že žiješ. Většinou dávaj i větší.“ Erutan se ho zeptal, kde se nachází, ale byl lehce okřiknut, aby šeptal. Nord mu vysvětlil, že když budou na sebe řvát, akorát k sobě přivolají stráž, která nebude mít s nimi slitování. „Proč nás zatkli? Za co?“ „Za to, že jsme spolu mluvili…“ ozvalo se tiše z vedlejší cely, Erutan ho nechápal, „No, je to jeden z hlavních zákonů „nového Skyrimu“.“ „Co je to za blbost?“ zeptal se ho elf, než mu nord stačil odpovědět, uslyšeli oba kdesi v dálce velice hlasitý ženský křik, byl plný bolesti a nářku. Nord jen pronesl, že se tohohle musejí vyvarovat, nechtěl takhle skončit. Erutan si sedl ke dveřím, opřel se o zeď a sledoval okolí skrze mříže. Od vedlejší cely zaslechl jakési skřípání a cvakání, což mu nedalo spát. „Co tam děláš?“ „Myslíš, že tu budu čekat na smrt? Ani zdaleka ne!“ ozval se nord, mezitím se pořád o něco pokoušel a mírně u toho klel. Vše rázem přestalo, když se po chodbě nesly kroky, jež sílily. Oba spatřili v mřížích blížícího se altmerského vojáka s nevraživým pohledem. Zastavil se u Erutanovy cely a hleděl na něj. Beze slov pak vytáhl z kapsy klíč a odemkl mu celu. Jen, co tak učinil a otevřel dveře, vytáhl si do ruky meč a pohrozil mu, jestli bude chtít utéct, zabije ho. „Kam se jde?“ zeptal se věznitele, ale odpovědi se nedočkal, voják ho čapl rychle za ruku a vyvedl z cely. Chtěl se bránit, ale když ucítil špičku čepele na svých zádech, pochopil, že bude lepší spolupracovat, než se pokoušet o odpor. Rychle se otočil na norda ve vedlejší cele. Ten mu v očích říkal, jak mu přeje hodně štěstí, protože věděl, kam ho altmer odvede. Po menším pochodu došli oba do místnosti plné krve, různých mučících strojů a nářadí, Erutanovo čelo okamžitě polil pot. Jen, co vešli dovnitř, přišel další altmer, tentokrát v černém hábitu a usadil se na židli, ze stolku vytáhl knihu se záznamy. Voják tvrdě přinutil bosmera, aby si lehl na stůl s okovy. Když se tělo uzamklo v železe, Erutan se ještě víc třásl a oči rozšířily, když onen voják začal vytahovat ze skříně různé nástroje, se kterými mu nechtěl dopřát klidné chvíle a poté mu roztrhl košili. „Takže… Máme tu dalšího elfa, co je nejspíše proti Spolku.“ ozval se altmer v hábitu, „Můj kolega tě může ušetřit, když mi budeš odpovídat pravdivě. Když zalžeš a já to poznám, no… ty to taky poznáš.“ „Já?! Heleďte, nechci vám do toho nějak mluvit, ale…“ „TICHO!“ okřikl ho voják a do ruky si vzal jeden z mučicích nástrojů se zahnutým koncem. „Byli jsme svědky, jak se bavíš s nějakým nordem. Ten nord je jistě ze skupinky rebelů, která smýšlí proti novému řádu.“ altmer si lehce zakroutil hlavou, až mu krční obratle zakřupaly, „Řekni mi, co ti pověděl a kde se nachází jeho skupina!“ „Cože?“ zeptal se náhle Erutan, to však neměl dělat, přes hruď mu projel voják mučicím nástrojem, elf bolestně zařval. „TAK ZNOVA! CO TI POVĚDĚL! MLUV!“ rozkřikl se vyšetřovatel. „JÁ NIC NEVÍM!“ křikl bez rozmýšlení, „Jen mi řekl, že se divil, kdo mu nesl pivo ke stolu a pak něco o Devítce! Jinak vážně nic nevím! Přísahám!“ „Kde se nachází jeho skupina?“ „Povídám vám, že…“ voják opět projel nástrojem po jeho těle, tentokrát z levé strany na druhou, krev se mu z hrudi vyvalila a řev oživl. „Budeš to mít horší, jestli to neřekneš!“ usmál se na něj vyšetřovatel, „KDE SE NACHÁZEJÍ? KOLIK JICH JE? KDO JE JEJICH VŮDCE?“ Na každé Erutanovo „nevím“ se mučitel vyřádil a bosmeří hlas sílil bolestně. Nadešla také chvíle, kdy díky mučení Erutan padl do mdlob a doposud se neprobral… „TATÍNKU, PROSÍM, ODPUSŤ!“ křičel malý elf na svého otce, když se k němu blížil s opaskem v ruce a zuřivým hlasem v ústech, „JÁ HO NECHTĚL ZTRATIT! PROSÍM, NEUBLIŽUJ MI!“ ruce dával před sebe. Otec se po něm natáhl a několikrát jej udeřil po těle, které se dostalo do křečí. Kůže kousala do kůže, modřiny a lehká zranění začala vyskakovat po těle. Avšak jeho otec nepřestal v bití, a i když malý Erutan křičel jak o život, nikdo mu nešel na pomoc… nikdo nezastavil rozzuřeného otce. „VÍŠ, KOLIK TEN LUK STÁL? Víš, jak dlouho jsme ho měli v rodině? To bylo naše dlouhověké rodinné dědictví, a tys jej ztratil někde v divočině! JEDINÝ LUK, SE KTERÝM JSME LOVILI A TY HO ZTRATÍŠ!“ „Prosím! Nech mě být! Já-to-nechtěl-udělat!“ prosil ho se slzami v očích, ale bylo to marné, „Už se nebudu pokoušet lovit sám! NIKDY!“ Náhle ho otec přestal bít, chytl jej za ruku a odhodil kamsi dál do místnosti, kde spadl jak jablko ze stromu, „Nejen, že jsi ztratil naše dědictví, ale také jsi ukázal, že jsi neschopný něco vydržet! S tímhle v legii neobstojíš!“ otočil se k němu zády a odcházel do vedlejší místnosti, ve dveřích se zastavil, „Jdi mi z očí, Erutane!“, poté už zavřel dveře. „Ten nic neví! Odvést do cely!“ křikl naštvaně vyšetřovatel, mučitel ho odepnul ze stolu a vzal kolem ramene. Vysílený Erutan se náhle probudil bez sil, jen lehce očima projížděl pohybujícími se zdmi a sledoval okolí, voják si ho prozatím nevšiml. Prošli kolem několika otevřených dveří, ve chvíli, kdy byly jedny dveře otevřeny dokořán, spatřil schodiště kamsi do nižších míst, odkud se ozývalo šumění vody. Po chvíli došli zpět do jeho cely, nord okamžitě vstal ze země a přitiskl se k mřížím. Erutan spadl na zem jak pytel brambor, voják zamkl dveře a odešel pryč. Přestože vězeň křičel na svého souseda, on pod vlivem slabosti tvrdě usnul… oči se otevřely až po několika hodinách. „Hej, elfe! Jsi v pořádku? Elfe?“ ale Erutan se neozýval, jen slabé vydechoval, „No tak, ozvi se!“ „Jo… jsem tu…“ dostal ze sebe, na víc se nezmohl. „Ti parchanti tě mučili, že jo? Na co se tě ptali?“ Na to mu bosmer neodpověděl, posadil se a opřel o zeď. Chtělo se mu brečet bolestí, ale zároveň nemohl. V hlavě mu létalo tolik myšlenek, že se nemohl soustředit a ani vnímat stále tázajícího se norda. Po několika minutách, kdy muž odvedle se ho přestal ptát a jeho tělo se trochu zregenerovalo, se postavil k mřížím. Tentokrát se blížili z chodby kroky, elfí vyšetřovatel vyšel ze schodiště a zahleděl se na oba vězně. „Áh, vida! Už se nám probral. Tak to bychom mohli pokračovat tam, kde jsme skončili, ne?“ zeptal se Erutana vyšetřovatel. „Pojď se spíš zeptat mě, ty zbabělej elfe!“ křikl na něj nord a chytl se mříží pevně, altmer k němu přistoupil. „Myslíš si, že kdybych ti otevřel dveře a vzal bych tě někam, kde bychom si mohli promluvit, že bych něco od tebe získal? Těžko. Vy nordové jste nám nikdy nepomáhali, takže ani nepředpokládám, že bys mi chtěl něco říct… lůzo!“ „Lepší být lůza, než pošahanej Thalmorák!“ křikl na vyšetřovatele horal. „Heh! Nemáš tušení, čeho jsme schopní! A i kdyby, tobě nestačí, že je Skyrim náš? Pořád se ti zdá málo, že jsme dobyli tvou zemi, norde? Huh?“ Nord samou zuřivostí bušil na mříže a nadával na něj a jeho spolek, altmera to malinko rozčilovalo. Chtěl mu dát lekci, proč má držet jazyk za zuby, když se ho nikdo na nic neptá, přistoupil blíž k mřížím, vytáhl z kapsy klíč a dal jej do zámku. Chvíli si s ním hrál, ale nic necvaklo. Než si vyšetřovatel uvědomil, že je již dávno odemčeno, nord se proti němu rozběhl a kopnul do dveří, jež ho velice silně udeřily. Na zem spadl velice překvapeně a než se stačil postavit či připravit si ruce na kouzlení, přiběhl k němu horal a několikrát do něj kopnul. Poté ho postavil a vzal kolem krku, altmer se bránil ze všech sil, ale nordova zuřivost byla v téhle chvíli mocnější. Z vedlejší cely Erutan sledoval překvapeně děj před celou. Náhle se ozvalo křupnutí… thalmorský elf padl k zemi mrtev. „CO TO K SAKRU DĚLÁŠ?“ křikl na něj Erutan, nord se rychle otočil. „Co by… utíkám pryč!“ sklonil se k mrtvole a začal ho šacovat, z opasku vytáhl meč a klíč, se kterým mu chtěl otevřít dveře. V chodbě se ozvaly další kroky, rychle se rozhlížel kolem sebe a přemýšlel, co udělá, načež se ozval znova Erutan, „Pomoz mi ven! Nechci tu zůstat!“ „Bude nejlepší, když tu zůstaneš! Aspoň takhle budeš mít šanci, že tě propustí, když mě udáš!“ nord se chystal odejít z místnosti pryč, ale elf se nevzdal a zkusil ho přesvědčit, že nebude litovat. Kroky se přibližovaly stále rychleji, nord se ohlížel do chodby a zase zpátky na Erutana se smutným zrakem. Chvíli se rozmýšlel, až nakonec učinil nečekané… „Snad ti tenhle klíč odemkne…“ přistoupil k mřížím a zasunul klíč do zámku, avšak nic se nepohnulo. „Sakra! To ne!“ pronesl tiše Erutan, naštěstí nord zahodil klíč a z boty si vytáhnul paklíč, který se každou chvilku mohl zlomit. „A teď se modli…“ pronesl a pokusil se vyháčkovat zámek. Západky se lehce zvedaly a kovový háček stoupal. Nordovo čelo se začalo rychle rosit, i když háčkovával rychle, jak jen mohl, elf mu neustále hlásil, ať si pospíší. Za zády se ozývaly kroky, bylo jasné, že do několika vteřin budou oba odhaleni a možná i zabiti. Talovo štěstí však stálo na jeho straně… v zámku cvaklo. „Hotovo! A teď mi pojď pomoct!“ pronesl během otevírání dveří, Erutan vyběhl z cely a schoval se za jeden sloup. V tu chvíli ze schodiště vyšli dva altmeři ve zlatých zbrojích, ihned zpozorovali mrtvolu na zemi. „Zatraceně! POPLACH!!“ křikl jeden voják, druhý odběhl kamsi do schodů. Zvolající přišel s palcátem v ruce k mrtvole a sklonil se. Než se narovnal, před ním se objevil statný muž, připraven k boji. Na poslední chvíli dal před sebe palcát, čímž zabránil zranění. Jaké překvapení pro altmera, když viděl otrhaného muže, jak máchá zbraní kolem sebe a nemůže ho zranit. Několik silných ran donutilo horala ustoupit, jedna rána palcátem mu dokonce vyrazila zbraň z rukou. Chystal se na poslední útok, do jeho zad však vyběhl bosmer a než provedl útok, rychle jej udeřil do zad a pokusil se ho shodit na zem, což se mu povedlo. Nord rychle sebral meč a dorazil ležícího elfa, Erutan se na něj otočil a rychle mu sebral jak palcát, tak i dýku, která mu visela u pasu. „Předpokládám, že umíš bojovat, že?“ „Byl jsem v legii!“ vyhrkl na něj bosmer. „Fajn, musíme odtud zmizet!“ Erutan se nechal navádět. Z cely vyšli oba tichým krokem, cestou mu horal říkal, že nemůžou odejít hlavním vchodem, jinak by je spatřili. Mluvil cosi o stoce, že vede pod vězením, ale neví, kde se nachází. Erutan okamžitě prozradil, že cosi jako „tekoucí vodu“ zaslechl v jedné z místností, společně s nordem kráčeli opatrně kupředu. Jen vyšli schody, z chodby vyběhli dva další vojáci, ihned tasili zbraně. Horal zaujal obranné postavení a vyčkával, až přijde blíže, Erutan s palcátem se připravil na boj. V místnosti se ozvalo bušení železa o sebe, a ačkoli oba vězni neměli moc velkou šanci na vítězství tohoto boje, celkově se jim dařilo bránit se. Několikrát si vyměnili pozice, chvíli útočili altmeři, chvíli se bránili. Nakonec se povedlo nordovi vykrýt jeden sek a než se vrátil altmer zpátky do původního postavení, skrze helmici mu projela čepel. Druhý voják se lekl blízké smrti, rychle se otočil zády a chtěl utéct pro pomoc, Erutan se za ním rozeběhl s palcátem v ruce a než stačila zlatá tvář vyjít schody, skočil vězeň po něm a hned se mu podepsal zbraní na zádech. Stráže byly vyřízeny, Erutan se ujal vedení, svého neznámého společníka dovedl ke schodišti, mířící kamsi do hlubin vězení. Tiše a opatrně sestoupili níže, dorazili do místnosti s truhlicemi a zabaveným vybavením. „Můj deník!“ křikl Erutan, když spatřil na stole hnědý deník, který mu chyběl v brašně. „Má zbroj! Bez ní nejdu!“ ozval se horal a pustil se do oblékání. Oba vzali své věci, kdesi ve vrchním patře byl slyšet mocný pochod. Zpanikařili, věděli, že se z téhle místnosti nedostanou živí a probojovat se proti takové přesile bylo nemožné. Náhle se Erutan ozval, že cosi vidí. „Ta zeď za tím stolem je prasklá! Jde odtamtud voda!“ „To je ono! To je naše cesta!“ bez dalších řečí si vzal nord do ruky kladivo, opřené o zeď, a pustil se do rozebírání zdi, Erutan hlídal schodiště. Pochod se blížil… zdálo se, že to nestihnou, elf už chtěl křičet, že je pozdě, ale za ním se ozvalo mocné sesypání zdiva, „Mám to! Pádáme odsaď!“. Ani jeden na nic nečekal, za Erutanovými zády se objevila dvojice dalších vojáků, kteří byli překvapení. Vězni utíkali rychle, jak jen mohli, teď měli velkou výhodu rychlosti, že nebyli tak ozbrojení jako stráže. Jejich zbroje je tížily, navíc Erutan každou chvíli za sebou házel cokoli, co by je dokázalo zdržet, ať už to byly rozbité lavice, korbely nebo shnilá vědra. Za pár chvil běhání ve slizké chodbě s vodou se dostali vězni na konec… Chodba končila a voda byla pod nimi temnější. Horal rychle prozkoumal konec chodby… chtěl již vydat, že jsou ve slepé uličce, ale náhle se propadl do vody až po bradu. „Musíme jedině tudy!“ křikl na svého společníka, „Vypadá to, že je to hluboký… Nadechni se pořádně!“ Erutan se nevědomky leknul, do oné vody se mu nějak nechtělo, „Kam to vede?“ zeptal se, když se za jeho zády v dálce blížili vojáci. „Nemám tušení.“ nadechl se pořádně horal a jeho hlava se ztratila kdesi ve vodě, Erutan se rozhlížel za sebe i před sebe, v duchu cosi pronesl a s velkým nádechem skočil do vody. Voda ještě vířila, když vojáci dorazili na konec chodby, „Určitě se utopí, nemá smysl na ně tady čekat nebo je hledat.“ „To říkáš ty! Zůstaň tady, já dojdu pro velitele. Musíme mu nahlásit útěk z vězení!“ pronesl druhý voják a rozběhl se zpátky do chodby. Hnusná a studená voda obklopovala oba vězně, již plavali v úzké chodbě neznámo kam. Každou chvíli naráželi hlavami o kamenné stěny a dech se začínal krátit. I když si Erutan říkal, že tohle je jistě jediná úniková cesta, došlo mu, že to také nemusí přežít. Za chvíli přišlo to nejhorší, co mohl očekávat. Jeho tělo už nemohlo dál zadržet dech, pomalu ho opouštěly síly a do těla se dostávala voda. Začal polykat doušky studené a smrduté vody… Kdesi na skále opět chytal malý Erutan ryby. Tentokrát již sám a se smutným výrazem. Bylo poznat, že ho to nebaví, od minulé potyčky se svým otcem byl jak vyměněný. Žádný úsměv nebo smích, jen čistá kamenná tvář. Jaké překvapení, když se udice ozvala a on ji chytil do rukou. Chtěl vytáhnout úlovek z vody, ale ryba ho více táhla do svého království, než aby tomu bylo naopak. Náhle ryba trhla, Erutan zahučel do vody jak vystřelený šíp a nechtěl se pustit udice. Chytil pořádného macka, jenž stále odolával háčku a nataženému provázku. Plul velice rychle a daleko od břehu. Až se nakonec provaz přetrhl, ryba uplavala a Erutan zůstal uprostřed jezera sám pod vodou… a bez pomoci. Celý vyděšený nevěděl, co má dělat, chytal se za krk a snažil se udržet dech, ale nic nepomáhalo. Několik doušků bylo již v něm, topil se. I když byl tak malý, uvědomil si, co se s ním stane. Přestal se bránit, pustil krk a nechal se unášet spodními vlnami. Tělo začalo tuhnout a oči sklít… Dokud se do jeho těla neopřela neznámá síla a cosi ho táhlo vzhůru. Hlava se vynořila, okamžitě začala vykašlávat vodu a rozhlížela se po okolí. Až na pevné zemi, kdy mu Slunce svítilo do očí, poznal, kdo mu zachránil život. Jakmile vyhodil ze sebe poslední doušky vody, Erutanův otec na něj s úsměvem hleděl a mlčky mu držel ruce. Malý elf mu tiše děkoval za záchranu… Erutanovo tělo ztuhlo, plíce byly už takřka zaplněné a myšlenky na svobodu byly rozplynuty. Avšak, jeho rameno něco táhlo vzhůru. Během vteřiny se do očí dostal sluneční svit a do nosu čerstvý vzduch, jenž donutil plíce reagovat a vykašlávat. „To je dobrý! To je dobrý! Už jsme venku!“ podporoval ho v blízkosti nord a táhl jej na ramenou. I když ze sebe dostal veškerou vodu, donutil norda, aby neplaval ke břehu, oba se zastavili uprostřed zálivu a hleděli na sebe. „To byla jízda, co? Hehehe!“ „Jo…“ několikrát zakašlal elf, „málem jsem se utopil.“ „Nemůžu uvěřit, že to vyšlo!“ pochválil si nord a zadíval se do jeho očí, „Poslyš, chci ti poděkovat za pomoc při útěku. Teď bude nejlepší, když se naše cesty rozdělí.“ „Co? A… kam půjdeš?“ „To ti neřeknu. Teď nás Thalmor bude hledat. Kdybych ti řekl, kde se budu nacházet, a tebe by chytli, riskoval bych mnoho. Více než mnoho!“ loučil se s ním nord, „Ale třeba na sebe jednou narazíme. Tohle ti nezapomenu, elfe!“ odplaval kousek k břehu, z dálky jen zvolal jeho směrem, „Sbohem, příteli!“. Bosmer zůstal v zálivu sám, nad ním se nacházela samotská klenba a nemohl uvěřit, že se mu povedlo utéct i s cizincem z vězení. Chtěl se někam přidat, ale došlo mu, že jsou teď oba nejspíš hledaní. Když doplaval na druhý břeh zálivu, kde začínal močál, dostal nápad, co by měl podniknout. Je z vězení, sám a bez pomoci. Doufal, že by pomoc mohl najít ve svém útočišti… ve Falkreathských lesích. ________________________________________________________________________________________________ Otázka: V jeho domovině bude čekat nemilé překvapení. Jaké? 1) jeho dům bude zruinovaný 2) v jeho domě je neznámá rodina 3) v domě narazí na cizí dítě Upravil/a Adrian_S dne 23.07.2022 22:54 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


sirPavoucek456	#5 Přidané 22.02.2015 01:47
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	1) Jeho dům bude zruinovaný edit: i když by bylo celkem YOLO, kdyby tam našel cizí rodinu, nebo díte Upravil/a sirPavoucek456 dne 22.02.2015 01:49


KinimodLP	#6 Přidané 22.02.2015 12:40
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	2) Neznámá rodina PS: Nepřemýšlel jsi o tom že by jsi napsal knížku ?


MightRider	#7 Přidané 22.02.2015 14:15
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	PS: Nepřemýšlel jsi o tom že by jsi napsal knížku ? Tu bych si koupil... 1)


sirPavoucek456	#8 Přidané 23.02.2015 18:30
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	Já bych si ji taky koupil a vůbec, kdyby se tu vzaly všechny povídky ze Skyrimu a daly by se do jedné knížky, tak by to taky nemuselo být špatný.


Adrian_S	#9 Přidané 25.02.2015 19:54
Ocenění: Příspěvek: 4322 Založený: 01.05.14	Část 3. - Návrat domů Erutan se půl dne brodil tmavými a nehostinnými močály. Jeho nohy byly natolik vlhké a mokré, že se mu loupala kůže na chodidlech. Bez mapy či rad, kudy se dostat domů, pobíhal po krajině a marně hledal nějakou cestu, na které by nenarazil na altmeří vojsko. Stále ho v hlavě trápilo, koho vlastně potkal. Kdo byl ten nord, se kterým utekl z vězení a proč se k němu nepřidal? Vozka právě zastavil na okraji lesa, mladý pár slezl z vozu a kráčel kamsi mezi skaliska. Muž v prostém oblečení a s velkou tornou na zádech, v doprovodu mladé krásné bosmerky nesoucí v náručí cosi zabaleného do hadrů a na zádech nůši plnou jídla. Pronikali mezi stromy jak vyplašená zvěř od lovců. Jen co v dáli spatřili malou stavbu a vyhřívající se slámu na střeše, zastavili se a na sebe pohlédli. „Jsme doma.“ pronesl muž a usmál se na ženu. „Je to nádherný domov, můj milý! Tady se nám bude líbit.“ pronesla žena a políbila ho na tvář. Z náručí se ozval dětský křik, žena pohlédla do hadrů a začala cosi klidného prozpěvovat, „Erutanovi se tu bude jistě také líbit…“ „Slibuji, že mu zajistíme řádný život, má drahá. Uděláme pro něj, co budem moct.“ pronesl muž a s rukou u jejího pasu ji doprovodil až ke dveřím nového domova. Jen, co se otevřely dveře do malého stavení, žena hleděla úžasně. Jedna velká postel na konci místnosti, hned vedle kolébka a pár dřevěných hraček. U jedné ze zdí postávala malá knihovna se skříní a na druhé straně se nacházela lavice plná jídla. Uprostřed pak vítalo návštěvníky ohniště se zavěšeným kotlíkem. Na stropě visely různé sušené byliny, které uvolňovaly překrásné aroma. Venku rostly trsy horniček a levandulí, na květech tančili motýli a kouzlili úsměv návštěvníků. Žena se usmála a políbila muže na tvář, toto nové místo si rázem zamilovala. Když se blížil západ Slunce, konečně se uprchlý elf dostal na stezku, která vedla kamsi do středu Skyrimu. Pobíhal opatrně a rychlým tempem, nechtěl na nikoho narazit. Už se zdálo, že svou dnešní pouť nedokončí, však díky letmé nepozornosti zakopl o jeden z kamenů a spadl tváří na zem. Byl na pokraji sil, tělo se chvělo a on bezmocně hleděl jak za sebe, tak i na cestu, kterou již uběhl. Náhle se za ním ozvalo lehké praskání dřeva, než se stačil někam schovat, ze zatáčky vyjel vůz a pomalým tempem se k němu blížil. Za pár vteřin u něj zastavil nord s otěží v rukách… „Ou, ouu… prr, holka!“ kůň přestal kráčet dál, „Co dělá otrhaný elf takhle sám v přírodě? V tuhle dobu?“ zeptal se ho kočí. „Já… no…“ neměl slov. „Jste v pořádku? Nějak moc nevypadáte.“ „Hledám cestu do Falkreathu. Ztratil jsem se.“ Nord se chytl za bradu a zamyslel se, „Jestli chcete, můžu vás tam hodit.“ „Nemám bohužel nic, čím bych vám mohl zaplatit.“ Kočí mávl rukou, aby si naskočil, Erutan zaváhal, ale přisedl k němu, poté se oř opět rozjel, „Vy asi musíte být nějaký cestovatel nebo zbloudilec! Jinak byste věděl, že povozy po provincii jsou zadarmo.“ „Vážně? Já… jak to?“ zmateně huhlal elf. Kočí se opět na něj podíval a velice podezřívavě, „Teď vás nějak nechápu, elfe. Vy, bosmerové a Thalmor jste vždy táhli za jeden provaz…“ Erutan se podíval do svého klína, poté zpátky na něj, „Podívejte, řekněme, že jsem včera dorazil s lodí na Samotu. Nepamatuji si z minulých dnů nic, takže ani nemám tušení, proč tu jsou a co se tu děje. Mohl byste mi to vysvětlit?“ Kočí nad ním zakroutil hlavou, i když Erutan nevypadal nebezpečně, nevěřil mu. Neprozradil mu nic, sám na sobě cítil obavu, jen smutně vydechnul a zeptal se ho, co chce dělat ve Falkreathu, zda nemá namířeno na trhy. Bosmer nechápal jeho otázku, i když byla zcela jednoznačná. „Od těch dob, co tu jsou thalmoři, tak se toho hodně změnilo, elfe.“ „Proč? Co se změnilo?“ „Říkal jste, že jste včera dorazil na Samotu. Sice nevím, odkud jste plul, určitě z Větrného Žlebu nebo z Jitřenky ne, ale… to je jedno. Jestli nejste obchodník, podle toho oděvu asi těžko, tak měl jste zůstat tam, odkud jste vyjel.“ Erutan ho stále nechápal, „Do Skyrimu se dostanete snadno, ale ze Skyrimu už ne.“ po těchto slovech kočí téměř celou cestu mlčel a hleděl dopředu a Erutan smutně hleděl kolem sebe. Povoz jel celou noc na jih, po několika hodinách jízdy se Erutanovi vybavovaly vzpomínky na místo a kraj, který znal z velmi mladých let. Když projeli kolem starých nordských zřícenin, na kterých se promenádovaly skupinky zlatých vojáků a neznámých lidí, dojeli na rozsáhlé a překrásné pláně Bílého Průsmyku. Erutan kráčel po boku svého otce skrze tuto nádhernou přírodu, v dálkách viděl pochodující obry s mamuty a pobíhající vlky, kteří se hnali za zvěří. Otec mu cestou vyprávěl příběhy o divoké přírodě, o dracích, kteří tu kdysi létávali a o bojovnících a hrdinech, kteří tu padli a měli tu postavený mohutný památník. Malého elfa tyto příběhy fascinovaly a jeho dětský sen, stát se legionářem v císařových službách, byl silnější. I když byla tma, bosmer tato místa poznával a tiše si říkal některé názvy, které mu utkvěly v paměti, což kočího překvapilo. Bez altmeří kontroly v ruinách projeli na ony pláně, za pár hodin v dáli uviděli zářící město Bílý Průsmyk. „Aby tě to nepřekvapilo, elfe, i tady jsou altmeři.“ pronesl kočí a pokračoval dál v jízdě. Erutan mu ještě rychle vysvětlil, že nechce přímo do Falkreathu, žádal ho, aby mu zastavil někde za Vorařovem. Bylo to také jediné místo, které si stále pamatoval. Noc utekla rychle, a ačkoli vozka jel velice pomalu, oba nebyli unavení. Sluneční paprsky se jim vloudily do očí, nord jen lehce prohlásil, že tu zas mají nový den. Povoz projel liduprázdnou vsí, Erutan se divil, proč jsou téměř všechny budovy zabarikádované a některé dokonce v rozpadlém stavu. Vzpomínka se mu náhle zobrazila, jak s maminkou kráčel do této osady ke kováři či do krčmy pro zásoby. Lid byl v té době radostný a zcela milý… „Kde jsou všichni? Co se tu stalo?“ Kočí jen vydechl, „Velké nepokoje a velká neštěstí… Lidé, kteří se nechtěli smířit se skutečností, raději odešli pryč. Nebo zemřeli. Smutná historie.“ „Asi o tom nechcete mluvit, co?“ zeptal se ho opatrně, jeho reakci předpokládal, nord jen zakroutil hlavou. Po několika desítkách minut přejeli mrtvou osadu, dostali se konečně na křižovatku za Strážnými kameny. Vozka zastavil na pokyn elfa, seskočil z vozu a do rukou mu dal palcát ze Samoty. „Já nejsem jako ostatní elfové. Tu máte, berte to jako platbu za dobře poskytnutou službu.“ „Tohle se jen tak nevidí.“ prohlížel si ho seveřan, „Jste dobrotivý, bosmere. Jestli chcete, můžu vás odvést, kam budete chtít, stačí říct.“ „Jen jeďte, chci se projít. Snad si vzpomenu na cestu, můj domov by neměl být daleko.“ Kočí kývl hlavou, popřál mu hodně štěstí a vyjel s vozem směrem k Helgenu, Erutan zůstal sám na křižovatce. Za zvuku řvoucího ptactva si snažil uvědomit, kterým směrem se šlo do jeho domova. Letmo si vzpomenul na cestu, nohy zamířil na jihovýchod, kde kráčely po kamenné stezce až k borovému lesu, u jedné polorozpadlé chatrče zamířil skrz les. Stále se divil, že nespatřil žádnou thalmorskou hlídku, o které se kočí během jízdy zmiňoval. Chvíli putoval mezi stromy, až narazil na pěšinku vedoucí na místo, které nepředpokládal. „Ne…“ vydechl smutně, „To… to… to nemůže být pravda!“ Smutný pohled se mu naskytl na domovinu, kterou měl tak rád. Místo krásných bytelných zdí, barevných záhonků a malé stáje viděl jen rozpadlé ohořelé sloupy a zničený nábytek. Rozeběhl se k těmto pozůstalostem a nechápal, co se tu stalo. Uprostřed základů padl na kolena a rozbrečel se… Kromě několika spálených knih, rozházeného materiálu a pár zvířecích kůží z domu nic nezbylo. O co horší byl pohled na poslední opěrný sloup, na kterém se nacházela prostřílená a ohořelá mrtvola v divném hábitu. „Tati?“ zeptal se tiše, plazil se po kolenou k mrtvole, ze které toho už moc nezbylo. Chytl ho za nohy a ještě víc se rozbrečel, takový návrat domů vůbec nečekal. Naříkal a vyčítal si, že neměl odcházet. Trápilo ho neustále, co se tu mohlo stát. Po chvíli truchlení sebral veškerou citovou sílu a prohledal okolí ruin. Podle spálenin a stavu dřeva poznal, že byl domov zničen před několika lety, rány však stále vypadaly čerstvě. Za domem spatřil další hrůznou podívanou, jež mu vrhla slzy do tváře. Dva hroby bez nápisu trčely ze země, kameny byly porostlé mechem a kvítí volně bujelo. Klekl k nim a velmi potichu pronášel matčino jméno… a své ženy. „Až uvidíš, kde žiju, bude se ti tu líbit!“ pronášel s úsměvem Erutan na mladou a velmi pohlednou černovlasou bosmerku, když kráčeli společně po stezce u jezera. „Jsem tak nedočkavá, Erutane!“ zvesela volala. Chvíli kráčeli lesem, až narazili na jeho domov, jeho rodiče pracovali na zahrádce a jen, co je spatřili, zanechali práce a přišli k nim blíže. „Matko, otče… Tohle je moje dívka, Leneri!“ bosmerka se před nimi uklonila. „Můj syn mi o vás vyprávěl. Jsem rád, že jste se dali dohromady.“ pronesl hrdě jeho otec, „No, nebudeme stát venku. Pojďte, ukážeme vám to tady.“ Obě ženy se mezi sebou pozdravily a společně celá čtveřice se odebrala dovnitř domu. Mladík vysvětloval své vyvolené, kde se co nachází a i když byl dům velice malý, usmívala se do celé světnice. „No, je to tu sice malé a pro nás ta dětská postel nebude stačit. Ale zítra si zajdu pro dřevo a vyrobím nám postel.“ Od Leneri dostal polibek na tvář, „Je to tu krásné! Myslím, že se mi tu bude líbit…“ Oči se vrátily do reality, v duchu říkal, jak mu je líto, že se o ni nedokázal postarat. Jeden zarostlý kámen hladil jako by hladil dívčí hlavu po vlasech, slzy se snažily rozbořit pevnou stěnu mezi vodopádem a vzduchem. „Je mi to tak líto, Leneri! Je mi to… tak líto!“ smutně klečel nad hrobem a dlouhé chvíle zanechával na místě. Půl dne strávil v ruinách. Veškerý nepořádek z lavice smetl na zem a posadil se na prohnilé dřevo. Z brašny si vytáhl deník, nalistoval si několik prvních stránek, které ho odkazovaly na mladou minulost. Na dny, než odešel do legie a strávil čas doma s rodinou. Jaká veselí a šťastné příhody se mu vybavily… „9. sklizník, 4V 196 Dnes jsem potkal u jezera tu nejkrásnější dívku, jakou jsem kdy spatřil. Zrovna si česala vlasy, já na druhé straně řeky chytal ryby a doufal, že něco ulovím. Ale tohle jsem nemohl jen tak být. Chvíli jsem váhal, co mám udělat, jestli zanechat rybolovu a vydat se za ní, nebo jestli ji mám ignorovat. 10. sklizník, 4V 196 Ona se na mě podívala!! U Kynareth, byl jsem nervózní. Jednu chvíli mi mávala, abych za ní šel. Její úsměv mě lákal, i když byla tak daleko. Ale mám strach z vody… Bojím se, že se utopím, jak se tomu mohlo stát kdysi dávno. Ale nemůžu na ní přestat myslet!! Jestli tam bude i zítra, no… nepředbíhejme… 11. sklizník, 4V 196 Možná mě za tohle otec zabije, ale udělal jsem to. Znova jsem šel rybařit na své místo a opět tam byla a česala si vlasy. Nemohl jsem to vydržet, odhodil jsem prut stranou, zadíval se do hlubiny a modlil se ke Kynareth, abych se neutopil. Jediný výskok z velké skály a mocné šplouchnutí… musel jsem se vynořit co nejrychleji, ale tyhle proudy jsou silné. Chtěl jsem to uprostřed plavání vzdát, ale říkal jsem si: „Jestliže tohle nezvládneš, pak ani nezvládneš výcvik u legie!“ Zabral jsem ze všech sil… a doplaval k ní. Děkuji ti, Kynareth, že jsi mě obdařila touto krásou. Já… nemám slova pro její popis. Je zkrátka… úžasná.“ Slova mu hnala do očí lehké slzy, které nevypustil, zavřel deník a myslel na tyto krásné chvíle. Knihu vrátil do brašny, zadíval se kolem sebe a uvědomil si, že zde už nic nevymyslí. Ještě v rychlosti prohledal zbytky domu, jestli nenajde něco cenného, ale nejspíše zloději vzali vše, co mělo nějakou cenu. Než se vydal ze smutného místa pryč, sundal ze stěny ohořelou mrtvolu a přikryl jí hromadou sutě, která se kolem povalovala. Erutan se vydal na cestu pryč z tohoto místa, bylo mu smutno, že jeho domov, v minulosti plný života a barev, se uzavřel do černobílého světla. Uvědomil si, že v této chvíli se nemá kam vrátit a ani pro co žít. Jeho svět byl zmařený a sny kdesi rozplynuty… Kroky vyvedly Erutana z borového lesa zpátky na křižovatku za Vorařovem. Protože v dětství nejčastěji s otcem navštěvoval okolí dračího města, rozhodl se tam zajít, ovšem neměl tušení, co tam bude pohledávat. Slunce nad ním pražilo a stín se za ním kolébal. Vítr mu házel vlasy do okolí a do očí. Jaké překvapení pro něj bylo, když na cestě do města uviděl mnoho elfích skupinek ve zbroji, jež hlídalo cestu. Bez poznámek a se svěšenou hlavou prošel kolem nich, několik Altmerů ho pozdravilo… jaké další překvapení. U mohutné brány do města postávala hlídka dobře ozbrojených elfů, návštěvník už chtěl zabrat za bránu, ale jeho pohyb byl přerušen. „Stát! Řekněte důvod vaší návštěvy města!“ zeptala se ho hlídka. Bosmer rychle přemýšlel, ale nenapadla ho lepší odpověď, „Já nevím… možná se utopit v chlastu.“ „Další ztroskotanec! Jste mi podezřelý.“ strážce váhal nad vpuštěním, „Zkuste tu udělat malér a vy víte, co vás čeká!“ přísně se na něj zahleděl, poté mu otevřel bránu do města. Od kovárny až po tržiště se nesly veselé tóny z fléten, všude se nacházeli vysocí elfové, ať už v honosných či obyčejných šatech. Na některých vyvýšených místech postávali malíři a malovali scenérie města. V kovárně redguardka zaučovala mladého vysokého elfa řemeslu. A ať se podíval Erutan kamkoli, všude viděl ozbrojené stráže. Cestou si uvědomil, že i když hlídce u brány řekl důvod své návštěvy, v oblečení neměl ani zlaťák na útratu. V duchu si pronesl, že ho v nejhorším zavřou do vězení, kde shnije. Neměl již co ztratit, leda svůj deník. Došel na rozsáhlé tržiště, které bylo ve veselé náladě. Mnoho trhovců nabízelo nejen šperky a jídlo, ale i lukrativní zboží, které se ve Skyrimu nedalo nikdy takřka sehnat… Rýže, hedvábná plátna či dokonce šupiny vzácných plazů z Černého močálu. V dětství párkrát navštívil s rodinou trhy, ale nikdy nebyly takto rozsáhlé. Za to si všiml stejné budovy, která sloužila jako krčma, jen se nápis poněkud lišil… „Náručí Sylsris?“ zeptal se sám sebe, na vývěsním štítu se nacházela pouze malba rukou, jak drží hvězdu v náručí. Nechápal název, ale nijak se nad tím nezamýšlel, vyšel schody a otevřel dveře. Hospodské aroma ho obklopilo a zároveň překvapila i výzdoba. Krčma vypadala nordsky, ovšem místo samotných domorodců byli všude jen altmeři, měšťané i hodnostáři. Výzdoba některých zdí vypadala víc než elegantně, což bylo na toto místo nezvyklé. U pultu postávala nordka, jež velice horlivě a s úsměvem servírovala hostům objednané pití. Ve dveřích spatřila i bosmera, zamávala na něj, aby k ní přišel blíž. „Vítej v „Náručí Sylsris“! Dáš si něco? Dneska mi dorazila speciální várka altského vína! Můžu ti dát ochutnat, pokud chceš.“ s úsměvem ho pobízela. „Já… já si asi nic nedám.“ pronesl smutně a usadil se. Hospodská si všimla jeho tváře a neváhala se ho zeptat, „Co ten skleslej výraz? Špatný den?“ zespod pultu vytáhla pohárek a natahovala se za sebe na jednu z lahví vína, „Na, dám ti jednu na účet podniku, ať zaženeš tu blbou náladu!“ „Ne, to je dobrý. Nic si nedám.“ zarazil jí prostým důvodem, mezitím sklidila nádobí zpět. Bosmer pak do vzduchu prohodil, „Předpokládám, že mi vy asi taky nic neřeknete, že?“ „Prosím? Nějak vás nechápu, pane! Co byste chtěl vědět? Jste v krčmě a tady se drby jen šíří! Klidně se ptejte.“ Erutan se na ní otočil s pohledem zoufalství, „Bude to znít divně, ale… Co se to tady stalo?“ krčmářka se zarazila, „Co tady dělají altmeři a Thalmor?“ „Áha… No, jestli chcete vědět, kde jsou velká tržiště, tak musíte jít do Větrného Žlebu nebo do Falkreathu! Tam toho bývá víc, než tady!“ pronesla bez ostychu nordka, Erutan nechápal její slova. „Počkat, na to jsem se ale neptal! Můžete mi odpovědět na otázku?“ „No, vždyť vám to říkám! Musíte do Větrného Žlebu nebo Falkreathu!“ Erutan vytřeštil oči a nahodil nechápavý výraz, „Asi nejste ze Skyrimu, co? Vydržte, nakreslím vám to…“ zespod pultu si vytáhla kus papíru a brk s kalamářem a začala cosi kreslit. Náhle se za elfími zády objevila stráž s nepřátelským pohledem, „Co to má znamenat? Okamžitě toho nechte!“ křikl na hospodskou. „Tenhle poutník nezná cestu do Větrného Žlebu. Putuje na trhy. Chci mu ji jen ukázat!“ a schválně jí ukázala náčrtek trasy z Bílého Průsmyku do severního města, stráž kývla hlavou a odkráčela pryč. Krčmářka nahlas prohlašovala, co tam mají dobrého a na jaké zboží tam může narazit, když se jí však bosmer podíval pod ruce, viděl, že nekreslí, ale že něco píše. „Tu máte! Cesta do Větrného Žlebu!“ předala mu papír a uklidila své potřeby pod pult, „Jestli si ji chcete prostudovat, klidně si zajděte nahoru po schodech do volného pokoje.“ a ukázala mu do druhé místnosti na schodiště. Bosmer nechápavě vstal, ani nepoděkoval a hned se vydal oním směrem s papírem v ruce. Kolem se motali vysocí elfové. Stačilo vyjít schody, vešel do prvních dveří, v nichž mimo prázdné postele nikdo nebyl a otevřel počmáraný papír. „Tharina Vara - Větrný Žleb, Ivarův Dvůr nebo Falkreath. Najděte ji a dozvíte se více!“ Erutan schoval zprávu do brašny a zamyslel se, co podnikne dál. ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Kam se Erutan vydá? 1) do Větrného Žlebu 2) do Ivarova Dvora 3) do Falkreathu Upravil/a Adrian_S dne 18.12.2020 15:47 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


sirPavoucek456	#10 Přidané 01.03.2015 11:32
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	Mohlo by to být zajímavé ve Větrném žlebu, jednak to je největší město z těch tří a navíc tam bydlel Ulfrick, tak by mě zajímalo, jak to tam teď vypadá, takže 1) Větrný žleb


MightRider	#11 Přidané 01.03.2015 13:31
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	1) Větrný Žleb Je to pravděpodobné... Hlavně už chci vědět, co se tam přesně stalo!


KinimodLP	#12 Přidané 02.03.2015 00:10
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	1) Větrný žleb Půjdu s davem


Adrian_S	#13 Přidané 09.03.2015 20:15
Ocenění: Příspěvek: 4322 Založený: 01.05.14	Část 4. - Nabídka Erutan si v hlavě konečně uvědomil, co by bylo pro něj v této chvíli nejlepší. Jistá Tharina Vara mu mohla detailně popsat současný svět, než kdokoli jiný. A snad jediné místo, kde by se opravdu mohla nacházet, byl starý nordský Větrný Žleb. Avšak neměl tušení, koho má přesně hledat… Papír se zprávou zmačkal a schoval do kapsy šatu, sešel schody a zamířil si to znova k hospodské. „Promiňte,“ žena se na něj s úsměvem ohlédla, „Ve Větrném Žlebu… koho mám hledat, když bych chtěl něco… luxusnějšího?“ „Luxusnějšího? Většinou takové zboží nabízejí altmeři a dunmeři. Ale když tam narazíte na nordské obchodníky, možná byste u nich něco našel. Co konkrétně byste potřeboval? Pár trhovců tam znám.“ Erutana v této chvíli nenapadlo nic jinačího, než podivná odpověď, „Nějaké robustnější zbraně?“ „ÉHM…“ zarazila se hospodská, na jazyku míchala různé zvuky, když viděla za bosmerovými zády jednoho vznešeného šlechtice, „No, víte… pokud jde o dar do bohaté domácnosti, pak se poohlédněte kolem kovárny. Jistá „Vara“ tam prodává takovéto věci.“ Erutan chtěl už odejít, „Ale to můžete koupit jen za dozoru strážců! Dávejte si pozor, ať si nepřivodíte potíže.“ a mrkla na něj okem. Erutan pochopil její naznačení, poděkoval jí a otočil se ke dveřím. Než stačil otevřít dveře ven, kdo si na něj z místnosti zavolal, aby se ještě zastavil. Svou hlavu namířil k ohništi, u něhož postával vysoký elf ve velmi honosném oblečení. Gestem ho žádal, aby přišel k němu blíž. „Promiňte, elfe, že vás ruším v odchodu, ale zaslechl jsem, jak tu s dámou hovoříte o Větrném Žlebu.“ spustil altmer. „Je snad něco špatně?“ zeptal se opatrně a nechápavě bosmer. „Ne, ne. Vše je v pořádku.“ ujistil ho velikán, „Chystám se taktéž do Větrného Žlebu jako vy a rád bych uvítal nějakou společnost během cesty. Co vy na to? Nechtěl byste mě doprovodit až k branám města?“ „Víte, zní to velice lákavě, ale…“ chtěl se vykroutit z nabídky, elf si však z obleku vytáhnul měšec zlata. „Škodný na tom rozhodně nebudete! Navíc, jistě se umíte bránit, že ano? Na cestách bývají různí lapkové a nerad bych přišel o krk…“ „A tohle víte jak?“ zeptal se překvapeně, až se postavil do obranného postavení, „Jak víte, že vás budu bránit před nebezpečím?“ Velikán se na něj usmál, „Jednak vás motivuji odměnou, dále mým postavením, kterému by záviděl leckdo, a jednak… ta dýka na opasku se vám jen tak pro nic za nic nehoupá, ne?“ hodil široký úsměv. Bosmer se rychle podíval na pásek, na kterém mu opravdu visela zbraň. Došlo mu, že se dostal do potíží, jen v tichosti polknul. Protože neměl žádný cíl ani motivaci k životu, kývnul mu na nabídku, altmer radostí tleskl. „Výborně! Zaplatím útratu a vyrazíme. Zlato dostanete, až dojdeme na místo.“ na pár vteřin odešel k hospodské a na stůl ji vyložil několik zlatek, poté se vrátil za Erutanem, „Tak vyrážíme!“ Společným krokem vyrazili ke dveřím, Bosmer se rychle otočil na Nordku, jež se na něj zahleděla trochu vyděšeně. Altmer otevřel dveře ven do světa, na krok zpátky bylo již pozdě… U jednoho jehličnatého stromu postával polonahý Erutan a krátkým železným mečem mlátil do přibitého panáka. Slunce nad ním pražilo a vysilovalo jej, jeho zpocené tělo se blýskalo do dálky. Na zádech mu byly vidět jasně rány z dětství, které obdržel od svého otce. Nevnímal současný svět, stále byl zaměřen na svůj meč a na cíl, který pevně držel. Prováděl různé údery, otočky či bodání, stále se mu něco na technice nelíbilo. Po jedné otočce, kdy švihnul panákovi po krku, se dostal za sebe a spatřil Leneri, leknutím uskočila zpátky. Okamžitě přestal máchat zbraní, tu odhodil na zem. Přiběhl k dívce, kterou starostlivě objal. „Nezranil jsem tě? Odpusť mi!“ „Ne. Ne, nic jsi mi neudělal, Erutane…“ usmála se na něj znova, po chvíli si elf všiml, že drží v ruce džbánek. „Copak to máš?“ „Chystám se ke studánce pro vodu. Nechtěl bys mě doprovodit?“ Zamyslel, zda by dál neměl pokračovat ve cvičení, ale vidina jejího doprovodu ho velice lákala. Miloval Leneri jako žádnou jinou, na její nabídku nemohl říct „ne“. Elfka se na něj opět usmála a požádala ho, aby si oblékl košili, avšak Erutan odmítl. Dodal, že je příliš velké vedro a jemu by to neprospívalo. Ze země sebral mečík a bok po boku se vydali společně hluboko do lesa. Dvojice elfů vyšla z městské brány, po kamenné stezce se vydala na východ, až dorazila k velkým věžím, tyčící se nad rozbouřenou řekou. V té chvíli, co míjeli pevnost plnou altmerských vojáků, spustil vysoko-hodnostář své otázky. Ptal se Erutana odkud pochází a čím se živí. Bosmer mu jen stručně odpověděl, že před několika dny dorazil lodí na Samotu, na téma povolání jen prozradil, že zatím žádné nemá. Když se chtěl on zeptat altmera, čím si zasloužil tento post a jak se jmenuje, dozvěděl se stručně, že na jeho úspěších a jménu nezáleží. Erutana stále trápila otázka, co se to tu v domovině stalo a toužil se ho zeptat, ale srdce ho potají varovalo, aby se nevyptával. „Jak dlouho půjdem do Žlebu?“ „Při tomto tempu se dostaneme před západem Slunce do pevnosti Amol, tam přespíme a někdy zítřejšího odpoledne bychom měli dorazit k branám města.“ takovou informaci mu pouze prozradil vysoký elf. Za pár chvil, když už byli dávno za věžemi, hodnostář choulostivě spustil, „Cos vlastně dělal před příjezdem do Skyrimu, bosmere?“ V Erutanově hlavě začal hlásit poplach, nápady a různé scénáře na minulý život se vytratily, neměl slova pro tuto odpověď. Stále si nemohl vzpomenout na svou brzkou minulost a tu dávnou nechtěl vyzradit. Aby se vyvaroval jakémukoli podezření, po chvíli putování tiše promluvil. „Odplul jsem z Vysokoskalí na slavné skyrimské trhy. Jsem totiž obchodník s… s… oblečením!“ Altmer se na něj zadíval, jeho obočí vysoce vzrostlo, „S oblečením? Máte ve Větrném Žlebu sklad nebo pobočku?“ „Ne…“ pokusil se lhát, „O svůj obchod jsem přišel, chci zjistit, co se tam stalo.“ Náhle se elf usmál, „Nic proti, příteli, ale pokud by byl nějaký obchod s oblečením v MÉM městě, věděl bych o tom.“ Erutan pochopil, že ho hodnostář dostal, „Tak, co kdybyste kápnul božskou a řekl mi pravdu?“ Bosmer zabručel, „Už nebudu mluvit. Buďte rád, že vás doprovázím domů… pane.“ Celou cestu až do pevnosti Amol ani jeden nepromluvil. Erutan se snažil v tichosti zamyslet na minulost, zda se mu něco nevybaví dalšího. Než se tak stalo, vítala je brána pevnosti. Hrdá altmerská stráž ohlásila příchod vznešeného a okamžitě otevřela mohutnou bránu. Trojice ozbrojených elfů přiběhla ke svému pánu a s nadšením vyčkávala na rozkazy. Poté se ohlédla na Erutana, jenž byl myšlenky jinde. „To je můj doprovod, najděte mu také něco volného. Ale DŮSTOJNÉHO!“ „Ano, pane!“ zasalutovala trojice, na Erutanovo rameno poklepal jeden ze strážců a ukázal mu, aby ho následoval, zbytek se odváděl svého pána do tvrze. Bosmer si v myšlenkách zavzpomínal na minulé časy s otcem, když procházeli krajinou a jako malý slýchával různé příběhy. Jedny příběhy se také odehrávaly v nordských pevnostech, které nebyly téměř nijak zdobené. Jen, co vešli do hlavních dveří, Erutana polila jakási příjemná atmosféra. Barvy zdí nebyly tak smutné, na každém rohu postávala váza s bylinou a velké překrásné tapiserie visely na zdech. Stráž vedla elfa do jednoho ze samostatných pokojů, který byl víc než útulný. „Pokud budete něco potřebovat, požádejte některého ze strážců. Avšak musím vás upozornit a požádat, abyste nevstupoval do sklepení a zbrojnice!“ poté stráž odešla a zavřela dveře. Bez pochybení se uvelebil na příjemně měkkou postel. Chtělo se mu spát, ale zvědavost z minulosti ho lákala více, otevřel brašnu s deníkem a začetl se do dalších dnů. Občas byl text rozmočený, ale věřil, že lze z něj zjistit důležité… "3. deštivec, 4V 198 Myslel jsem, že to bude klidný den, ale jak se ukázalo, Kynareth mě nejspíš zkouší, co vydržím. Měl to být jen klidný a milý doprovod mé Leneri ke studánce s vodou. Ah… proč mi tohle děláš, Kynareth? Proč?" Erutan se zamyslel nad ona slova, až se mu po pár minutách vyjevila čerstvá vzpomínka na onu událost, která nebyla hezká… Přešli několik remízků a paloučků, s Leneri se držel pevně za ruce a kráčeli vstříc travnatým vrškům. Když vylezli na vrcholek a zadívali se do okolí, oba se na sebe usmáli a políbili. V rychlosti sestoupili níže, až došli ke studánce, která již z dálky bublala. Leneri přiběhla k vodě jak lesní víla a v mžiku ponořila džbán do vody. Erutan pomalu a s radostí k ní kráčel, děvče se na něj otočilo, avšak do očí se jí dostal strach. Nechápal, proč se tak tváří, dokud neukázala za jeho záda a on se otočil. Než to stačil provést, cosi ho povalilo na zem a zahrabalo do traviny, elfí křik se ozval po okolí. Letmo si všiml podivné zjizvené tváře v chlupaté zbroji. Během pár vteřin se zvedl ze země a již konečně spatřil zdroj strachu. Skupinka zarostlých a podivně páchnoucích lidí s železnými zbraněmi kroužili kolem nich. Erutan si chtěl z opasku vytáhnout meč, ale než tak učinil, kdosi zařval, aby to nedělal. Rychle se otočil za hlasem, který se ozval za jeho zády. Do očí se dostal strach a zuřivost, jedna žena držela nůž pevně pod krkem dívky a upřeně na něj hleděla, Leneri byla celá strachy bez sebe. „Tak fajn, mladičcí…“ promluvil muž před Erutanem, „Dejte nám vše, co máte. Nebo vás tu podříznem a necháme tu na pospas sviním!“ Erutan plný hněvu a nenávisti se chtěl bít, ale když viděl nůž na krku jeho milované, musel upustit od svého plánu, „Heleďte, nemáme nic cenného, než jen to, co vidíte! Ani dva pitomé septimy nemáme!!“ „Dobrej pokus, elfíku!“ zasmál se lotr před ním, „Ten meč se mi líbí… dej mi ho!“ „To mě budeš muset zabít, aby sis ho vzal!“ Celá sebranka se rozesmála, mladý elf se chtěl vrhnout na lotra, avšak Leneri bolestně křikla, když jí čepel nože lehce řízla. To už se ozvala, „Erutane, prosím! Dej jim ho!“ Byl rozzuřený, ale při vidině, že by elfka zemřela, nechtěl riskovat. S nechutí odhodil zbraň na zem. Bandita jej okamžitě sebral a přikázal jim, aby se svlékli do naha. Protože se oba neměli jak bránit, učinili tak, se studem a ponížením hleděla na sebe dvě nahá těla, následně je banda zesměšnila a všechno vzala s sebou. Do několika vteřin byla čepel z Lenerinina krku pryč, dívka se vrhla ke svému druhu a vzlykala pod jeho vlasy. Erutan si nechtěl přiznat, že selhal nejen jako ochránce… ale jako ctihodný muž." Po tomto výjevu se jen oklepal a nechtěl si připustit, že se toto skutečně v minulosti stalo. Ulehl do lóže a pokusil se usnout, což se mu zezačátku moc nedařilo. Za pár hodin do jeho pokoje vstoupila osoba, jež ho vzbudila a i částečně vyděsila. Když si uvědomil, že je to onen altmer, kterého doprovází, uklidnil se. „Je čas vyrazit.“ pronesl a požádal ho, aby se připravil na odchod. Za pár minut opět společně odcházeli skrze mohutnou bránu, ještě nezačalo svítat a už v okolí začali ptáci řvát jak pominutí. Beze slov kráčeli po krajině, Erutan si díky minulé myšlence hlídal záda a doufal, že na nikoho nenarazí. Erutan postával nad spící elfkou v posteli, smutně jí hladil po tváři. Oblékl se do klasického oděvu a tiše se rozloučil se spící domácností. Jen, co zavřel dveře, ze špalku vytáhnul zaťatou sekeru a vydal se kamsi do lesa. V hlavě měl jasný plán, chtěl se pomstít lapkům ze studánky. A i když o nich nevěděl nic, věřil, že u vody najde nějaké vodítko k nim. Po pár hodinách dorazil na ono místo, kde byli přepadeni. Chvíli prohlížel okolí a hledal vše, co mohlo být podezřelé. Na zemi nic nenašel, chtěl už zklamaně odejít z místa, avšak jen, co se narovnal, v dáli uviděl polorozpadlou věž, jež se objevila mezi stromy. I když tomu moc nevěřil, vydal se oním směrem. Po chvíli došel až před vstup do věže, prvně si myslel, že je opuštěná. Než se stačil otočit a odejít pryč či dovnitř, ve větru ucítil podobný zápach, jako u studánky. Příšerný smrad… Do hlavy se mu dostaly zlé vzpomínky, hněv hmatal po sekeře a už jí třímal v rukách. Pomalým tempem kráčel kupředu, vyšel schody v dezolátním stavu a zápach byl čím dál intenzivnější. Vylezl až na vrchol… a lekl se. U rozdělaného malého ohně sladce pochrupovala trojice banditů ze studánky. U zdi byly vidět různé cennosti, které si během loupení a rabování nakradli, mezi nimi byl i jeho meč a šaty. Tiše a pomalu kráčel k pokladu, měl na dosah nejen své věci, ale i šperky a další nářadí. To však nechal být, vzal si jen, co patřilo jemu a Leneri. I divil se, že způsobil menší šum a nikdo z nich se neprobudil. Jaká to radost, když kolem nich prošel i s lupem v rukách bez povšimnutí. Radostně sestupoval po schodišti níže… Začalo se konečně rozednívat, Erutan se konečně vzpamatoval s vyčerpáním, díky neustálého hledění za sebe. Porozohlédl se kolem sebe a spatřil svého altmera, jak ho poklidným tempem doprovází po stezce. Ten se za malý moment ozval, že jim zbývá ještě několik mil do konce cesty. Než se stačil Erutan zeptat, kde se přesně nacházejí, uslyšel v okolí podivný ptačí zvuk, který mu byl povědomý. Letmo si vzpomenul, že podobné „volání“ bylo jistým znamením pro jistou činnost, ale něco se mu nezdálo. „Tohle ale není drozd…“ pronesl nahlas. „Co si říkal, elfe?“ zeptal se ho Altmer a otočil se na něj. Když oba vrátili zrak zpátky před sebe, odkudsi se vynořil muž v kožešinové zbroji a s připravenou zbraní v ruce. Erutan ani na chvíli neváhal, vytáhl dýku z opasku a hodlal bránit svůj doprovod. Jaké překvapení, když vysoký elf ohlásil, že tu nejsou zcela sami, za jejich zády se ocitli dva další bandité, muž, držíc v rukách dýku a s velice výhružným smíchem a žena, která mířila na velikána připravenou kuší. „Tak, a co teď?“ pronesl si Erutan v duchu. Než se stačil kdokoli ozvat, žena vystřelila po altmerovi, šipka se mu zakousla do ramene a bolestně zařval. Křikl na svého ochránce, aby ho bránil, ale než stačil dopovědět, už ležel nehybně na zemi. Erutan měl tušení, že tohle nedopadne dobře… „Dobrá práce, jsem ráda, žes ho sem dovedl, Mikr…“ pronesla žena s kuší, ale zarazila se, „Počkat! Ty nejsi Mikradan!“ nabila zbraň a namířila na něj, „KDO JSEŠ, ELFE?!“ „Kdo jste vy? Chcete mě zabít tak, jako jeho?“ „Je s ním jistě spolčený!“ prohlásil nord před elfem, „Zabme ho, ať nejsou svědci!“ „Já do něj bodnu… bude to rychlý!“ pronesl další kumpán. „NE! Nikdo ho nebude zabíjet, dokud neřekne, kdo to je!“ ozvala se přísně střelkyně, „MLUV, ELFE!“ „Já nejsem s nikým spolčený! Měl jsem dělat tomuhle altmerovi doprovod. Ale, mně už na tom nesejde…“ ozval se odvážně, „Jestli mě chcete zabít, tak do toho, stejně nemám pro co žít!“ Chvíli se ozývalo ticho, střelkyně mu prozradila, že není mrtvý, pouze ochromený. Stále se rozmýšlela, co s ním udělají. Nakonec to nord s palcátem nevydržel, křikl, ať se těší na smrt a vrhl se proti němu. V Erutanovi se probudila chuť žít a i když sám nevěděl, co chce vůbec dělat, tělo se rozhodlo bránit… Erutan sestupoval ze schodiště s veselou náladou. Než stačil sejít poslední schod, do vstupu vešla další osoba, jež byla překvapením bez sebe. „CO TO DO ZAPOMNĚNÍ?!“ vykřikla a vytasila meč z pouzdra. Erutan leknutím shodil z rukou nakradené věci a rychle hledal pod hromadou hadrů svou zbraň. Našel ji a na poslední chvíli ji stačil dát před svou tvář, do čepele se zakousla čerstvá ocel. Jakoby se v něm probudila zuřivost ze studánky, tentokrát se nenechal obalamutit či zastrašit. Byl připraven bojovat na život i na smrt. Hodiny trénoval u nehybného stromu s panákem, a právě v tuto chvíli měl jedinečnou příležitost vyzkoušet, zda mu cvičení bylo prospěšné. Se vztekem se vrhnul na lotra a chvílemi si vyměňovali pozice. Avšak zkušenější zloduch se ho několikrát pokusil odzbrojit, což se mu nakonec také podařilo. Než ho zapíchl, dostal pár kopanců do těla. Erutan byl strachy bez sebe, když dopadl na schod a hleděl přímo na čepel, míříc na jeho hruď. Na poslední chvíli se vyhnul bodnutí, skutálel se ze schodiště na zem do hadrů a snažil se nahmatat nějakou zbraň. Před jeho tvář se ocitla ničemova bota, své oči zvedl vzhůru… „Neměl jsi sem chodit, elfíku!“ meč vyzdvihnul nad jeho ležící tělo a pustil k zemi. Než však spadla špička do Erutanových zad, do nohy bandity se zakousla obyčejná dřevorubecká sekera, kterou nečekal. Jak mocně a bolestně vykřikl, svou zbraň pustil a snažil se dostat ostří ze své nohy. Erutan jej vytáhl rychle, ničema sletěl k zemi s bolestmi. Než se stačil zvednout a uvědomit si, že leží, do jeho hrudi přistálo znovu ostří… a bolest ustala. Bosmer nemohl uvěřit, že právě někoho zabil. Bylo mu do breku, ale zároveň cítil úlevu. V horním patře zaslechl, jak se zbytek bandy probudila a snažila se zjistit, co se to stalo. Elf zvedl veškerý lup, sekeru nechal v těle mrtvoly a upaloval z místa tak rychle, jako by ho hnal včelí roj. Prvním úderům se vyhnul snadno, byť měl jen obyčejnou dýkou. Do boje se vrhnul další lupič s krátkou čepelí, který započal pravé šermování. Erutan se divil, kde se v něm vzalo tolik odvahy a bojechtivosti. Párkrát se na něm zloděj podepsal, košile byla už skoro rozervaná celá, ale elf se nevzdával. Najednou se odněkud objevil palcát, který se zakousl do elfího těla a donutil ho padnout k zemi. S velkými bolestmi se křečovitě držel za místo zranění, zrak se mu lehce mlžil slzami a potem. Nad ním se objevila trojice lapků, jak na něj vražedně hleděli. Žena na něj zamířila kuší a vystřelila, bolest se mu okamžitě dostavila, ale nemohl zakřičet. „Možná taky něco ví… Vezmem ho sebou!“ uslyšel Erutan naposled, dokud se mu nezavřely oči a uši neztichly. Zdálo se mu to jako chvilka, ale ve skutečnosti uběhlo několik dní, Erutan se konečně probudil z černé temnoty. Oči nevěřily, kde se nacházel a co viděl. Ještě před malou chvilkou postával na kamenité cestě nad řekou, nyní se vedle něj ocitlo otevřené moře a malý tábor plných lidí, před jakýmisi skalami. „Kde to zatraceně jsem?“ zeptal se, avšak odpovědi se nedočkal. Chvíli se zaposlouchal do okolí, neustále slyšel kromě svištění větru také tlumené hlasy odkudsi. Za pár vteřin z houští vyšla střelkyně s nehezkým výrazem ve tváři. „Takže… Máme tu dva elfy, lesního a thalmoráka! Jistě spolu pracují.“ ponořila se do jeho očí, „Když mi řekneš, kdo jsi, ušetřím tě mučení!“ „Už zase?! To si snad ze mě děláte…“ nestačil dokončit řeč. „Áááá, takže tady byl již někdo vyslýchán! No, ani se nedivím.“ ruce si dala do boku, „Víš ty co? Budem tě mučit rychle, než nám umřeš.“ „To fakt neumíte nic jinačího, než jen mučit?“ zeptal se odvážně, „U DEVÍTKY! TAK TOHLE JE MÁ DOMOVINA? MŮJ SKYRIM??“ „Co? Co to, u Talose, říkáš?“ nechápala ho žena, „Jak „tvá domovina“?“ „Já jsem se tady narodil! Skyrim je mým¬…“ nestačil dopovědět, protože ho neznámá udeřila po tváři. „HLUPÁKU! JAK SI DOVOLUJEŠ ŘÍKAT, ŽE JE TOHLE TVŮJ DOMOV?!“ v ruce si vytvořila pěst. „Já ti nelžu!“ „LŽEŠ!“ a udeřila ho. „HÁH! JÁ ZAPOMNĚL, MATKO… ŽE NEJSEM TVŮJ!“ vykašlal trochu krve z úst, „Ó, odpusť!“ Nordka křikla hlasitě, až se blízké stromy zachvěly. Bez rozmýšlení začala do něj kopat, Erutan se neměl jak bránit. Náhle ji zastavil křik neznámého muže. Ten předstoupil před zajatého a díval se pohrdavým zrakem. Pár vteřin na sebe tiše muži hleděli, nord mu setřel potůčky krve z tváře a prostě se zeptal. „Jak mi chceš dokázat, že ses narodil ve Skyrimu?“ S velkými nádechy a výdechy se z elfa dostalo ven, „Pocházím…z Falkreathu! Jako malý jsem chodíval rybařit… k jezeru, severně od města!“ snažil se nadechnout, ale zranění mu v tom bránila, „Pak… jsem se přidal do Císařské legie. Bojoval jsem po západním Tamrielu!“ Nord se zvedl a zamyslel se, poté ukázal na seveřanku, aby ho odvázala od stromu a jen dodal, „Toho Thalmoráka vemte k výslechu. A pokud tenhle ten mluví pravdu, bude nám to muset dokázat…“ Erutana zvedla rozzuřená nordka, těšila se na příští chvíle, protože věděla, co ho bude čekat. Doufal, že jeho trápení rychle ukončí, avšak zatím se nic takového nekonalo. Zdálo se, že Kynareth měla s ním jiné plány… ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Čím byl Erutan v Císařské legii? 1) válečníkem 2) zásobovačem 3) zvědem Upravil/a Adrian_S dne 03.03.2022 22:05 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


sirPavoucek456	#14 Přidané 11.03.2015 22:34
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	Plížení mám rád, no a zvědi se plíží, takže já hlasuju pro zvěd Upravil/a sirPavoucek456 dne 11.03.2015 22:35


MightRider	#15 Přidané 12.03.2015 01:12
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	1) válečník (mohlo to být rozvedené ještě na lučištníka, ale co už)


KinimodLP	#16 Přidané 12.03.2015 15:53
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	3) Zvědem


Adrian_S	#17 Přidané 16.03.2015 20:38
Ocenění: Příspěvek: 4322 Založený: 01.05.14	Část 5. - Nordské objetí Slunce nahřívalo prameny vlasů lidem v ulicích Bílého Průsmyku. Mladý Erutan kráčel v doprovodu své matky, jež nesla košík s květinami, pověšený na rameni. Ulice kvetly životem, zvuk bušícího kladiva do kovadliny se vznášel u hlavní brány a vítal návštěvníky. „Matko, má Leneri bude mít narozeniny. Chtěl bych jí něco pořídit, ale vůbec nic mě nenapadá. Poraď mi, prosím!“ žádal klučina. „Hmm… a co má ráda? Zvířata, šperky?“ ptala se ho cestou na tržiště. „Tak, má ráda zvířata, ale bojím se, že by se mohlo někde zatoulat. Šperky nenosí, jí se to protiví, a aby jí cosi svítilo na krku, to se mi taky nelíbí…“ „A co třeba flétnu nebo loutnu?“ elfovi se rozšířily zorničky samou radostí, „Jednou jsem ji ze zahrádky slyšela, jak krásně zpívá. Pořiď jí nástroj a uvidíš, že bude nadšená!“ „Děkuji za radu!“ poplácal ji radostí po loktu, „Ale… to bude jistě drahé!“ „Neboj, trochu ti přispěji, můj Erutane.“ usmála se na něj, mezitím došli na tržiště, kde se trhovci handrkovali o zákazníky, „Půjdu se podívat do hokynářství, jestli tam nemají sklo. Prohlídni si trhy, třeba tu bude stánek s instrumenty.“ do rukou mu dala pět septimů a poklepala ho po rameni. Erutan vyrazil obhlédnout všechny trhovce, jedni nabízeli drahé, ale za to krásné náhrdelníky, druzí zase čerstvé maso a zeleninu, další obchodník se zaměřoval na lovecké pomůcky… avšak nikde žádné hudební nástroje. U jednoho obchodníka se naklonil a zeptal se ho, zda nemá tušení, kdo by něco takového mohl prodávat, trhovec mu ukázal na schody, vedoucí do Větrné čtvrti. Zamířil si to k nim, a než je stačil vyjít, kromě obchodnického ryku také zaslechl jakýsi nepříjemný a zuřivý křik několika lidí z místa, kam měl právě namířeno. Vyšel schody, a jakmile spatřil ohromný strom, dominující v této čtvrti, viděl pod ním rozdělaný malinkatý stánek, ve kterém postával rudý voják a kolem něj několik obyvatel města. Erutan se blížil k neklidnému rozhovoru… „… vy a vaše legie nejste ve Skyrimu vítáni! ZMIZTE!“ „Ano, správně! Pakujte se vocaď!“ volal rozvášněný dav občanů. „Lituji, občané, ale to neudělám!“ hlásil legionář, „Jestli se nechcete přidat do řad legie…“ „Táhni, císařskej pse!“ křikl postarší muž, legionářovi lehce zvrásnělo čelo. Než se stačila situace vyhrotit, do hloučku přiběhlo několik strážců města a po menším vysvětlování a vyjednávání se podařilo dav uklidnit a rozpustit. Zklamaní občané odcházeli s nadávkami na jazyku, legionář si jen oddychnul a poděkoval strážcům za pomoc. Ještě než odešli, ukázal jim nějaké lejstro, zřejmě se jednalo o povolení k postavení stánku na tomto místě. Strážci odešli zpět na hlídku, mezitím k němu dorazil bosmer. „Hledáš nějaké uplatnění v životě, mladíku?“ spustil legionář, Erutan jen lehce odvětil, že zatím o budoucnosti nepřemýšlel, „Slyšel jsi už někdy o „Císařské legii“?“ „Ano! Slyšel a dokonce i viděl!“ najednou spustil radostně. „Císař tě žádá, aby ses připojil k jeho nejlepším lidem! Je to čest, být v těchto řadách!“ „Proč si mě vlastně císař žádá?“ zeptal se ho elf. „Nepředpokládám, že ses tu narodil, elfe, že ne?“ tuto domněnku mu ale vyvrátil a prozradil něco o sobě, „Takže Skyrim je tvá domovina? O důvod víc, proč se přidat k legii! Nepokoje v Markarthu a rostoucí napětí mezi západní a východní části provincii přinutilo našeho císaře povolat své nejlepší muže, aby bránili tvou domovinu. Císařovi muži úspěšně vzdorují náporu rebelů a dokonce pomáhají obyvatelům obnovit to, co bylo kdysi zničeno!“ voják se na něj usmál, „Každý, kdo je v legii, se stává „legendou“. Čekají ho nejen povinnosti, ale hlavně bohatství a sláva! Ale, jistě jsi o tom musel slyšet, ne?“ „Já jsem se tímhle moc nezabýval…“ přiznal se, „Ale chtěl jsem být legionářem už jako malej.“ „Tomu se říká inspirace!“ dodal voják, „Jestli máš zájem se k nám přidat a stát se jedním z nás, vyplníme spolu přihlášku. Tu si pak odneseš na Samotu, do Chmurného hradu, ano?“ zahleděl se na Erutana, který pak po chvíli přemýšlení souhlasil, „Ale musím tě varovat, elfe. Vstup do Císařské legie je doživotní závazek! I když skončí nepokoje a už nebudeš potřeba, stále budeš jedním z nás!“ Než stačil Erutan vzít brk a psát údaje o sobě, zamyslel se. V hlavě si urovnával, co by bylo pro něj dobré a co zase ne. Po chvilce se připravil na rozhodnutí…“ Nordka táhla silně za sebou zdráhajícího se bosmera, který neměl tušení, co se s ním právě stane. Z křoviska ho vyvedla kamsi blíž k pláži, nakonec ho nechala posadit k ohništi. Jeho tělo obstoupili další dva seveřané, se zuřivým výrazem ve tváři. Pot z elfího čela tekl čím dál rychleji, tělo se začalo nervózně chvět. Ještě víc se rozklepal, když kdesi v dáli uslyšel mučivý a prosící nářek. „Neboj, dočkáš se toho, jestli nám něco neřekneš!“ pronesl jeden z mužů nad jeho hlavou. „Další mučení? Jako bych si jedno nezažil…“ odfrknul a zahleděl se kamsi do ohně. Celá nordská skupinka na něj halekala, aby něco prozradil, ale bosmer byl jak z kamene. Nepohnul se jak tělem, tak i tváří. Několikrát do něj kopnuli, a i když ho to bolelo, nic neprozradil. Zuřivá žena vytáhla z opasku dýku a přitiskla ke krku, elf se sice leknul, ale i tak nepromluvil. Řvala na něj jak pominutá, avšak bez výsledku. Chtěla mu ukončit život, naštěstí její počínání zastavil opět postarší muž, který se právě vrátil z výslechu. „Moc nám toho neřekl. A o tom bosmerovi nic neví.“ řekl na úvod muž, „Nevěřím ani jednomu z nich…“ „Zabme je oba! Stejně nám k ničemu nebudou! Olafe!" křikla žena na muže, stojícího vedle ní, ale nord jí zastavil. „Nic takového! Nikdo z nás je zabíjet nebude…“ náhle přišel k vyděšenému Erutanovi, „Říkals, žes byl v legii, jo?“ elf jen lehce kývnul souhlasně hlavou, „Tak to budeš muset dokázat!“ poté se otočil na ostatní a jasným pokynutím hlavy ho zvedli ze země. Odstoupili kousek stranou, ze zatáčky u břehu vyšel další nord s altmeřím hodnostářem vedle sebe, kterého neustále popostrkoval kupředu. Za chvíli si oba merové hleděli do očí, celá nordská skupina se kolem nich rozmístila a z opasků vytáhla zbraně. Vytvořili dokonalé místo pro jedinou událost… Když si oba uprostřed kruhu četli v myšlenkách, co by mohli udělat, vedoucí nord vytáhl z opasku dvě dýky a hodil je doprostřed kruhu. „Jeden z vás vyjde živý z tohoto souboje. Do toho!“ křikl, ostatní přihlížející bojovně halekali a těšili se na krveprolití. Ani jeden ze současných bojovníků na nic nečekal, oba se okamžitě vrhli po zbrani a doufali, že jeden tomu druhému sebere zbraň. Naštěstí oba čapli jednu dýku a rychle na sebe zaútočili. Nordům se začáteční boj velice líbil. Po chvilce máchání zbraní kolem sebe se merové opět zahleděli na sebe. „Proč bychom měli bojovat mezi sebou, když můžem bojovat pospolu? Nemyslíš, že by to bylo lepší?“ zeptal se ho altmer hlasitě, Erutan však mlčel, „Altmeři a bosmeři jsou jak bratři! Nebo spíš bratranci. Nekřižme zbraně proti sobě, ale proti těm tupým nordům!“ V Erutanově hlavě se probouzely podivné myšlenky, částečně měl onen elf pravdu, elf přeci nemůže bojovat proti elfovi. Když se podíval kolem sebe, na tváře naštvaných domorodců, došlo mu, že jestli se s ním spojí, zbytečně zemře. Naopak, když se ho pokusí zabít, mohou ho po bitvě zabít, aby nebyli svědci. Bylo to těžké rozhodování… „COŽE? Zbláznil ses, Erutane?“ pronesl jeho otec, když zrovna večeřeli u lavice. „Já měla za to, žes hledal…“ spustila matka, ale byl zadržen elfovou řečí. „Prosím vás, rodiče, Leneri! Tohle byla… zkrátka moje šance! Vy moc dobře víte, jak moc toužím být legionářem!“ „Ale proč zrovna teď? Vždyť… podívej se! Jseš mladej a ještě nevíš toho tolik o světě! Navíc toho moc nevydržíš!“ spustil jeho otec. „A kdy jindy bych to měl udělat, otče? Až založím rodinu a pak se budu muset starat o Leneri a děti? Chci ještě něco dokázat Skyrimu! Já… jsem po tomhle vždycky toužil.“ otočil zrak na svou dívku, jež seděla beze slov. „Vidíš, ani Leneri neví, co ti má na to říct!“ zlostně spustil otec, načež se Erutan podíval udiveně po všech a poté narychlo vstal od nedojedené večeře, „KAM ZASE JDEŠ, KDYŽ S TEBOU MLUVÍM?“ „Tohle poslouchat nebudu!“ odvětil a vyšel ven z domu, matka se zadívala na otce a Leneri za ním vyběhla jak srna, když jí mine šíp o pár coulů. Erutan postával u jednoho ze stromů v lese, držel se za bradu a v hlavě si naříkal, proč se jim s tímto vůbec chlubil. V momentě pouštěl pěsti do kůry stromu a velice hlasitě klel, ale jen co přišlo děvče, přestal. Snažila se zjistit, jestli je v pořádku, ale nebylo třeba se ptát. Než stačil cokoliv vysvětlit, objala ho a Erutan opět pocítil mladickou lásku na duši. Po chvíli se z Lenerininých očí spustily slzy, mladíkovi nedocházelo odpovědi, „Proč chceš jít do legie, když jsme spolu, Erutane? Já tě miluji a představa, že mi odejdeš…“ „Já si chci jen splnit přání! Chci bránit Skyrim před možnou hrozbou! A když možnou hrozbu zaženu, pak budu připraven zahnat hrozbu i v našem životě! Má Leneri…“ „Říkáš to tak hrdě, ale bojím se. Bojím se… a moc!“ objala ho pevně, div ho svým tělem neudusila, „Mám strach!“ „Já taky, Leneri!“ přiznal se, „Ale co mi bylo řečeno, měl bych být tady, ve Skyrimu.“ poté se ji snažil trochu rozveselit, „Takže, kdykoli bych tě mohl navštívit a vrátit se na chvíli domů.“ usmál se na ní, jeho gesto mu opětovala. „Kdy se máš jít hlásit?“ „Vyrazím zítra na Samotu. Měl bych se ještě téhož dne vrátit domů, sbalit si věci a rozloučit se.“ Poté ho objala ještě pevněji a políbila, což opětoval, „Miluji tě, Erutane!“ „Já tebe taky, Leneri. Já tebe taky…“ Oči se probudily do reality, lehce se oklepal a zlostně se zadíval do okolí, „Jen si pro mě pojď, bratranče!“ „Fajn, bude to tvá smrt…“ mezitím se nordi lehce zaradovali z rozhodnutí a čekali na vývoj šarvátky. Erutan zaujal klasickou obrannou pozici, která byla možná vidět u legionářů, několik nordů lehce písklo do větru. Mezitím si altmer pohrál v ruce se zbraní a bez váhání k němu vyběhl. Několik sáhů od něj začal švihat kolem sebe a natož, že nevypadal nebezpečně, to s dýkou uměl docela dobře. Erutan však zůstal chladný, vykryl možné seky a údery a při každém možné příležitosti se snažil zasadit ránu. Náhle se mu pokus o útok nepovedl, hodnostář učinil piruetu a řízl do elfa tak silně, že hrudní část košile se rozervala a z břicha tekla pomalu krev. Znova zaútočil, tentokrát se altmer podepsal na jeho obličeji, lehce se mu čepel otřela o tvář a vlasy. Nordy zcela překvapil, předpokládali, že bývalý legionář porazí svého soka snadno. Bosmer ustoupil po zásahu do obličeje pár kroků zpátky a držel si krvácející ránu, „Dávám ti poslední šanci se ke mně připojit! Jinak skončíš mrtvý na zemi!“ křičel vysoký elf a vyčkal na jeho reakci. Zraněný si utřel do rukávu krev a zahleděl se na něj, „Pro větší slávu ŘÍŠE!“ a rozeběhl se k němu. Altmer byl již připravený na jeho útok, s lehkostí se vykrýval každé jeho ráně, avšak ani on se tentokrát do něj nemohl trefit. Erutan byl z neznámého důvodu neuvěřitelně rychlý, i přes svá zranění. Nordi se zatvářili nechápavě, teď souboj vypadal všelijak. V bosmerově mysli se z ničeho nic vybavily lehké vzpomínky na výcvik, kdy se učil s krátkými zbraněmi. Mnoho hodin strávil na cvičišti, v hromadách hlíny i kalužích krve, ale díky tomuto času se mu vrylo do skrytých tajů paměti jistý styl boje. Schválně nechal svého soupeře zaútočit, udeřil jej do tváře a Erutan padl na kolena před ním. Teď ho mohl vysoký elf dorazit, sebral veškerou sílu, dýku otočil v ruce a chtěl mu prohnat ocel hlavou. Pár coulů před průnikem se Erutan vyhnul jen tak-tak čepeli a rychle mu podkopl nohy. Jakmile jeho sok spadl, udeřil jej ještě jednou do tváře a svou dýku bez milosti pustil do srdce. Bolestný výkřik se roznesl po celé pláži, mladík ho pro jistotu ještě jednou bodnul. Altmeří oči se přestaly hýbat a dech nevycházel z úst. Nordi překvapeně hleděli na živého bojovníka, všichni zandali zbraně. Kromě šumění vody a vířícího větru nebylo v okolí nic slyšet… „To byl styl „udeř a doraž“!“ ozval se starší nord, Erutan otočil na něj hlavu, „Takový styl se učí jen císařští zvědi!“ přistoupil k němu a natáhl ruku, aby mohl vstát. Erutan hleděl na jeho ruku a hned i na jeho tvář, netušil, co se právě stane, ale věděl, že nemá stejně co ztratit, chytl ruku, která ho zvedla ze země. „To, cos tady provedl, elfíku, bylo působivé!“ spustil na něj nord, „Řekni mi, u které jednotky jsi byl a jak to, že ještě…“ „Tak moment!“ zastavil ho Erutan a rozpažil ruce do stran, „Vždycky se mě někdo na něco ptá, tak musím odpovídat. Ale když se chci ptát já, nikdo mi nic neřekne! Nebudu na nic odpovídat, dokud mi někdo z vás neřekne, co tady dělají thalmoři!“ křikl do okolí s lehce zuřivým hlasem. „To je blbej vtip, že jo?“ ozvala se žena, ale Erutan se znova rozkřikl a zopakoval svou výzvu. „Ty to nevíš? Ty nevíš, že dobyli Skyrim?“ zeptal se ho znova starší nord, Erutan mu vysvětlil, že nebyl doma dobrých deset let, „Snad jedině vůdce by ti mohl říct víc, ale nepustíme tě k němu, dokud nám něco neřekneš…“ „CO ZASE?!“ „Já ti sice věřím, elfe, ale řekl bych, že většina dalších asi už ne. Když mi teď a tady odpřísáhneš, že se přidáš k naší skupině a budeš poslouchat příkazy našeho vůdce, pak tě k němu dovedu. Protože pokud to porušíš, bez milosti tě zabiju!“ „A stejně ti nic jiného nezbývá!“ křikla další žena, kterou zatím elf neviděl. „Takže? Chceš se k nám přidat?“ „Kdo jste? Jestli se mám k někomu přidat, chci vědět…“ jeho řeč byla přerušena. „Jsme poslední děti Skyrimu, kteří bojují proti Thalmoru. A jelikož jsi i ty zabil před námi jednoho z našich nepřátel… Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.“ znova se ho pak zeptal, jestli se chce přidat do nového společenství. Erutan neměl moc na vybranou, kdyby odmítl, čekala by ho smrt. Kývnul hlavou a požádal ho o odvedení k vůdci, který by mu vše vysvětlil. Seveřanovi spadl kámen ze srdce, byl nesmírně rád, že se k nim někdo přidal a navíc elf. Ostatní skupince poručil, aby nejen schovali tělo, ale zároveň se vrátili k rozdělaným pracím. Mezitím přitakal špičatému uchu, aby ho následoval. Oba kráčeli malou lesní pěšinkou, která se pomalu ztrácela. Ptal se na jeho zranění, zda není nějak vážné, ale ujistil ho, že měl i horší. Po chvíli narazili na kamennou stezku, která vedla kamsi ke skaliskám. Za pár minut přistoupili k tmavému vchodu, ale než vstoupili, statný muž ho zastavil. „Říkal jsem několikrát, že ti věřím. Ale i tak si musíme dávat pozor na každého nového. Vím, co jsi říkal na pláži, ale přesto na tom trvám. To, co teď uvidíš, nesmíš nikomu říct. Nemáš tušení, že něco takového tady je a nikoho tu neznáš. Kdyby tě chytli Thalmoři, budeš zapírat o této existenci. Je to jasné?“ Erutan souhlasil, „Můžeš na něco přísahat? My nordi si vážíme cti a hrdosti…“ Elf poraženecky vydechnul, „Přísahám na svou mrtvou rodinu, na Císařskou legii, i na celý Skyrim, že budu bojovat proti Thalmoru a nikdy nevyzradím toto místo!“ „To mi stačí… Pojďme!“ vzal ho kolem ramen a vedl dovnitř jeskyně. Tma je lehce obklopila, kromě lehkého šumění vody kdesi v dáli, nepřidalo Erutanovi nic zvláštního na tomto místě. Avšak, stačilo sejít několik desítek sáhů do nitra jeskyně, do očí mu pronikalo krásné přírodní světlo. Vstoupili do vchodu velké hlavní jeskyně, která byla nejen plná zeleně a vody… ale hlavně lidí. „Vítej v našem táboře!“ pronesl nord, Erutan přistoupil kousek blíže, aby se zadíval do okolí. Nikdy nic takového neviděl, aby se uprostřed hory ocitly stromy, jezírka a ještě větší skála, vedoucí kamsi vzhůru. Pod onou dominantou bylo rozděláno několik stanů, mnoho mužů a žen pochodovalo sem a tam. A jaké překvapení, když spatřil i hrající si děti… Něco neuvěřitelného. „Pojď, zavedu tě k vůdci.“ ozval se opět nord a tentokrát ho Erutan poslechl, společně s ním prošel celým táborem. Lidé se na něj dívali jak na podivína a nepřítele, ve tvářích kromě strachu a nepřátelství viděl i v některých obličejích také lásku a milost. Prošli kolem prvních stanů a stoupali výše, jaké překvapení, že po celé délce cesty narážel na další a další stany, kousek dál, kde se zem zvedala ke skále, bylo mnoho lukostřeleckých terčů, dřevěných panáků, u kterých se cvičili neznámí muži a ženy a malé skladiště dřeva a dalšího materiálu. Erutan se ptal doprovodu, kde se vlastně nacházejí a kdo jsou ti lidé, avšak nord mu neodpověděl. Stoupali vzhůru, trsy trávy a kořeny se jim pletly do cesty, ale nakonec vyšli až na vrchol, kde Erutan spatřil další pozoruhodnost… Na vrcholku bylo ještě menší jezírko se stromem uprostřed ostrůvku. Před můstkem, vedoucí ke stromu, stál veliký stan, patřící právě vůdci těchto lidí. Pomalu kráčeli k příbytku, pár sáhů před vstupem vyšel velikánský zarostlý muž s šedým pláštěm na zádech. „Co se děje, Björne? Koho to sem vedeš?“ spustil velice klidně. „Sigdisi, před pár dny jsme zajali tohohle elfa před Větrným Žlebem. Doprovázel „našeho“ altmera do města…“ „Kolikrát jsem vám říkal, že je máte zab…“ „Tenhle je jiný! Není s nima spolčený!“ Sigdis se zastavil a čekal na vysvětlení, mezitím Björn vyprávěl o jejich zajetí, souboji na pláži a poté elfově věrnosti císařské legii, Sigdise novinka překvapila. „Císařská legie? Divím se, že někdo zůstal naživu.“ prohlédl si elfa a v duchu mu nepřipadal jako legionář, „Jak se jmenuješ, elfe?“ Hoch se zadíval kolem sebe, mezitím Björn ustoupil kousek stranou a pozoroval jejich rozhovor, „Jsem Erutan. Váš muž mi řekl, že mi můžete povědět něco z minulosti.“ „Proč bych ti měl říct něco, když ti nemohu věřit? Neznám tě a ani nepředpokládám, že by ses chtěl k nám přidat.“ „Už jsem se zavázal, že chci být s vámi! A taky jsem řekl vašim mužům a ženám, že neodpovím na žádné otázky, dokud mi někdo neřekne, co se to tu děje!“ Sigdis mu nerozuměl, ale Erutan hned vysvětlil svou ztrátu paměti, nakonec ještě dodal, že porazil altmeřího hodnostáře před jejich zraky. „Nejdřív chci vědět něco o tobě…“ „Ne… ne, ne, ne!“ zamával ukazováčkem na něj, velice odvážné gesto, „Nejdřív mi odpovězte vy! Pak, až mi řeknete vše, tak vám o sobě řeknu cokoli.“ Sigdis se na něj zahleděl a poté i na svého bratra, jenž kývnul souhlasně hlavou, „Co bys chtěl tedy vědět? Proč tu jsou thalmoři? Řekni mi, jak dlouho jsi tu nebyl?“ „Proč? To je tak těžké mi jednoduše říct, co se stalo?“ trochu protivně odvětil. „KROŤ SVŮJ JAZYK, ŠPIČÁKU!“ důrazně ho varoval, „Není třeba na mě používat takovejhle tón! Jestli chceš vědět minulost, tak mi musíš říct, jak dlouho jsi tu nebyl. Abych ti neříkal něco, co je ti známé.“ „Uhh… deset… let!“ Nord si opřel bradu rukou a chvíli přemýšlel, Erutan mohl tiše slyšet, jak rychle počítá roky zpátky a že si něco vybavuje. Sigdis ho požádal, aby šel s ním do stanu, tam by mu všechno vysvětlil, toto pozvání neodmítl. Mezitím Björn zůstal venku a čekal, až bude po rozhovoru. Erutan se posadil na postel, vůdce se opřel o velikou truhlici, která dominovala ve stanu. „Říkáš tedy deset let… Heh, takže, víš o vypuknutí občanské války a zničení Helgenu, že?“ elf kývnul hlavou, dodal, že ví jen něco, že byl krátce po těchto událostech poslán mimo Skyrim. „Pokusím se ti to říct stručně…“ spustil své vyprávění, „Vše to vlastně začalo příchodem Drakorozeného, který přežil útok draka v Helgenu. Toho roku se celý Skyrim změnil. Mrtví draci, co zůstali v zemi několik věků, náhle povstali a pustošili zem. Jedině tento… hrdina, je mohl zastavit. Nikdo nemá tušení, odkud přišel či kdo to byl, jestli muž nebo žena, nord nebo khajiit.“ přiznal Sigdis, „Za vše prý mohl Alduin. Nevím, jestli ti to něco říká, ale pro nás nordy je to zvěstovatel konce světa. Říkalo se, že nadešel čas, aby světu opět vládli draci. Naštěstí, když se objevil on, tak hrozba pomíjela…“ Erutan si protáhl kosti v krku, až mu zakřupaly, Sigdis pokračoval. „Aby však Drakorozený mohl porazit Alduina, což prý bylo jeho osudem, musela se vyřešit občanská válka. Když Ulfrik Bouřný Háv zavraždil bývalého velekrále Torygga, generál Tullius přišel se svou legií sem potlačit povstání.“ na chvíli zamlkl, „Ještě jednou, tys byl na straně Císařství, že jo?“ Erutan zakýval hlavou, „Být teď v té době, usekl bych ti hnedka hlavu. Ale to už je jedno…“ vrátil se k původní myšlence, „Ulfrik neměl moc velkou podporu u jarlů a vlastně celkově v provincii. Všichni ho považovali za rasistického bastarda, který chce jen trůn. Ale díky tomu, že byl nord a tvrdě si šel za svým, se mu povedlo něco, co nikomu jinému. Nevím, jestli se ti to doneslo k tobě, ale Ulfrik úspěšně dobyl Samotu a zabil toho…Tullia.“ „Jak? Jak se mu to povedlo?“ „Je mnoho zdrojů, povídaček a pramenů. Některé tvrdí, že s ním skoncoval jako s Toryggem, některé zase říkají, že mu pomáhal Drakorozený. Jedny zase tvrdí, že se mezi císařskými našel zrádce. Dodnes to nikdo neví a nejspíš to tak i zůstane…“ polkl slinu, „Když se tyto věci vyřešily, některé zdroje tvrdí, že onen Drakorozený odplul na ostrov Solstheim a již se nikdy nevrátil. Jiné prameny tvrdily, že zemřel v nějaké šarvátce a jedny zase, že ho Shor nechal u sebe, v Síni slávy.“ Seveřan se podíval na menší stolek, kde postával pohárek s medovinou, z té si trochu usrkl a pokračoval dál ve vyprávění. „Když bylo zlo zahnáno a hlava císařské legie ležela na zemi, celá provincie slavila úspěch. Bohužel, ne na dlouho. Týden po ukončení války se ve Vyšném Hrothgaru uskutečnilo jmenování nového velekrále.“ Erutan nechápavě zvedl obočí, když zaslechl podivný název, „Jo, aha… Hrothgar, to je klášter Šedovousých, mistrů Hlasu, na Jícnu světa.“ dodal Sigdis a pokračoval, „Kde jsem to skončil? Jo, jmenování! Ulfrik se opravdu stal naším pravým velekrálem. Jak já byl hrdý na tuto chvíli.“ náhle vydechl pořádně a smutně, „Když došlo k připíjení na nový Skyrim, skácel se k zemi se svým přítelem a už se nepohnul. Někdo jim otrávil slavnostní medovinu. Všichni přítomní se začali podezřívat, házeli vinu jak na samotné nordy, tak i na thamory, kteří ještě neodešli z provincie. A místo míru začala další válka… Staří zapřísáhlí nordi, toužící po Ulfrikově odplatě, se mstili každému, kdo smýšlel jinak. Tenkrát jsme se měli spíše spojit, ale bylo pozdě…“ „A ti thalmoři?“ zeptal se opatrně Erutan. „Když se dozvěděli, že je Skyrim znova ve válce, na nic nečekali. Spustili rychlou „čistku“, že nebylo možné se nějak bránit. A nejen Skyrim.“ podíval se na elfa, „Ty víš moc dobře, proč jsi bojoval tam, kde jsi byl. To nebylo kvůli tomu, že to císař nařídil. Ten dávno umřel, ještě před ukončením první války.“ „COŽE?“ Erutan si náhle vzpomenul, „Císař Titus Mede II. … je mrtvý?!“ „Ano. Byl to sice jen přitroublý idiot, ale byl to jediný císař, který mohl nějak zastavit thalmorskou invazi.“ přiznal s těžkým srdcem Sigdis, „Po jeho smrti padali provincie lehce. Kočičí provincie Elsweyr a tvá původní domovina ve Valenském lese se přidala k Thalmoru a dobývala jednu zemi za druhou. Argonia, Cyrodiil, Hammerfell, Morrowind… Nikdo z nich neměl šanci se ubránit.“ „JAK tohle všechno víš?“ naléhal bosmer. „Než zavraždili Ulfrika, byl jsem jedním z jeho osobních strážců, a leccos jsem se od něj naučil…“ přiznal, „Ale zpátky k Thalmoru. Mnoho let trvalo, než jsme se ve Skyrimu vyvraždili. Pak oni udeřili a to bylo rozhodující. Poslední bitva mezi nordy a altmery proběhla 23. krbce, před dvěma lety, v pevnosti Dunstad. Mnoho nordů tam zemřelo a ti, co zůstali… no…“ Oba náhle nechali spadnout hlavy k zemi, bylo možné vycítit, jak jim je líto, co se tu stalo. Náhle do vchodu přišel Björn, který také měl něco na srdci. „Kromě toho, elfe, Thalmor pak začal vytvářet takové zákony, které se příčily vlastnímu lidu. Díky nim chtěli za každou cenu pozatýkat a popravit všechny nordy.“ „Císařská legie nám nemohla nijak pomoct.“ ozval se znova Sigdis, „Bez Ulfrika a toho medeovského císaře neměla žádného vůdce, který by jim velel. Thalmoři se toho chytli a legii nechali rozpustit. Jo, někteří sice bránili starou čest, ale… k čemu to bylo platné, když neměli žádnou šanci? Všichni náhle zmlkli a hledali slova, však se Björn ozval první, „Ono, první rok vládnutí Thalmoru nebylo zas tak zlé. Sice, silně věřící nordi se museli schovávat, ale v něčem přeci pomohli. Rozvinuli ekonomiku, umění se dostalo i do chudých rodin, podporovali nemajetné a vymítili takřka zločin. Oproti našim králům, něco neuvěřitelného…“ „Ale to byla jen jediná výhoda, Björne. V ostatních oblastech však pohořeli.“ otočil se na Erutana, „Víš, co bylo mnohem horší než ten fakt, že dobyli naši zemi?“ Erutan zakroutil nesouhlasně hlavou, „Že se to lidem líbilo. Většina nordů přistoupila na jejich tradice a zvyky a mé srdce bolelo. Měl jsem jich hodně zabít, a neudělal jsem to! Místo toho jsem utekl…“ „Proč se lid nebránil? Proč, když Thalmor začal vydávat ty… zákony, proč to nikdo nebojkotoval?“ „Je těžké zapálit svíčku, ale lehčí je proklínat tmu.“ bez rozmýšlení odpověděl Sigdis, „Po mnoha letech války už bylo lidem jedno, kdo je u moci. Řekni mi, kdybys žil ve společnosti, kde se mění panovník za panovníkem, když bys ztratil všechno, na čem ti záleželo, nepřišlo by ti jedno, kdo je u moci, pokud by bylo už „dobře“?“ „Když jsi říkal, že ne všichni nordi se dali na jejich stranu… Kolik vás těch „věrných“ zůstalo?“ zeptal se opatrně Erutan, Sigdis se narovnal a trochu protáhl. „Momentálně je ve Skyrimu jen pár skupinek jako jsme my, kteří opovrhují Thalmorem. Ale… nelze nás sloučit či usmířit. Každý máme jinačí myšlenky a jinačí způsob řešení problému. My se snažíme získat co nejvíce informací a pak najednou udeřit, abychom na chvíli ochromili toto „zřízení“. Ostatní se pokoušejí o bláhové ideje.“ „Ale jinak tu jsou i uprchlíci z ostatních provincií.“ ozval se opět Björn, „Tvrdils, žes byl v legii, elfe. To máte mnoho společného se Serafem…“ „To je fakt.“ přiznal opět vůdce, „Teď už víš zhruba, co se tedy tady stalo za posledních deset let. Možná by bylo na čase mi říct, co tě sem přivedlo a kdo vlastně jsi!“ Erutanovi se zvedlo hrdlo, chtěl říct hodně, ale uvědomil si, že by to nestačilo ani na krátké vyprávění, „Já se moc omlouvám. Od té chvíle, co jsem se vrátil na Samotu, si nic nepamatuji. Až na nějaké útržky.“ rychle si prohmatal brašnu, zda tam má deník, ten nahmatal, „Díky deníku si vybavuji svou minulost…“ „Hmmm…“ zabručel Sigdis. „Avšak, chci tu zůstat. Nemám kam jít, můj domov byl zničen, žena zabita, rodiče pohřbeni… A nemám ani přátele. Než jste mě zajali, postrádal jsem smysl svého života. Vím jistě, že jsem bojoval proti Thalmoru, stejně jako vy.“ nadechl se pořádně, „A chci v tom pokračovat!“ „Umí techniku zvědů, Sigdisi. Ten by se nám mohl dobře hodit!“ ozval se Björn a čekal na rozhodnutí. „Tak teda dobrá. Můžeš tu zůstat, Erutane!“ podal mu ruku na potřesení, „Ale předtím, než potvrdíš naše spojenectví, musím ti říct pár pravidel, které tu dodržujeme. Za prvé, mrtvý thalmorák je dobrý thalmorák! Za druhé, budeš poslouchat moje rozkazy! Za třetí, abys tu mohl žít, musíš se nějak zasloužit. Někteří tajně chodí krást do města, jiní třeba pytlačí. Musíš zkrátka podpořit náš tábor! A za čtvrté, pokud tě thalmoři zajmou nebo nějaká jiná skupina, o nás NEVÍŠ a nic nesmíš prozradit! Ohrožuješ nejen sebe, ale i svobodné rodiny! Je to jasné?“ Erutan se chvíli díval na vůdcovu ruku, načež pak pronesl „Na tohle nemůžu říct „ne“!“ a potřásl si s ním ruku. „Výborně, vítej mezi „Zelenými stíny“! Zajdi si když tak do kovárny, seznam se s lidmi. Když budeš něco potřebovat, dojdi si za mnou nebo za Björnem.“ Erutan s poděkováním a Björn pomalu odcházeli od stanu pryč, načež se ještě jednou vůdce ozval, „Erutane a Björne! Společnými silami vyženeme Thalmor z naší země… Vězte, jednou nadejde čas na osvobození!“ Oba členové Zelených stínů sestupovali z hory na dno jeskyně, Erutan se vyptával svého nového bratra, kde by co našel, za kým si má zajít a jak se on dostal do této skupinky. I když Björn vypadal moudře, nechtělo se mu moc mluvit, hlavně o sobě. Jen mu prozradil, že až nadejde čas, tak mu o sobě cosi prozradí. Došli na dno, Björn se s ním chtěl rozdělit, tvrdil, že má ještě nějaké zařizování, ale prozradil mu, aby se zastavil za Serafem a pak, aby si došel do kovárny pro nějakou výstroj. „Serafa najdeš u jezírka, často si tam čte nějaké příběhy.“ poklepal ho po rameni a odloučil se od něj. Erutan zůstal sám v cizím prostředí, což ho moc netěšilo, ale věřil, že tohle může být jeho nový život. Vydal se rychle skrz tábor až k jezírku, pod stromem na malém břehu se opíral dunmer a v ruce držel knihu. Když se stín dostal na stránky, ohlédl se s překvapením ve tváři. „A hele… nečekal jsem, že tu uvidím dalšího dalekého krajana. Kdopak jsi?“ „Jsem Erutan…“ chtěl pokračovat v řeči, ale místo toho se ho jednoduše zeptal, „Můžu si přisednout?“ dunmer kývnul hlavou, Erutan sedl na zem a začal mu vyprávět o dnešním dni, že byl přijat mezi tuto skupinu, „Heh, měls pěkný den, co?“ usmál se na něj dunmer, na kterém byly zvláštní vlasy, oproti ostatním temným elfům, měl snad jako jediný tmavě modré vlasy, „Jsem Serathan Travaalin Hlaalu, ale všichni mi říkají „Seraf“, ať už tady nebo v dávných dobách v Císařské legii…“ „Císařské… legii? Vážně?!“ zbystřil Erutan, „Hej, já jsem taky z legie! Heh, tohle jsem vážně nečekal! V kolikáté jsi byl?“ „Sedmý morrowindský oddíl.“ odvětil, Erutanova tvář náhle klesla, doufal, že narazí na někoho ze svých řad, „Tys byl v kolikáté, Erutane?“ „Já… vlastně nevím. Než jsem přijel do Skyrimu, ztratil jsem paměť.“ „To je škoda.“ „Jak ses sem vlastně dostal, Serafe?“ „Chceš slyšet můj příběh? Abych ti řekl pravdu, moc úžasný není.“ Erutan naléhal, „Před pěti lety jsem se svou jednotkou bránil západní frontu v Morrowindu. Bohužel, altmeři byli mocnější a nám nezbývalo nic jiného, než se vzdát nebo zemřít. Chtěl jsem zemřít, ale když zjistili, že jsem z rodu Hlaalu, ušetřili mi život a schválně mě věznili a mučili. Jednoho večera se mi podařilo uprchnout z kobky za pomocí kouzel. Utíkal jsem mnoho dnů skrze močály a lesy, až jsem náhle zjistil, že jsem překročil hranice Skyrimu… Pak už nebylo tak těžké najít přeživší z altmeří války.“ náhle se odmlčel a opět pokračoval, „V legii jsem sloužil jako léčitel, tady jsem ještě alchymista a čaroděj v jednom.“ náhle se zadíval na jeho zraněné tělo, do ruky si připravil neznámé kouzlo a lehce ho ozářil, všechny rány na bosmeřím těle se zahojily, „Teď už by to mělo být lepší…“ Bosmer se podivil, když jeho tělem proletěla síla, co mu zahojila všechny otevřené jizvy, poděkoval mu a pokračoval, „Já jsem byl v legii zvědem… teda, podle toho, co umím. Já ti o sobě můžu jen říct, že jsem přišel o všechno. Ženu, rodinu, domov. Nemám nic. Tohle může být můj nový začátek.“ „Já si prvně taky říkal, že jsem zavítal na špatné místo. Ale pořád lepší být tady, než tam venku, Erutane.“ náhle se omluvil, „Když teď dovolíš, rád bych si dočetl tuhle povídku.“ ukázal mu obal knihy, „Jmenuje se to „Ruka zloděje“. Není to špatné!“ „Dobrá, nechám tě číst. Jen mi ještě řekni, kde je tady kovář?“ Seraf se otočil ke vstupu jeskyně a ukázal mu kamsi do stromů, Erutan vstal, poděkoval mu za vyprávění a pronesl, že až si vzpomene, ve které jednotce byl, řekne mu to. Ještě mu před odchodem poradil, aby si dával pozor na kováře, občas býval nevrlý, když se napil. Bosmerovi chvíli vrtalo hlavou, co tím měl na mysli. Přešel menší tok, malé houští, až se dostal na místo, kde byla jen lavice, kovadlina a hromada dřeva. Neznámý člověk bušil kladivem na kus kovu a nevnímal okolí, ani když Erutan zakřičel. Jen se ho lehce dotkl ramene, postava se otočila s napřaženou paží a tupým nástrojem. „Kdo mě to, u Talose, ruší v práci?!“ křikl a nemohl uvěřit vlastnímu pohledu, „Hej! Já tě znám!“ jeho tvář se rázem zmírnila. „Tebe jsem už taky někdy viděl…“ „To bych řekl, elfe!“ usmál se na něj nord, „Nepamatuješ si, s kým si utekl z vězení?“ „TOS BYL TY?!“ „Hah, tak tomuhle říkám „překvapení dne!““ poplácal ho po rameni, „Co tady děláš? Já myslel, že ses vrátil domů.“ „No…“ pronesl zklamaně, „O tom bych nechtěl zrovna mluvit.“ poté vrátil tvář do původního, „Seznámil jsem se s vůdcem, už jsem jedním ze „Zelených stínů“!“ „To je skvělé, elfe!“ pak mu nabídl ruku, „Ani jsme se nepředstavili, že? Jsem Valwrick, kovář, hrdý bojovník a někdo, kdo má rád nordské pití!“ „Jsem Erutan! A už mi nemusíš říkat „elfe“!“ a zasmál se, ještě mu vysvětlil, co ho k němu vedlo. „Takže nějakou zbroj, jo? Hmm… něco by se tu našlo.“ zašel k blízké bedně, kterou otevřel a začal se v ní přehrabovat, „Heleď, stačí ti usňová?“ „Beru vše, co je k mání.“ pronesl Erutan a zůstal s veselou hlavou, Valwrick vytáhnul zcela novou zbroj a hodil mu jí, „Vědět, že tě tu najdu, tak by to nebylo takové překvapení, co?“ zeptal se ho elf. „To teda ne, já měl za to, že už tě nikdy neuvidím. A heleď, i když tě dokonale neznám, pro mě jseš přítel, ať se děje, co se děje! Pomohls mi z vězení a já na tohle nezapomínám!“ Mezitím si Erutan sundal zničenou košili a nasadil na sebe zbroj, brašnu si uvázal kolem pasu a zkontroloval deník, jestli je v pořádku. Valwrick měl plno otázek, chtěl o něm vědět co nejvíce, ale než se stačil na všechno vyptat, k Erutanovi došel Björn s naléhavostí na srdci. „Koukám, že ses s některými seznámil, to je dobře. Víš, jak ti vůdce říkal, že se musíš nějak uplatnit, pokud tu chceš zůstat, že? Měl bych pro tebe takový začátečnický úkol.“ Erutan se zahleděl na kováře, jenž ho úsměvem nutil přijmout nový závazek, „Dobrá, jestliže to pomůže naší skupině, chci plně pomoct!“ ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Jaký bude Erutanův "uvítací" úkol? 1) musí se setkat s Cerannou 2) musí zjistit informace od Thariny Vary 3) musí zachránit Mikradana Upravil/a Adrian_S dne 03.03.2022 22:22 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


KinimodLP	#18 Přidané 16.03.2015 23:24
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	Když už je zvěd :-) Tak 2.


MightRider	#19 Přidané 17.03.2015 21:43
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Už má zkušenosti s útěky. Nechť tedy osvobodí Mikradana


sirPavoucek456	#20 Přidané 18.03.2015 23:18
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	A nemůže zachránit Mikradana / Tharinu Varu a pak od té osoby získat informace? edit: nebo spíš někoho unést a z něj vymlátit informace Upravil/a sirPavoucek456 dne 19.03.2015 09:51

Strana 1 z 10: 12 3 4...10

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej	» Skyrim - Váš svět	7	13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek	» Skyrim - Váš svět	5	15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu	» Skyrim - Váš svět	37	14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje	» Skyrim - Váš svět	25	03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva	» Skyrim - Váš svět	25	30.05.2017 21:58